Vancouver podruhé
|
|
Hedvika, 25. 9. 2018
Ráno se naposledy budíme v Žábě. Ven vylézáme s odporem, protože je zima a rosa, ale nakonec se přesvědčíme, k snídani dojídáme ledničku - nebýt toho včerejšího záseku v Gardenside Acres, kde nám udělali snídani ze svých vlastních farmářských zdrojů, bylo by nám to vyšlo akorát, takhle máme trochu přebytky - a přes odpadkový kontejner, kam vyhazujeme všechno to zbytečné, co se nám za ty tři týdny v autě nahromadilo, opouštíme Tsawwassen.
Nejdřív se zastavujeme pro benzín, abychom doplnili nádrž, a pokoušíme se u Shellky najít i vysavač, to ovšem marně - Žábu tedy budeme vracet se značným nánosem na podlahových koberečcích (když se budou v Jucy trochu snažit, vyčtou z jednotlivých vrstev celý náš kanadský příběh). A pak už směřujeme ke kanadsko-americkým hranicím.
Vzhledem k tomu, že od minule už máme v pasech kouzelné papírky s potvrzením, že jsme byli shledání hodnými vstoupit na americkou půdu, zabere nám zastávka u pasového úředníka jen asi 30 sekund a před kanceláří Jucy na Point Robers stojíme asi deset minut po deváté. Pobočka má mít otevřeno už od devíti, slečna přijede s asi čtvrthodinovým zpožděním, ale nám to nijak zvlášť nevadí - na celý den máme v plánu vlastně jen vrátit auto a dostat se do Vancouveru, takže žádný velký spěch.
Na parkovišti před Jucy se taky znovu potkáme s německým párem, se kterým jsme se prvně viděli v Revelstoku a pak se znovu a znovu míjeli na různých místech. Oni měli ale ambicióznější plán, dojeli až do národních parků Jasper a Banff na hranicích Britské Kolumbie s Albertou. Mluví ale o sněhu a mrazech, takže jsme celkem rádi, že my jsme se tak daleko nevypravili. Zmiňují také, že se svým autem byli během dovolené dvakrát v servisu - takže my ještě jednou vděčně poplácáme naši hodnou Žábu po blatníku a můžeme ji jít předat.
Z vracení auta mám já osobně trochu obavy, přece jen mu - s Honzovou dopomocí - upadl ten přední nárazník, který od začátku vypadal, že mu upadne. Honza je ale absolutně klidný, a stejně klidná je i agentka Jucy, které mrkne jen na tachometr, jestli jsme moc nepřekroutili povolenou mileage (namísto předplacených 2100 mil jsme jich najeli 2106, tedy asi 3390 km, ale to projde v pohodě), jinak auto ani neobhlédne, nad špínou na podlaze se nijak nepozastaví, akorát nám zavolá taxík.
Těžko říct, jestli tady volají taxíky klientům automaticky, nebo to byl důsledek našeho barvitého líčení pěší cesty od hranice, když jsme si šli auto vyzvednout, protože nám v kanceláři nebral telefon nikdo, kdo by pro nás k hranici přijel. Taxi ale vděčně přijímáme, protože se nám tím značně zjednodušuje úkol dostat se do Vancouveru. Taxikář nás vyloží před hostelem, kde dnes spíme, asi kolem jedenácté, a my máme vlastně skoro celý den, který můžeme ve Vancouveru strávit.
V hostelu nás tou dobou zatím bohužel nemůžou ubytovat, standardní check-in je až po třetí odpoledne. Odhodíme tu tedy aspoň batohy do úschovy a vypravíme se do města. Původně jsme zvažovali, že bychom se necháli svézt příměstským autobusem do parku na kraji města na nějaký kratší trek. Nakonec se nám ale dnes už moc nechce ani cestovat (viz výše uvedených pár tisíc najetých kilometrů), ani trekovat (viz Honzova včerejší zmínka o nekonečném množství spatřených stromů zarostlých mechem, a to ani nemluvím o tom, že můj krokoměr během kanadského výletu napočítal přes tři sta pěších kilometrů). Zůstáváme tedy v centru města a naším hlavním cílem je dát si někde oběd, pak někde večeři a během toho všeho utratit těch asi 90 zbývajících dolarů, které ještě v hotovosti máme.
Nejdřív ze všeho se vypravujeme k moři. Podobně jako když jsme přijeli, je nebe modromodré a výhledy na okolní hory epesní. Prohlížíme taky jachetní přístav, pak letiště s hydroplány - těch jsem tady za tři týdny viděla víc, než předtím za celý život - potom přístav pro obrovitánské výletní lodě, a pak už nám přijde do cesty pivovar Steamworks Brewery. A vzhledem k tomu, že dneska ani jeden z nás nemusí řídit, dáváme si každý svou ochutnávkovou sady čtyř minipivíček a na rozloučenou s kanadskou gastronomií svorně sdílíme talíř poutine. Kromě neobvyklých chutí zdeších piv uděláme další objev na místních toaletách, kde mají pro ženy několik dvoumístných kabinek - asi aby si u toho mohly navzájem povídat. A zpiveni jsme natolik, že za oběd a degustaci zaplatíme kartou, čímž se jen oddaluje náš stáletrvající problém s hotovými kanadskými dolary.
Za pivovarem definitivně přicházíme do starého města Vancouveru, tzv. Gastownu. To je čtvrť, která začala vznikat někdy kolem roku 1860, a některé z tehdejších budou se skutečně dochovaly až do současnosti. Největším tahákem jsou zdejší parní hodiny, které tu v dávných dobách vznikly nad výdechem z podzemního parovodu hlavně proto, aby k němu nechodili spát bezdomovci. O pár metrů dál si pak prohládneme sochu Gassy Jacka, jednoho ze zakládajících osadníků (po něm se dnes Gastown jmenuje), a dozvíme se také, že přezdívka Gassy nepopisovala jeho zvýšenou plynatost, ale jeho mnohomluvnost. No a s krátkou zacházkou přes čínskou čtvrť míříme zpět k hostelu - blíží se totiž třetí odpolední a nás už by mohli pustit na pokoj.
U recepce samozřejmě čekáme frontu, protože stejně dobrý nápad dostali i všichni ostatní, kteří tu dnes budou nocovat. Během pár minut ale recepční nápor zvládnou a my po třech týdnech padneme do skutečné postele. Honza dokonce opakovaně, aby si pořádně užil, jak je to bezva. Potom přijde na pořad dne teplá sprcha - tu jsme si sice v kempech opakovaně dopřávali, ale tohle je přece jen něco jiného, žádní pavouci, žádné bahnité podlahy, žádný spěch, než dojdou dolary a přestane téct teplá. No a pak přijde na pořad dne pořádný odpolední klid, abychom na zítřejší dlouhý let nabrali síly.
K další aktivitě se odhodláme až kolem šesté večerní, a to když vybíráme místo na večeři. To, že nakonec vybereme suši bar, nejspíš dobře svědčí o kvalitě kanadské gastronomie. Hospody v okolí jsou buď burgrárny, nebo tex-mex, nebo kebab. Naštěstí i asijských podniků je tu dostatek, a alespoň budeme mít příležitost ochutnat proslulého britsko-kolumbijského lososa loveného na volné vodě. Jednu sadu suši si dáváme výhradně lososovou a druhou míchanou a nacpeme se tak, že se po setmění jen s obtížemi dokulíme zpátky do hostelu. Naštěstí si aspoň při odchodu z restaurace vzpomeneme, že chceme platit v hotovosti.
Na pokoji nás pak čeká finální přeskládání batohů na zítřejší let. Je třeba oddělit do malých batůžků všechno, co budeme cestou potřebovat, což je zejména trochu jídla (Air Canada na vnitrostátních letech jídlo zdarma nenabízí, a my zítra nejdřív letíme vnitrostátně do Toronta) a elektronika. Všechny elektronické spotřebiče je taky potřeba nabít, takže Honza zřídí u zásuvky v koupelně maxirozvodnu a u ní pečlivě prostřídá všechna naše elektronická zařízení. No a pak je ještě třeba nařídt budík na ráno na pátou. Jojo, milujeme cestování...
RSS