|
|
A zase doma
|
|
Hedvika, 26. 9. 2018
Poslední den dovolené zpravidla nebývá moc záležitost k vyprávění. Budík na pátou, prázdné setmělé vancouverské ulice, jedno z prvních ranních meter na letiště…
Tady by to tedy na vyprávění bylo, ale akorát bych se u toho naštvala. Vancouverské letiště totiž nejspíš minimalizuje náklady, protože v celém procesu check-inu nepotkáte jediného živého člověka, kterého byste se mohli na něco zeptat, nebo který by vám nedejbože s něčím pomohl. Sebe jsme nacheckovali online už včera a Honza pak přemluvil slečnu na recepci hostelu, aby nám vytiskla hotové boarding pasy, takže to jsme měli vyřešeno. Potřebovali jsme vlastně jen odhodit batohy. Nicméně i v takovém případě musí cestující ve Vancouveru k samoobslužnému check-in kiosku, kde dlouze kliká, než mu vyleze samolepka na zavazadlo. Zavazadlo se samolepkou pak musí prohnat samoobslužnou váhou, která naše batohy opakovaně vyplivávala zpátky, a úřednice, která měla dělat na místě podporu pro takové případy, jen krčila rameny a snažila se na váze líp srovnat náš batoh a líp natočit samolepku ke čtecímu čidlu. Nakonec jsme tam by bágly natlačili, ale byl to boj.
Během celého procesu opakovaně potkáváme bezpečnostní agenty, kteří znovu a znovu scanují naše boarding pasy (než se dostanu do letadla, je ten můj prověřen čtyřikrát), ale jsou velmi opatrní na to, aby vám ani nenaznačili, kam máte dál jít a co tam máte dělat, když pro let ještě nemáte to či ono. Mám dojem, že už jsme pár letišti prošli, ale check-in na tom vancouverském byl docela prubířský kámen. Nedovedu si představit, jak se s jeho nástrahami vypořádá třeba čínský zájezd, který nemluví žádným jazykem - mám podezření, že pár takových skupinek už tam někde u domorodých totemů nejspíš založilo prvobytně pospolnou společnost.
Další překážkou je pak bezpečnostní kontrola. Do rentgenu musí být extra truhlík na elektroniku, extra na tekutiny, navíc zouváme kotníkové boty, takže jen my dva s Honzou málem spotřebujeme celý ten štos táců, které tam pro účely rentgenování mají připravené. Celkem si oddychneme, když se probojujeme až k bráně a můžeme si tam vítězoslavně dát kávu a něco malého k snídani.
Do Toronta letíme čtyři hodiny, na přípoj čekáme ani ne dvě a přes Atlantik nás pak piloti svezou na silném větru za necelých osm hodin. Vlastně tedy ani nemáme moc času přemýšlet o tom, jak se nám líbilo v Kanadě.
Tedy, kdyby se někdo ptal, kam se má jet do Britské Kolumbie podívat, jak vypadá pravá Kanada, odpověď je jednoznačná: Kootenay. Tahle oblast podhůří Rocky Mountains (kdy slovem “podhůří” máme na mysli kopce o výšce cca 3000 m) je plná obřích jezer, na jejichž březích neleží vůbec nic, nekonečných silnic, které se nikdo ani nesnaží pokrýt telefonním signálem, dopravních značek “zkontrolujte si palivoměr - další benzínka za 185 km” a trucků, v nichž mají místňáci naloženou motorku, čtyřkolku nebo kajak, prostě to, co je dostane do cíle, až jejich teréňák nebude stačit. Kromě toho je tenhle cíp Kanady plný lidí, kteří se s vámi na ulici jen tak dají do řeči (zpravidla nezávazně začnou slovy “Jak jste se sem, proboha, dostali?”) a pro vlastní zábavu jsou schopni v tomhle bohem zapomenutém koutě třeba vystavovat česnek.
Naopak z mnoha stran doporučovaný Vancouver Island, tahle “Britská Kolumbie v malém”, je dnes daleko víc turistickou pastí než skutečnou Kanadou. Devadesát minut trajektem z Vancouveru a další dvě až tři hodiny autem dostanou do téhle zkrocené kanadské divočiny každého joudu, který si vyrazí na prodloužený víkend, a tak je tam daleko víc turistů než Kanaďanů, daleko víc narvaných parkovišť než volných plání a taky daleko vyšší ceny všeho, od jídla před benzín až po bydlení. Nedostali jsme se ale za Campbell River, kde prý končí civilizace a Vancouverský ostrov tam nabízí tu pravdou divočinu. Ale jestli je to pravda nebo ne, to už se nejspíš nikdy nedozvíme...
|
|
RSS