A zase do práce

Zatímco Hedvika včera vzdychala nad tím, jak namačkat devadesátikilometrovou okružní cestu kolem celého ostrova do článku, který má nakonec dobrých 1400 slov, můj úkol dnes bude nepoměrně jednodušší: Dneska máme za úkol jenom vstát, nasnídat se, sednout si k počítačům a strávit den čuměním do monitoru. A to je dobře, protože čím míň se toho dneska stane, tím snáze se o tom bude psát. Ani si raději sprchu nedávám v obavě, že bych se třeba mohl sklouznout po mýdle a zkomplikovat si tak večerní literární činnost.

Hedvika (která by dneska formálně pracovat ani nemusela, ale jak ji znám, tak se neudrží) se po snídani vypraví do města doplnit zásoby, které jsem včera večer poplenil nad plán. Po návratu se jí ale ani neptám, jak se venku měla a co tam všechno zažila, protože kdybych se to dozvěděl, tak bych pak o tom asi musel psát. Takže se spokojím se stručnou informací, že máme co jíst a venku je celkem hezky, byť poněkud větrno. Místo toho bych mohl čtenáře bavit vzrušujícími historkami o napojování informačních systémů na nové rozhraní Ministerstva práce a sociálních věcí, ale protože není vyloučeno, že by takový text plný napětí, emocí a vzrušení mohl přivodit citlivějším čtenářům hysterickou epizodu s rizikem srdečního záchvatu, nechám si tyto nervy drásající příběhy raději pro sebe.

Můj původně deklamovaný cíl ukončit práci ve tři hodiny odpoledne (tedy ve čtyři českého času) nakonec nevyšel - z výšezmíněných důvodů jsem se od obrazovky odlepil až o hodinu později. Na další výletování nemáme ani pomyšlení - na cestu autobusem už je přece jen trochu pozdě, a navíc nás po včerejším namáhavém sestupu oba dost bolí nohy a máme problém skutálet se i jen po schodech dolů na ulici, o nějakých ambicióznějších turistických výkonech vůbec nemluvě. Vyhodnotíme tedy čtvrtou hodinu jako ten správný čas na malý drink a kolébavým tučňáčím krokem, doprovázeným mnohým hekáním, si jdeme sednout na náměstí do kavárny, kde si nás včera získali kávou se šnapsem.

Tam ale máme problém ulovit vůbec nějaké místo - do San Sebastianu totiž přijela macatá výletní loď a ulice jsou plné návštěvníků, kteří se vyřinuli do městských uliček jako hejna kobylek, které sežerou, na co příjdou, a na zemi po nich zůstávají jen hromádky eurových bankovek vyšších hodnot. Nakonec se nám jeden stolek na zahrádce na náměstí přece jen podaří ukořistit a výhružnými pohledy k nám nalákat číšníka.

Zatímco dvě sklenice sangrie nám slíbí přinést bez problémů, u něčeho na zub tvrdě narazíme. Nepomůže, ani když Hedvika na chlapce zkouší všechny světové jazyky, co jich jen zná: můžeme si dát buď sýrový talíř, nebo šunkový talíř. Dohromady to nejde. Může nám přinést jeden a jeden a pak nám je nasypat na sebe - my už ale víme, jak vypadají místní porce a tušíme, že bychom tu hromadu asi ani neunesli. Zůstaneme tedy u talíře se sýrem a nadobyčejně výbornými olivami, ke kterému vytáhneme dvě čtvrtlitrovky sangrie. Tak to vypadá, že nám právě skončil suchý leden.

Možná je to těmi zmrzlými jahodami v sangrii, možná je to studeným větrem, který na nábřeží nemilosrdně profukuje, ale dává se do nás pěkná zima, takže se v kavárně ani moc nezdržujeme a ledva dozobneme poslední kus sýra a zajíme ho olivou, spěcháme se domů zahřát. Cestou zpátky ještě koupíme pohledy se známkami a vodu po holení, a to je opravdu tak to nejnapínavější, co se za celý dnešní den stane. Vlastně - málem bych zapomněl - taky nám trochu večer škobrtal internet. A v Americe prý mají zase nějakého nového prezidenta. Tak to sem radši taky napíšu, ať to tu máme kompletní.

Každopádně doufám, že se nám zítra zase stane něco opravdu napínavého. Představa, že o tom nebudu muset psát, je totiž nesmírně lákavá...!

×