Ostrovní runda

Jen pár minut poté, co jsem včera večer do blogu napsala, že máme na dnešek u GomeraCar rezervovaný skútr, se Honzovi v mailu objevila zpráva z téhle půjčovny, že náš skútr se porouchal, opravář o víkendu nepracuje a naši rezervaci tedy bohužel musejí zrušit. Doporučili nám jako náhradu půjčovnu Plus Car, která by skútry taky měla nabízet a která sídlí v trajektovém přístavu. Honza se ještě večer pokusil udělat rezervaci motorky na jejich webu, ale samozřejmě jsme si nemysleli, že na ni od sobotního večera do nedělního rána někdo zareaguje. A tak nám dnes po snídani nezbylo nic jiného, než sbalit batůžek a vyrazit směrem k přístavu s nadějí, že to prostě nějak dopadne. Přiznám se, že jsem pro případ nouze připravila záložní plán, jak se dostat autobusem do La Hermigua a udělat si tam aspoň pěší procházku do městečka Agulo, odkud by nás další autobus svezl zase zpátky domů (dneska jedou za celý den jen tři, takže by to muselo dost přesně klapnout). Honza je ale pevně přesvědčen, že k záložnímu plánu nebude třeba se uchylovat, a optimisticky kráčí směrem do půjčovny. 

V trajektovém přístavu skutečně najdeme kumbálek společnosti Plus Car a na parkovišti venku skútřík s logem Plus Car, nicméně kancelář, přestože je odemčená, nedisponuje žádným agentem, pouze cedulkou, že bude zpátky za 10 minut. Když se ani za půl hodiny nic neděje, začnu se zvolna chystat na přesun na autobusové nádraží. Honzu ale osvítí a zavolá na centrálu společnosti, jejíž číslo najde na webu. Tam jim popíše, že už půl hodiny stojíme před odemčenou pobočkou Plus Car na La Gomeře a v okolí není nikdo, kdo by nám byl ochoten půjčit skútr. Centrála přislíbí pomoc - a během dvou minut se skutečně zjeví místní úředník, který měl prostě jenom pocit, že v neděli po ránu nebude provoz v půjčovně nijak velký, tak si odskočil na ulici umýt auto. Na Honzův dotaz, jestli mají na dnešek k půjčení motorku, nás nejdřív uzemní tím, že motorky nepůjčují vůbec, ale pak dodá, že mají jen skútr - což je přesně to, co chceme. Během deseti minut je vyplněná výpůjční smlouva, platíme nehorázných 45 EUR (na sousedním Tenerife by nás u stejné půjčovny skútřík na den stál pětadvacet), pro jistotu ještě dotankujeme plnou nádrž a můžeme vyrazit. 

Když jsme cestu na La Gomeru plánovali, dozvěděli jsme se z několika zdrojů, že se jí říká kouzelný nebo magický ostrov. Zdroje se ale neshodovaly, proč se jí tak říká. Někde tvrdí, že v centrálních horách se prý konaly sabaty čarodějnic. Jiné zdroje tenhle přívlastek přisuzují obskurnímu jazyku silbo gomero, kterým se dorozumívali místní zemědělci a který spočívá ve hvízdání. Dost často je ale jako kouzelná nebo magická zmiňovaná gomerská příroda. A my se dnes chystáme, když už na to máme vlastní dopravní prostředek, objet asi devadesátikilometrový okruh kolem celého ostrova, tak jsme zvědaví, jaká magická překvapení nám La Gomera cestou přichystá. 

První zastávku uděláme kousek za městem La Hermigua, na pláži Playa de Hermigua. Tady se totiž skrývá v oblasti zvané El Pescante (jeřáb - jako ten nakládací, ne ten lítací) přírodní koupaliště přímo na břehu moře. Obří jeřáb tu postavili na začátku dvacátého století - tahle severní strana ostrova je totiž skalnatá a dost návětrná, není tu žádný pořádný přístav, a tak jediný způsob, jak dostat zboží do lodí, bylo postavit dost dlouhý jeřáb, jehož ruka by naložila loď na volném moři, v bezpečné vzdálenosti od skalisek. Takhle zemědělci z La Hermiguy prodávali vypěstované banány a rajčata - prostě je nakládali na lodi jeřábem. Když v polovině dvacátého století obkroužila ostrov pořádná silnice, začalo být jednodušší posílat banány autem do San Sebastianu a naloďovat je až tam, čili jeřáb byl už tak trochu nanic, a jeho osud pak dokonala nějaká vichřice o pár let později, která kovovou konstrukci úplně zničila, a v moři zůstaly stát jen masivní betonové sloupy. Malebná zátoka tak ztratila průmyslový charakter a přímo vyzývala k vybudování betonového bazénu na koupání, i s převlékárnami a restauracemi.

To všechno fungovalo ještě nedávno, teď je ale oblast uzavřená kvůli častým sesuvům půdy a veškerá infrastruktura už jenom chátrá. My tedy parkujeme motorku asi tři sta metrů od bazénu, tam už je závora a několik různých cedulí informujících o tom, jak strašnou smrtí sejdete, když se vypravíte dál. Pěšky tedy docházíme k bazénu, kde potkáváme několik dalších rebelů s chutí na koupačku. Tedy, ve skutečnosti té chuti skočit do vody zas tolik nemáme, je asi půl jedenácté dopoledne, teploty budou dost hluboko pod dvacítkou, a navíc jsme na severní straně ostrova, v temném stínu, kam se sluníčko ještě pár hodin nepodívá. Honza se ale nakonec odhodlá a po letitých oklouzaných schodech si jde dát pár temp, když ž jsme sem tady dojeli, že jo. S chutí ale zase naskočíme na motorku a vracíme se do La Hermigua na prosluněnou terasu jednoho café-baru, kde se hřejeme jak sluníčkem, tak kafem. 

Další zastávkou, kterou máme naplánovanou, je městečko Agulo, jen asi tři kilometry daleko. Motorku necháme zaparkovanou na hlavní silnici a do uliček města se jdeme projít pěšky. Agulo má hezky zachované historické centrum s typickou kanárskou architekturou a naopak velmi zvláštní moderní kostel z počátku 20. století. 

Když se pokocháme, posuneme se na skútru po okružní silnici o dalších pár kilometrů a pak se vypravíme na asi kilometrovou vycházku na vrchol kopce Montaňa de Cepo. Zmínky o "marťanské krajině", které se objevují v průvodcích, mi nejdřív přišly jako trochu přehnaný reklamní trik, ale nakonec skutečnost překvapivě přesně vystihují. Zkoušela jsem hledat, co způsobuje, že se právě tenhle kopec tak výrazně odlišuje od veškeré ostatní krajiny na La Gomeře, ale ta španělská studie o geologii v okolí Agula mě uspala už na druhé stránce, takže vím jenom tolik, že hlavní roli tu hrají bazalty (tedy čediče), ale spoluúčastní se na tom také jakési podivné soli. Zkrátka a dobře, vrchol téhle hory je zvláštně červenooranžový a skoro nic na něm neroste. Težko říct proč, ale vypadá to úžasně. Zvlášť, když se nad tím vším klene modromodrá obloha a vzpírá se do nás sluníčko. Fakt, že se v pozadí tyčí sopka Teide na sousedním ostrově Tenerife, už celé scenérii jen přidává na neuvěřitelnosti. 

Tou dobou už máme objevování tak akorát, abychom si zasloužili nějaký ten oběd. Na něj se rozhodneme zajet do města Vallehermoso. To v překladu znamená Krásné údolí - a přesně tak to tam taky vypadá. Městečko je stulené v hlubokém údolí, plném palem - místní zemědělci z nich stáčejí mízu, které říkají "palmový med" - ale třeba taky banánovníků nebo vinné révy. My tady ale nejsme na botanické exkurzi, máme mnohem přízemnější záměry: v první restauraci, na kterou připadneme, si dáme grilovaný sýr právě s místním palmovým medem a pečenou kanárskou salsicciu. Vrchní má sice obavy, že se z toho nenajíme - jsou to jenom tapas porce - ale s bagetou a tradičními omáčkami mojo je toho pro nás dva víc než dost. 

Z Vallehermoso už se začínáme vracet zpátky domů. Na rozdíl od první části ostrovní rundy, která občas vede docela blízko moře, tahle druhá část vede naopak po nejvyšších vrcholcích centrálních hor. A tak nás za chvíli pohltí mlžný vavřínový prales, který dělá nad silnicí úplný tunel,  a my navlékáme mikiny, bundy a dost litujeme, že jsme ráno se smíchem odhodili na postel rukavice s tím, že je ve dvaceti stupních přece nebudeme potřebovat. Na vrcholech hor se drží mraky, každou chvíli do nějakého cáru mlhy vjedeme a viditelnost je zcela nepředvídatelná - chvíli vidíme na kilometry daleko, chvíli jen na pár metrů. Ještě uděláme jednu zastávku, na vyhlídce Los Roques. Los Roques, tedy skaliska,  jsou ikonickými symboly La Gomery. Jsou totiž úžasně fotogenická. Mají jich tady několik, ale asi nejznámější dvojice - Roque de Agando a Roque de la Zarcita - jsou právě naproti sobě, odděluje je jen ta silnice, po které právě jedeme. Vyhlídky, ze kterých vykukujeme, sice přímo v mlze nejsou, nicméně skály ano, takže jim vidíme spíš jen tak spodničku. 

A pak už nás čeká poslední etapa, sestup serpentinami z výšky téměř třinácti set metrů až dolů k moři. Naštěstí se s klesajícími metry otepluje, takže nám zvolna rozmrzají prochladlé prsty, a než dovezeme skútřík zpátky do půjčovny v přístavu, máme už zase nad hlavou modré nebe. Nic to ale nemění na věci, že namísto na pláž na koupačku míříme do kavárny na barraquito - místní kávovou specialistu se slazeným kondenzovaným mlékem a likérem. Máloco je na zahřátí lepšího. 

Za sebou devadesát kilometrů po gomerských silnicích (mimochodem, s povrchem jako samet a minimálním provozem, na řízení motorky přímo pošušňání, říká Honza) a spoustu zajímavých zážitků, vizuálních i chuťových - dnešní neděli prohlašujeme za velmi úspěšný dovolenkový den. Ten zítřejší už bude pracovní.

×