Laurisilva

Když jsme plánovali cestu na La Gomeru, plánovali jsme taky, co při její návštěvě rozhodně nesmíme vynechat - a na tom seznamu zaujímal jedno z klíčových míst gomerský vlhký vavřínový les, tzv. laurisilva. Dneska je sobota, nejdeme tedy do práce, a předpověď počasí je nadmíru příznivá, není tedy důvod právě do něj nevyrazit. 

Vavřínový les se nachází v centrální části ostrova a dá se v něm podniknout několik různých túr. My volíme středně těžkou cestu z parkoviště Pajarito do městečka La Hermigua. Výhodou je, že stezka jde pořád jenom z kopce: začíná ve výšce kolem 1400 metrů nad mořem (nejvyšší vrchol ostrova Alto de Garajonay se svými 1482 metry už je opravdu jen kousek) a končí 250 metrů nad mořem. Nevýhodou je - když nepočítám, že pro má kolena jsou sestupy víc fatální než výstupy - fakt, že končí jinde, než začíná, což pro nás představuje trošku náročnější logistiku. 

Říct, že vyrážíme ráno, by bylo přehnané. Po snídani si celkem v pohodě doma dopřejeme ještě dopolední kávu, protože první autobus ze San Sebastián směrem do hor odjíždí o půl jedenácté. Nejsme v něm zdaleka sami, je skoro plný turistů s batůžky a trekovými holemi. Jsme v něm ale téměř nejmladší - vládnou pasažéři v důchodovém věku, do kterého nám přece jen ještě nějaký ten pátek chybí. Jak šplháme serpentinami od pobřeží na vrcholky, nabízejí se nám úžasné výhledy na San Sebastian i s marínou a trajektovým přístavem a taky se kolem nás zvolna proměňuje charakter krajiny. Zatímco dole v San Sebastian jsme zvyklí na aloe, opuncie a další tučnolistky, s přibývající nadmořskou výškou přibývají také skutečné stromy a na zemi trávy nebo dokonce mechy, o lišejnících visících ze stromových větví ani nemluvím. Před zastávkou, na které máme vystupovat, vjede náš autobus do echtovního mraku, který se o vrcholky kopců zarazil, a když z vozidla vystoupíme, vidíme celou situaci: po jedné straně hor, té severní, se válejí cáry mlhy a rostou tam stromy, na té druhé je modrá obloha a biotop, která se podobá středomořské makii. 

Nás čeká nejdřív mírný výstup od silnice směrem k nejvyššímu vrcholu Gomery, až na něj ale nelezeme, pokocháme se pár výhledy na sousední ostrov Tenerife a majestátní sopku Pico del Teide a stočíme se do údolí Barranco del Cedro, jímž klesáme a klesáme. Lesu, který jdeme, se sice říká vavřínový, ale vavříny v něm tvoří spíš minoritu, hlavní roli hrají jalovce cedrovité a malebně působí i všudypřítomné lišejníky a kapradiny. Jen vodopádky značené v mapě vyhlížíme marně - v jednom místě se k naší turistické stezce sice připojí potok, ale žádná majestátní řeka to není a skoky, které na kamenech předvádí, jsou třeba v Bubovicích k vidění taky.  Zurčení vody je nicméně fajn kulisa a cestou potkáme taky skutečný pramen - La Gomera je jedním z nejvlhčích z Kanárských ostrovů. 

Na jedné z vyhlídek, kde si sedneme na svačinu, nás osloví dva chlapíci, kteří sedí na sousední lavičce. Jakým prý to mluvíme divným jazykem? Když se přiznáme k češtině, ptáme se na oplátku, jakou zvláštní řečí to mluví oni - a vyklubou se z nich Švédi. Prý si půjčili jachtu na Gran Canarii, dopluli sem (odhaduji 80 mil cesty, oni sami přiznávají 24 hodin na palubě), dneska tady mají volno a zítra ráno obrací příď směrem La Palma (50 mil - a to vím jistě, protože jsme to pluli taky). Pánové v důchodovém věku prý se připravují na další čtyřiadvacetihodinovou přeplavbu, tak jim nechci kazit radost, ale myslím, že když jim bude solidně foukat, bude jim stačit tak dvanáct. Ale noční plachtění si užijí v každém případě. 

Po asi dvou a půl hodinách na cestě se dostáváme do El Cedro. To není nic víc než dvě parkoviště, místo na pikniky, kemp - a taky hospoda. Neodoláme chlazenému pivu a k němu chceme vyzkoušet nějakou místní specialitu. Vybíráme tedy králíka na bylinkách, tím je La Gomera proslulá, píše se v průvodcích. Dáváme si jednu porci napůl, a ještěže tak! Zatímco sedíme na terase, připíjíme si na zdraví a vyhlížíme shůry na moře, přinese nám servírka talíř, na kterém je rozporcované snad celé jedno zvíře, udušené v omáčce. Nechybí samozřejmě papas arrugadas, tedy slavné kanárské "svraskalé" brambory pečené v soli, dále bageta a taky obě kanárské pikantní omáčky mojo rojo a mojo verde.  Máme ve dvou dost co dělat, abychom to všechno zvládli, ale postavíme se k tomu statečně! 

Švédové jsou nám v patách, usadí se u vedlejšího stolu restaurace a dají se s námi znovu do řeči, kam prý plánujeme jít dál. Popisujeme záměr dojít do městečka La Hermigua, kde staví autobus, který by nás měl dovézt zpátky domů. A co mají v plánu oni? Když vidím, jak vytahují papírovou mapičku, na která má celá La Gomera v průměru asi 16 centimentů a kde jsou vyznačené především víceproudé silnice, nedivím se, že se ptají na cestu. Původně prý měli v plánu vrátit se jinou cestou zpět na silnici, kudy nás ráno autobus přivezl - je to asi 4 kilometry a nějakých 400 výškových metrů DO kopce. Naše varianta je na vzdálenost přibližně stejná, ale klesá se na ní 600 výškových metrů DOLŮ z kopce. Švédi si poručí dvě velká piva, vedou vášnivou diskusi ve švédštině a nakonec se přikloní k naší variantě. Honza je sice upozorní, že podle našich online map je sestup "trochu prudší", ale jdou do toho s odvahou. Koneckonců, jsou to námořníci. 

My se vydáme za nimi, jakmile doobereme králíka. Příjezd autobusu do La Hermiguy aproximujeme na čtvrtou odpolední - na La Gomeře totiž existují jízdní řády jen pro počáteční zastávky, všechny ostatní se musí odhadovat. Časovou rezervu máme ale značnou, je teprve chvíli po druhé a sestup by měl zabrat jen něco přes hodinu, takže bychom měli dostavník stihnout, i kdyby náš odhad nebyl úplně přesný. Zatímco až sem vedla vavřínovým lesem velmi solidní, jen mírně skloněná pěšina, teď nabere sešup úplně jiné grády a připomíná chvílemi ferratu směrem dolů (kamenité schody, které je lepší zlézat čelem ke skále) a chvílemi suť tvořenou mixem kamínků a hlíny - což je ta horší varianta, protože to zatraceně klouže. Asi v polovině sestupu potkáme Švédy usazené vedle cestičky, jak se posilujou jablky. Jeden z nich na férovku říká, že cestou skončil několikrát na zemi a že kdyby věděl, že sestupovka bude vypadat takhle, byl by trval na výstupu nahoru - ten totiž vede po asfaltce. Zmíní taky, že si cestou několikrát vzpomněl na Honzů popis "trochu prudší", hlavně když ležel. Naštěstí spodní část sestupu už není tak hrozná, trochu připomíná madeirské levady, akorát namísto kamenných koryt s vodou stezka sleduje o dost praktičtější, ale taky o hodně méně estetické vodovodní potrubí. 

Ve městě jsme kolem půl čtvrté (Švédi jen chvíli po nás a zdají se být celí), takže v bistru u autobusové zastávky ještě stihneme kávu. Autobus dorazí asi deset minut po čtvrté, čili náš odhad byl téměř přesný, čeká nás další cesta serpentinami s dechberoucími výhledy na pobřeží a na moře a chvíli před pátou se z autobusu vykulíme na stejném autobusovém nádraží, kde jsme před pár hodinami nasedali. Využijeme toho, že v suterénu autobusáku je supermarket, takže ještě doplníme zásoby, které jsme vyjedli a vypili. A nakonec opustíme ambiciózní plán zajít si na večeři někam ven, protože jsme ještě tak plní bylinkového králíka, že povečeříme jen něco malého z vlastní ledničky. 

Zítra budeme muset podnikat něco méně náročného na pěší chůzi - mám dojem, že svaly na nohou nám dnešní sestup ještě zatraceně spočtou. Naštěstí jsme si hned na ráno rezervovali skútr.

×