Ticho před bouří
|
|
Hedvika, 7. 1. 2015
Spaní v přístavu, jen za mírného pohupování na vlnkách, vnímají naše těla jako takový luxus, že odpadneme v deset večer a probouzíme se až těsně před budíčkem o půl osmé. Na takovouhle míru spánku Honza normálně potřebuje dva dny. Se snídaní se dnes kuchař vytáhl - je křupavá pečená slaninka, kterou dodal do lodních zásob řezník Jindra. Apetit nám trochu pokazí kapitán, který jen tak mimochodem někdy kolem půl deváté prohodí, že čím rychleji dnes na Gomeru vyrazíme, tím míň času budeme muset strávit ve večerní bouři, která nás cestou potká. Polkneme slaninu, dolhtneme kafe a výškový tým se vrhá na ráhna, aby rozgasketoval plachty. Kluci už to docela dostávají do ruky, takže jsou se dvěma košovými plachtami hotovi asi za dvacet minut, to dobou ale ještě kapitán zamíří rozvážným krokem na kapitanát, aby si vyzvedl fakturu a zaplatil za náš pobyt tady. Když se po další půlhodině vrací, nevypadá úplně spokojený s částkou, která se na faktuře objevila, takže ještě vyčkáváme na velkého šéfa mariny, a ten, jak je u Španělů zvykem, se k nástupu do práce po ránu moc nemá. Chlapská část posádky se zatím baví tradiční mužskou zábavou: přetahováním o to, co má kdo většího, silnějšího a rychlejšího. No, snad už abychom byli znovu na volné vodě a mohli zase tahat za provázky.
To nastává kolem desáté, kdy konečně vyplouváme z přístavu a vyjíždíme směrem ke Gomeře. Vlastně si tím zatím nejsme tak docela jistí, protože kapitán nařizuje držet kurz do průlivu mezi Gomerou a Tenerife - definitivní cíl určí až směr a síla větru, který cestou potkáme. Plujeme pod modrým nebem s bílými beránky, fouká hezký desetiuzlový větřík, takže nám s Honzou ani nevadí, že na nás vyšla hned první hlídka u kormidla. Jachting, jak má být: moře se houpá, voda šplouchá, zkrátka pohoda. Brzy kolem lodi začně kroužit aspoň dvacetičlenné stádo delfínů, kteří předvádějí, kdo dál doskočí. Úplně zapomínáme, že meteorologická předpověď na dnešek hlásí bouři. Kromě Vaška, který od nás přebral kormidlo a drží teď loď v kurzu, je zbytek posádky naskládaný na přídi, volá na delfíny, aby předváděli další a další salta, a za každé jim tleská. Z delfinária nás vytrhne až kapitán, když se ustaraně rozhlédne po obzoru a zavelí: "Skasat košovou plachtu - ale hněte sebou, máme na to dost málo času!" Vrhneme se ke špagátkům a jako vždycky, když člověk spěchá, nejde všechno úplně podle představ. Nakonec ale plachtu svineme, vítr mezitím stačil zesílit přes dvacet uzlů, moře potemnělo a objeví se i pár dešťových kapek. La Grace si smáčí závětrný bok tak, že drenážními škvírami občas nabere na palubu trochu mořské vody. Tak takhle tedy vypadá bouře na moři...
Košovou plachtu je třeba rovnou i zagasketovat, takže bocman se společně s Jindrou a Honzou vydává do ráhnoví. Snášejí to celkem statečně, akorát občas se shůry ozývají komentáře jako:
"Ku*va, práce zas*aná."
"Nehoupááát!"
"No, ale zase sem nešplouchá, že jo..."
K obědu kuchař vykouzlí špenátovou polévku. Moc nevím, jak se mu to podařilo, protože má v obličeji přibližně stejnou barvu jako ta polévka. Jíst se musí z misek, hluboké talíře silný náklon - nyní jsme stabilně kolem 20 stupňů na stranu - neudrží.
Odpoledne ještě posedáváme po palubě, kdyby bylo něco potřeba, ale vítr trochu utichá a kolem se znovu objevuje modrá obloha. Delfíni prý nosí námoníkům štěstí, a nám ho asi museli přinést celý pytel, jestli jsme z té pumelice vyvázli takhle lacino - zdá se, že jsme celý frontální systém lízli jen maličko. Kapitán stále velí držet kurz mezi Gomeru a Tenefire, nicméně díky směru větru se už plán jednoznačně přiklání k zaplutí do mariny San Sebastian na Gomeře. Před večerní vachtou, která pro nás začíná kolem sedmé, jdeme ještě nabrat trochu sil do kajuty.
Když se o sedmé hrneme ke kormidlu, situace už je ale jiná. Setmělo se, vítr znovu zesílil a z návětrné strany nás teď bičuje jemný, ale prudký a otravný déšť. Chvíli po začátku naší služby bocman svolává k večeři, tu si ale necháváme ujít - nemůžeme pustit z ruky kormidlo. Když si odkormidluju půlhodinu a předám řízení Honzovi, zamířím do podpalubí pro někoho, kdo zvládne přepnout palubní plotter do nočního řežimu - takhle nás svítící mapa oslňuje a nevidíme pak na moři žádné orientační body. V podpalubí rovnou dostanu rozkaz se navečeřet, což mi zabere asi tak sedm minut. Jsou žebírka a pečené vepřové, ale podobnou službu by pro mě udělala třeba ovesná směs číslo 27: jde jen o to nabrat síly a dalších pár hodin neumřít.
Když znovu vylezu na palubu a převezmu kormidlo od Honzy, aby se mohl jít navečeřet on, kapitán znovu zhodnotí vývoj povětrnostní situace (přestalo pršet a směr větru se trochu změnil) a předkládá nám dvě možnosti: 1) Buď dojedeme na Gomeru, tam to máme asi 7 mil, zítra si ji prohlédneme a pátek věnujeme tomu, abychom se dostali zpátky na Tenerife. Bohužel je od čtvrtečního večera hlášená opravdu silná bouře a není jisté, jestli budeme mít šanci se zpáky na Tenerfie vůbec dostat. Ve skutečně silném větru totiž nemusejí jezdit ani trajekty. 2) Můžeme dojet na Tenerife teď - je něco po osmé večerní a k pobřeží zbývá asi 15 mil. Jakmile se dostaneme u břehu do závětří, můžeme spustit kotvu a přenocovat tam. Podél tenerifských břehů už se pak zpátky do našeho přístavu dostaneme vždycky. Nakonec všichni volíme sázku na jistotu a tedy možnost číslo 2 - břeh Tenerife. Vize, že zůstaneme na Gomeře zaseknutí až do jara, se nezamlouvá nikomu.
To ale znamená nějaké další tři hodiny noční plavby v čerstvém dvacetiuzlovém větru. A to ještě nevíme, že nám osud těchhle pár hodin za okamžik trochu připepří. Vítr sílí, anemometr záhy ukazuje namísto dvaceti uzlů třicet. Výšku vln kapitán odhaduje na dva metry a příď se do nich opakovaně noří s celými gejzíry šplouchanců, které sahají až na palubu. Po té se dá pohybovat jen s obtížemi, protože mokrá nezřízeně klouže. Ozve se palubní zvon, který volá na palubu celou posádku. Stahujeme plachty, abychom je ve velkém větru nepotrhali. Houp, šplouch, houp, šplouch - příď se znovu a znovu zvedá a padá do vln. Další šplíchance zasahují palubu. Boční vítr nás chvílemi posílá do náklonu skoro 30 stupňů. Stažené plachty je ale potřeba i v těchhle podmínkách zagasketovat, takže se výškový tým znovu vrhá do ráhnoví. Honza drží kormidlo, my zatím skasáváme další plachty. Vypadá to, že je nás málo na to, abychom obsloužili všechna lana, navíc zakopáváme jeden přes druhého. Do toho samotřejmě pokračuje obligátní houp, šplouch, houp, šplouch. Když se nám povede loď aspoň přimeřeně vysvvléknout z oplachtění, čtyřicetiuzlové poryvy větru rozvážou přední stěhovku a ta nebezpečně plápolá na přídi. Strojník Honza musí vylézt přes příď lodi na čelen a přimět plachtu lanem k poslušnosti. Znovu a znovu tak končí v gejzírech slané vody, která se vaří pod přídí. Když ho větrný poryv sfoukne do lanoví pod čelenem, jde mu pomoct i Jindra a dva chlapi už neposlušnou stěhovku krotí do úhledného balíku. Zůstává nám jen pár podélných plachet, abychom ve vlnách udrželi balanc, a kapitán zapíná motor, který nás má postrkávat směrem k Tenerife, ke břehu a do vytouženého závětří. Tak TAKHLE tedy vypadá bouře na moři...
Když od Honzy znovu přebírám kormidlo, vítr se vrací k osvědčeným dvaceti uzlům a La Grace stále ještě houpá a šplouchá mořskou vodu kolem přídě, ale už zase poslušně a spíš pro zábavu, než že by nás chtěla vyděsit. Připadá nám skoro neuveřitlné, že jen pár mil za našimi zády zuří taková vichřice, když břeh severně od Los Gigantes vypadá úplně mírný a přívětivý. Na dvacetimetrové hloubce spouštíme kotvu. Přístav to sice není, moře si s námi pořád pohrává a posílá loď chvílemi na jeden, chvílemi na druhý bok. Proti mokré a větrné zkušenosti, kterou jsme zažili před chvílí, je to ale to nejbezpečnější místo, které si dokážeme představit. Úderem jedenácté upadnu do postele ještě předtím, než jsou rozepsány kotevní hlídky. Připadám si na smrt unavená a bolí mě v krku, užila bych pár dní pod teplou peřinou a nějaký ten zázvorový čaj. Nic z toho mě ale prozatím nečeká. Zítra je plánován trek do jednoho ze zdejších kaňonů a něco mi říká, že ten si nejspíš nechám ujít. Před usnutím mi ještě Honza šeptne do ouška, že naše kotevní hlídka je od páté do osmé ranní. Takže teď rychle spát, moc času na to nemáme.
RSS