Vyplouváme - směr La Palma
|
|
Hedvika, 5. 1. 2015
Přes noc se přehnala větrná bouře a my se dnes konečně chystáme k vyplutí z přístavu. Spoustu věcí je třeba udělat ještě před vyplutím: vynést odpadky, doplnit do nádrží 6000 litrů vody, koupit pár plných kanystrů benzínu do gumového člunu, přitáhnout na palubu lávku, která je opřená mezi břehem a sousední lodí, a hlavně rozgasketovat plachty. Každá plachta je v klidovém stadiu přivázaná k ráhnu šňůrkami zvanými gaskety. Když se předpokládá, že plachta bude v použití, je třeba ji předem rozvázat - pak už bude možné ji ovládat lany z paluby. Jednotlivá ráhna jsou ve výšce asi 10, 15 a 20 metrů nad palubou a práce s gasketami je výšková práce na kvadrát, protože kromě výšky je třeba se vypořádat i s větrem a náklonem lodi. Tuhle práci s chutí přenechám zkušenějším - třeba Honza práci na ráhnech zvládá, a to až po nejvyšší ráhno.
Vymanévrování lodi z přístavu má na starosti kapitán Pepa. V knížce Dovolená na jachtě použil autor Jaroslav Foršt fotku Pepy Dvorského jako ilustrativní obrázek opravdového kapitána. U ní je v knize text asi v tomto smyslu: "Kapitána si pořádně prohlédněte ještě před naloděním. Měl by to být pořádný chlap. Mezi vámi a živly bude stát jenom on." To u Pepy každopádně funguje, neboť už na první pohled vypadá, jako když se Hemingway maličko oholí, aby vypadal trochu víc k světu, a zdá se, že když se na bouřku trochu ostřeji podívá, buřina si to rozmyslí a radši vyrazí řádit jinam. (O Pepově zručnosti u kormidla s pokorou a obdivem vypráví i bocman Honza, akorát každou takovou příhodu pro jistotu doplní klauzulí "ale Pepovi to neřikejte, ať to nevypadá, že mu lezu do pr...".)
Druhá stránka Pepovy osobnosti se pak ukazuje, když má příležitost zalovit v bohaté zásobárně svých námořnických historek. Jednak jich samozřejmě zažil přehršle, ale hlavně je nejen vypráví, nýbrž - podobně jako Vladimír Menšík - zajímavější pasáže rovnou přehrává. Jinými slovy, mám dojem, že by dokázal šťavnatou story udělat i z toho, jak šel onehdy ráno pro mlíko.
Teď jsme každopádně velice rádi, že u kormidla stojí právě on. La Grace má totiž nějakých třicet metrů zdéli a v marině je dost natěsno natlačená mezi jachty a jachtičky nejrůznějších velikostí. Vyvléknout odtamtud cokoli jiného než dětský parníček do vany nám připadá nemožné. La Grace je ale za okamžik v pohodě venku, jen s jedním pomocným přistrčením gumového člunu, kterým výjezd jistí strojník Honza. Dokonce ani nepřejedeme žlutou ponorku pro turisty, se kterou se míjíme ve vratech mariny.
Najednou jsme na volném moři a to nás do začátku moc nešetří. Vlny mají jen asi kolem metru, ale s dlouhou lodí si docela pohrávají a prvním kadetům se začíná dělat špatně od žaludku. Nejlepší způsob, jak se mořské nemoci vyhnout, je najít si práci na palubě, což je záhy potřeba, protože do začátku vytahujeme přední plachtu a přední košovou plachtu. Těch špagátků, které se u toho musejí ohlídat, aby se za ně správně tahalo, nebo se naopak v pravý čas uvolnily, a nakonec ještě všechny způsobně uklidily, je snad nekonečně mnoho. Vytahujeme i spankr - velkou plachtu v zadní části lodi - a pomalu objíždíme letovisko Los Cristianos.
Čočková polévka k obědu je servírována na palubě, protože v jídelně v podpalubí by se z vln dělalo blbě úplně všem, ale i tak se někteří od hrnce radši vzdalují, protože pohled na jídlo jim nedělá dobře. My s Honzou spucneme dva talíře a La Grace už pokračuje dál na sever podél západního pobřeží ostrova, kde se před námi ukazují další a další panelákové turistické komplexy (fakt v tomhle chce někdo trávit dovolenou?) a kde se nám vítr stáčí tak nešťastně, že proti němu nedokážeme stoupat a musíme potupně zapnout motor.
Za severozápadním ostrohem Pepa svým námořnickým čichem tuší přiznivější vítr, který by nás měl posunout k vytouženému ostrovu La Palma. Jenže... Přichází večer, je asi pět hodin, kuchař servíruje kávu a zákusky (já si hbitě upatlám své jachtařské rukavice od čokolády - od čeho jiného by se taky měl drsňák jachtař zasvinit, že?) a k La Palmě zbývá ještě skoro šedesát námořních mil.
U severozápadních cípu Tenerife do nás skutečně foukne mírná bríza z lepší strany, takže znovu spouštíme plachty a motor vypínáme. Definitivně se s majestátními tenerifskými útesy loučíme až kolem osmé večerní, kdy už je kolem nás černočerná tma - a před námi nějakých padesát mil, tedy při naší rychlosti asi deset až dvanáct hodin práce. Večeře se opět koná z bezpečnostních důvodů na palubě, kuchař vyvalí z lodní kuchyně obrovský hrnec boloňských špaget se slaninkou, ve skutečnosti docela dobrých. Pravdou ale je, že kdyby nám tou dobou místo toho zavedl výživu do žíly, měli bychom z toho asi stejný gastronomický zážitek: jíme potmě a mlčky, stěží si vidíme do pusy, a jíme dost, protože je nám jasné, že hlavní rolí téhle večeře je dodat nám energii na dlouhou a náročnou noc.
Sotva oblízneme poslední sousto, sestavuje bocman rozpis nočních hlídek. Kapacita lodi není ani zdaleka naplněná, čili tradiční čtyřčlenné hlídky je třeba omezit jen na dvoučlenné plus jednoho důstojníka, doba hlídky bude ale zkrácená ze čtyř hodin na tři, aby to dvoučlenný tým vydržel. Na nás s Honzou připadne hlídka od jedenácté noční, takže po večeři jdeme zalehnout, abychom si aspoň pár hodin naspali. Já se snažím marně. I když se první noční hlídka snaží držet koridlo, seč může, loď sebou na vlnách hází, a ani moje spací pozice podobná stabilizované poloze nezabráni opakovanému vykulování z postele. Navíc mě lehce znervózňuje zvuk tříštíícho se nádobí, který se ozve z kuchyně po jedné zvlášť vypečené vlně. Honza má večer ještě zpestřený tím, že musí potmě vylézt rozgasketovat nejvyšší plachtu. Kromě bocmana Honzy a kadeta-řezníka-parašutisty Jindry, který si výškové práce vysloveně užívá, je Honza vlastně jediným členem posádky, který je schopen a ochoten na ráhna lézt. Něco mi říká, že by si tuhle kratochvíli občas docela rád nechal ujít, ale pravdou je, že ho práce na ráhně tak vyřídí, že se mu pak alespoň na chvíli usnout podaří.
Hlídka před námi nakonec vydrží kormidlovat celé čtyři hodiny, takže si nás přijde vyvednout až kolem půlnoci. Nabalíme se tedy do mikin a bund a vyrazíme ke kormidlu. V důstojnické roli se k nám přidává ještě strojník Honza, který je připraven zasáhnout v případě krizové situace. Jinak je to ale na nás. První si ke kormidlu stoupne Honza, fouká příjemný vítr kolem 12 uzlů a loď jede slušných pět. V jednu se vyměníme a je to tady: Teď jsem Jack Sparrow! Kormidluji třicetimetrový dvoustěžník, který sice nese jen šest plachet z deseti, ale úplně to stačí. Obloha je skoro jasná, navigovat se dá podle hvězd a v úplňkové noci je plavba opravdu jedinečný zážitek. Kolem přídě a boků se pění voda a paluba mi pod nohama uhýbá tu dopředu, tu dozadu, jindy bokem. U kormidla se ovšem celé to pohupování snáší nějak daleko líp než v kajutě a člověk se tu cítí daleko víc pánem situace (což je pocit zcela mylný, ale velmi příjemný).
Na další hodinu si ke kormidlu znovu stoupne Honza a La Grace se o další míle přiblíží směrem k cíli. Teď ručičky hodinek ukazují třetí ranní, La Palma je ještě nějakých 15 mil před námi a na pravoboku právě míjime oplachtěný dvojštěžník Roald Amundsen. Scéna jak z historického filmu - nebo z hororu, protože Amundsen nereaguje ani na naše volání vysílačkou, ani na náš lodní zvon. S tichým šploucháním nás ve stometrové vzdálenosti mine, aniž by se na jeho palubě cokoli pohnulo. Možná je už celá posádka dávno mrtvá a Amundsen teď křižuje Kanáry jako bludný Holanďan... No, já jdu Honzu znovu vystřídat u kormidla, čeká nás poslední hodina společné noční hlídky. Pak vzbudíme naše následovníky a půjdeme ještě jednou zkusit spát. Třeba budeme mít tentokrát víc štěstí.
RSS