Vzhůru do ráhnoví
|
|
Hedvika, 4. 1. 2015
Po vydatné snídani v podobě švédského stolu už jsme dnes poprvé přičichli k povinnostem kadetů. Nejdřív nás kapitán Pepa seznámil s technikáliemi ohledně lodi: elektrika, voda, záchody, odpadky... Nějakou tu dovolenou na jachtě už za sebou máme, takže tady nás nic moc nepřekvapilo. Věděli jsme, že o dost horší bude seznamování s ráhnovím, plachtami a lanovím - a to si vzal na starost bocman Honza.
Tenhle bocman je postavička jak vystřižená z Pirátů z Karibiku: Popis jednotlivých plachet prokládá takovou smrští historek z různých plaveb, regat, pirátských bitev a historických festivalů, že nám každý plachetní systém vykládá aspoň hodinu a my se u toho báječně bavíme. Víte třeba, jak námořní kadet pozná, že je čas pro dovolenou na souši? Je to moment, kdy se mu začne líbit kuchař. To nám naštěstí během našeho týdenního pobytu snad nehrozí, ale rozhodně nám hrozí, že budeme muset bezpečně rozlišit podélné a příčné oplachtění, vanty, stěhy, výtahy, kasouny, skasalnice, zvratičky, otěže, halže, buliny... Úplně nám z toho vyhládlo.
Přerušujeme tedy plachetní školení a dáváme si pauzu, než bude chystaná pórková polévka připravená k servírování. Kolem poledního se na lodi krátce zastavuje domorodka Líba. Původem je samozřejmě Češka, ale nějak se jí na Kanárech zalíbilo a koupili si tu před čtyřmi roky s manželem domeček. Přišla, aby s kapitánem domluvila sobotní zumba večírek na La Grace (připadá mi, že hlavním úkolem celé posádky je nepřetržitě shánět a vymýšlet, jak na loď dostat další a další klienty a aspoň trochu tak přiživit financování lodi, které je zřejmě bezednou jámou na čas a peníze). Kromě organizace zumbaparty ale Líba mimo jiné osvětluje i několik kulturních otazníků, které nám vrtaly hlavou. První souvisí s tříkrálovou výzdobou, která je vidět všude v okolí, a to v daleko větší míře, než jsme zvyklí u nás. Tady totiž děti dostávají dárky až na Tři krále, a je to tak vlastně hlavní svátek celého roku. Dokonce se při té příležitosti pořádají průvody alegorických vozů, kterých se někdy účastní tři králové na skutečných velbloudech. Druhá záhada se vztahovala k tomu, jak zvládnou místní turisti chodit v kraťasech a tričku, i když venku je nějakých 17 stupňů a fouká dvacetiuzlový vítr. Lída sama přišla oblečená taky tak, ale záhy si na lodi vyprosila bundu a hned nám vysvětlila, že "takhle hnusné počasí se udělalo až teď - normálně je tu v lednu krásně, na koupání a opalování". No, nic s tím nenaděláme, a podle kapitána se má vítr v příštích dnech trochu krotit, takže bychom mohli i vyplout. Držíme si palce.
Po obědě naše plachetní školení pokračuje, a to nejdřív exkurzí po palubě. Podle bocmana je na celé lodi asi 17 kilometrů lan a letmý pohled do lanoví dává tušit, že nám možná ještě nějaký ten metr zatajil. Moje původní naděje, že většinu těch špagátků vůbec nebudeme potřebovat, se ukazuje jako lichá: tahá se skoro za všechno, kromě pár provazů, která si ale člověk stejně musí pamatovat, aby za ně nezatáhl omylem. Tím by totiž mohl loď rozložit na součástky. Kromě umístění správného konce lana je třeba si zapamatovat taky to, s jakými dalšími lany spolupracuje, protože - jak ví každé jachetní batole - když se na lodi něco utahuje, musí se něco jiného povolit. Cvičné vytažení alespoň jedné plachty dnes kvůli velkému větru odkládáme, ale výcvik lezení na ráhno nikoliv. S horolezeckými sedáky to celkem umíme, ale bocman nás vzápětí upozorní, že do výše prvního ráhna a strážního koše je stejně nebudeme potřebovat, protože by nás jištění akorát zdržovalo. Koš se nachází ve výši asi 10 metrů nad palubou a věcně vzato to není koš, ale jen plošina, bez zábradlí. Už jenom vylézt tam je pro mě na hranici možností, nahoře se rozhodně necítím v pohodě (zvlášť v již zmíněném dvacetiuzlovém větru) a docela se těším, až polezeme zase dolů. Bocman ale nabídne ještě procházku po ráhně, což si všichni ostatní kadeti s chutí vyzkoušejí. Tam dokonce přestává platit námořnická poučka "jedna ruka pro námořníka, jedna ruka pro loď" - práce na ráhně spotřebuje obě ruce na svinování plachty, čili kadet stojí na tzv. šlapnici, tj. laně nataženém kus pod ráhnem, břichem se o ráhno opírá, pracuje v předklonu a doufá, že ho gravitace udrží na správném místě. Děkuju, ale nemusím mít všechno. Honza práci na ráhně celkem zvládá, ale i jemu vrtá v hlavě, jak to asi vypadá, když loď pluje v pětimetrových vlnách, což na volném oceánu může dost pravděpodobně nastat. Já mám každopádně co dělat, abych ze strážního koše sešplhala po lanoví zase na palubu, a pro příště budu na vytahování a kasání plachet spolupracovat radši jenom odtud.
Večer si s Honzou ještě dopřejeme procházku po pobřeží. Vlnobití v černých sopečných skaliscích je skutečně magnificentní, na moři je vidět jen jediný odvážný katamarán, který se s vlnami pere. My dojdeme po příbřežní promenádě až do letoviska San Blas, kde v místním supermarketu rozšíříme zásoby o pár dobrot, které v lodní kuchyni chybí (čokošku a rum třeba), a cestou zpátky se ještě zastavíme v plážovém café na kávičku. Náš požadavek na "coffee and cake" vrchní hbitě přeloží na "Kaffee und Kuchen", takže z mozkových závitů vylovíme jiný komunikační jazyk a dáváme si k svačině výborný šťavnatý Apfelkuchen mit Sahne. Tím dovolenková část dne končí a my se opět vracíme na loď. Tam už nás dnes ale žádná služba nečeká, jen večeře, relax a sbírání sil. Kdo ví, co si na nás zítra Poseidon přichystá.
P.S.: Prozatím pro nás přichystal dva litry sangrie a bistro s wifi! Jinak je tu internet velmi nedostatkové zboží, takže blogování bude nejspíš trpět značnými výkyvy...
RSS