Rabaçal
|
|
Hedvika, 3. 2. 2018
Budík máme pro jistotu na osmou, ale spolehlivě se budíme už kolem sedmé - dokonce už je venku maličko vidět - a začínáme balit do batůžku věci do hor. Co se týče jídla, nejsme na tom moc dobře: sbalíme láhev s pitím a jednu müsli tyčinku, která nám zbyla ještě z Prahy. Cestou ještě zkusíme přepadnout nějakého pekaře - v kopcích nejspíš nebude žádný bar s terasou, kde by se dal sníst sendvič a popít pár koktejlů. Na sebe samozřejmě jedenáct kousků oblečení, rukavice do kapsy - a vzhůru na Rabacal!
Rabacal jsme měli v plánu už od našeho příjezdu na Madeiru. Je to oblast v centrálních horách plná levad a vodopádů. Bohužel je tak skoro pořád zima a deštivo, a navíc se tam nedá dostat žádnou hromadnou dopravou. Z Funchalu je tedy třeba počítat s minimálně hodinovým přesunem po vlastní ose - proto bude naší první zastávkou motopůjčovna.
Než tam ale dorazíme, zkříží nám cestu ten vytoužený pekař. Pekařka za pultem zvládá pár anglických slovíček - obecně mám pocit, že se úroveň angličtiny na Madeiře od našeho minulého pobytu celkem zlepšila - takže se docela obstojně dorozumíme. S čím je tohle? Chocolate. A tohle? Apples. A tamto? Cheese and jam. Cože?? Cheese and ham, opraví se pekařka. Fajn, tak to chci taky, a všechno sbalit s sebou. Vypadá to, že nějaké zásoby na túru máme.
Před půjčovnou se objevíme asi tři minuty před plánovanou devátou, ale narozdíl od minulé naší návštěvy už je tentokrát otevřeno. Chlapík, co má dnes podnik na starosti, mluví ze všeho personálu půjčovny anglicky asi nejhůř, ale péči nám věnuje stejně důslednou. Akorát nás trochu zaskočí, když se ptá: Are you from a boat? S údivem se podívám na Honzu. Vypadá to, že jsme sem dopádlovali?? Ale ne, on myslí ship. Cruise ship, chápeš? Jasně - tak to ne, z výletní lodi nejsme, my jsme místní suchozemci. Pak už společně obhlížíme skútřík, jestli je na něm všechno v pořádku - a samozřejmě je, protože je to přesně ten náš, který jsme vyvezli na výlet už před týdnem. Takže hyjé, hochu, dneska znovu do kopců.
Než ale přijdou kopce, čeká nás dálnice. Na Madeiře se se skútru na dálnici bez problémů smí, stejně na ní mají rychlost omezenou občas na 90, ale většinou spíš na 70 km/h. Naštěstí to i řidiči aut celkem dodržují, takže víc než s provozem zápasíme spíš s protivětrem, který je v naší sedmdesátkové rychlosti nezanedbatelný. Kapku nás vyvede z konceptu chybný nájezd na státovku VE3, ale jakmile nám dojde, že jedeme na druhou stranu, otočíme skútr správným směrem a hurá na západ. Skoro celé pobřeží je podtunelované, takže většinu cesty trávíme pod zemí. Nastěstí si za jedním tunelem včas všimneme šipky na Rabacal a začínáme stoupat.
Podobně jako o minulém sobotním výletu, když jsme se bez hlubších znalostí místního klimatu pustili do hor, i tentokrát si kapku naběhneme. Celé pobřeží je prozářené sluníčkem a teploty lezou ke dvacítce, s přibývajícími výškovými metry ale ztrácíme jak teplotu, tak modrou oblohu. Honza opět vezme zavděk mými rukavicemi, protože mu na řídítkách začínají mrznout prsty, a kolem 1000 m.n.m jsme v mraku - mokrém, bílém a zoufale neprůhledném. Kromě počasí se navíc výrazně horší i stav silnice. Asfaltka se nejdřív zužuje na jednoproudou, pak se asfalt mění v asfaltové záplaty a díry, pak kličkujeme mezi popadanými větvemi, které tu nejspíš zanechala minulá vichřice, a tou dobou ztrácím víru v to, že tohle je ta jediná, správná a hlavní příjezdová silnice na Rabacal. Jak by se sem, proboha, dostaly všechny ty autobusy s turisty?
To pochopím v momentě, kdy 1) zkontroluji na Google mapách, že jsme skutečně správně, a 2) míjíme v prostisměru mikrobus s turisty. Tou dobou skončí asfalt a najíždíme na kočičí hlavy. Rozsekané zadky máme navíc i stažené, protože mokré kameny nejsou pro motorku nejbezpečnější povrch. Honza se dost zoufale ptá, jak dlouho to celé ještě bude trvat, ale online mapy dávají odpověď, ze které nejsme moc nadšení - ještě pár dalších kilometrů. Někdy tou dobou se v zatáčce potkáme s krávou v protisměru - kráčí zvolna, mrholení jí evidentně vůbec nevadí a naštěstí si nás nevšímá. Když se konečně, po celé té štrapáci, dohrabeme na parkoviště, kde mají začínat místní treky, jsme mokří jak myši, vymrzlí, a viditelnost nepřesahuje 20 metrů. Já mám celkem jasno: chci zpátky dolů na pobřeží, kde je teplo a hezky. Honza má ale na věc jiný názor. “Když už jsme tady…"
Z výšky 1260 metrů nad mořem začínáme klesat do údolí. Kousek za námi jde ještě pár německých seniorů, ale ti jsou vybaveni líp - jednak přijeli autem, takže nevymrzli už cestou, a druhak jsou celí včetně batohů zabalení do pláštěnek. Cesta má zatím formu asfaltové silnice, takže se aspoň nebrodíme bahnem. Nakonec se s Honzou dohodneme, že zkusíme dojít aspoň úvodní dva kiláky k rabacalské útulně. Tam je podle mapy barák se střechou, záchody a odpadkovým košem. Ujíme tam kus našeho úlovku od pekaře a pod střechou promyslíme, jestli už jsme trpěli dost, abychom se mohli vrátit. Moje odhodlání nalomí řeka valící se přes silnici. Na šířku má pár metrů, přeskočit se nedá, ale než Honzovi vysvětlím, že v únoru zásadně nebrodím, udělá dva tři jelení skoky, přistane na druhé straně a nechápavě se díva směrem ke mně, co mi trvá tak dlouho. Oukej, vlezu do proudu, naštěstí je opravdu mělký, takže mi do bot moc nenateče. Ale Němce brod přiměje k vážnému zamyšlení - znovu se s nimi na túře potkáme až za hodnou chvíli.
Občas ze zdá, že se mraky trochu zvedají a mrholení řídne. Nic to ale nemění na tom, že k rabacalské útulně dorazíme mokří shora i zespoda, zvenčí i zevnitř. Chceš kafe?, ptá se mě Honza. Jo, tady určitě. Postrčí mě do síně zděného domku, pak do další místnosti - a v ní je kavárna! S krbem!! Sedneme si ke stolečku, a zatímco odkládáme mokré vrstvy a hřejeme si prokřehlé ruce a nohy, klučina od kasy už se stará, co bychom si dali. Objednáváme si kafe s mlékem (cappuccino nebudeme v téhle zapadlé pustině ani zkoušet) a k pultu jdeme vybrat něco sladkého. Nejdřív se tedy pustíme do jablečného koláče a brownie - obojí je vynikající, jen se to rozplývá na jazyku (a přísahám, že bych řekla totéž, kdybych zrovna nebyla uprostřed horského masivu celá promočená a vymrzlá). Naši objednávku kávy s mlékem barista pochopil jako café latté a doručí nám na stůl dvě kávy, nad kterými nám spadne čelist. V obou hrncích je vymalovaný jemný latté art a káva je jednoznačně nejlepší, jakou jsme kdy kde na Madeiře měli. Sice ještě netušíme, že si hoch naúčtuje za každý šálek 3,10 EUR, ale za tuhle dobrotu si zaslouží každý cent.
Oschnout samozřejmě nestačíme, ale aspoň doplníme kalorie a sladkosti nám navíc taky zvednou náladu, takže když přemýšlíme, co podniknout dál, Honza má jasno: “Když už jsme tady…” Pustíme se tedy do kratičkého výletu k vodopádu Risco. Od útulny je to jen něco přes kilometr tam, s mírným klesáním, a pak zase stejnou cestou zpátky nahoru. Teď už ale nejdeme po asfaltu, tohle je opravdický levada walk, tedy údržbová cestička podél vodního kanálu. Není nejširší, od deště je samozřejmě celá mokrá, a navíc přeplněné levada na ni čas od času vytéká, takže dost podstatnou část túry trávíme v loužích.
Navíc už na místo dorazily i první autobusy cestovních kanceláří, takže se míjíme s desítkami turistů, kteří se zastavují a fotí v těch nejnepravděpodobnějších místech. Za chvíli už ale slyšíme, a poté i vidíme vodopád. Risco totiž není žádný drobek, do tůně v údolí se řítí z výšky asi 100 metrů a teď v zimě rozhodně suchem netrpí. Trošku na nás cáká, ale my už jsme stejně tak promočení, že to vlastně nevadí. A jak tak míříme zpátky, míjíme ukazatel na túru s názvem “25 fontes” tedy pětadvacet pramínků. No a “když už jsme tady…”, že?
Zpočátku se těšíme, že sem už - aspoň v tomhle počasí! - masová turistika nedosáhne, ale mýlíme se. I na téhle stezce se potkáváme s dalšími a dalšími skupinkami (většinou německých) turistů. Terén se navíc trochu komplikuje, je víc kopcovitý, pěšinka vedle levady navíc docela úzká, takže míjení v protisměru vyžaduje ekvilibristickou zručnost (a vezměte jed na to, že německá babička o dvou holích rozodně místo úkrokem na strom dělat nebude, to je holt na nás).
Když dorazíme k cíli naší cesty, což je znovu vodopád, ale tentokrát s malými bratříčky okolo, zrovna se u něj fotí mladý pár. Nejdřív on ji, pak ona jeho, pak oba společnou selfie, pak ještě samotný vodopád… Honza se zatím baví krmením ptactva, která je tu tak ochočené, že zobe z ruky. Vyčkáváme, až mlaďoši zaktualizují své facebookové profily novými fotografiemi, ale než na to dojde, už je tu zájezd německých seniorů, který zabere celý vodopád i s přítoky. No, asi už jsme dost vykoukaní, zamíříme zpátky.
Mrholení a přeháňky, které se nás držely celou dobu, se teď změnily v seriozní déšť, takže přidáváme do kroku a hrneme se od dvaceti pěti vodopádků, které se nacházejí ve výšce asi 900 metrů nad mořem, až k hornímu parkovišti, které je nekonečně výš. Možná je štěstí, že mlha zhoustla tak, že na horní hřeben ani nevidíme - akorát by nás to deprimovalo. Nezastavujeme tentokrát ani na druhou kávu, prostě jen jdeme a jdeme do kopce. Abychom celé to mokro a zimu už měli za sebou.
Zastavíme se až u brodu: zdá se, že od rána vody maličko přibylo, a nebo jsem prostě tentokrát zvolila horší stopu, rozhodně mám v botech o dost víc mokro než ráno. Na straně od parkoviště zatím do řeky zamyšleně zírají tak pětadvacetiletí kluk a slečna. Klučina má na sobě tričko s dlouhým rukávem a na nohou tenisky, holka je na tom o něco líp - má kabát a čepici, ale na nohou taky jen plátěnky. Jak to vypadá na treku v údolí?, ptá se nás kluk.
Líčíme podle pravdy: počasí je tam stejné jako tady, viditelnost mizerná, taky dost lidí… Takže to nestojí za tu cestu?, potvrzuje si s nadějí v hlase chlapík. Ale to zase jo!, vykoupe ho v tom Honza. Na půl cestě je výborná kavárna a vodopád na konci taky stojí za to! Promyslete to, snažím se situaci zmírnit, ale slečna už zouvá plátěnky, aby bosky skočila do ledové řeky, a kluk pokrčí rameny a pustí se taky do rozvazování tkaniček. Jak tenhle vztah skončí…?
Náš skútr na nás věrně čeká, akorát je mokrý až na kost. Slijeme z něj aspoň tu nejsvrchněšjí vodní vrstvu, nasedneme a spouštíme se zase doů - ale jen velmi, velmi pomalu, protože jestli je pro motorku něco horší než mokré dlažební kostky do kopce, jsou to mokré dlažební kostky z kopce. Hledí motorskářských helem zoufale utíráme rukávy bund, abychom viděli aspoň něco, ale v té mlze to stejně moc nepomáhá. Sklesáme ale pár stovek metrů a jsme venku z mraku; další kousek cesty a přestává mrholit, a dole na pobřeží už je standardních 20 stupňů a sluníčko svítí jako blázen.
Přemluvím Honzu, abychom nejezdili rovnou domů, ale sedli si někde u vody na něco k pití. Zastavíme hned v Calhetě, pod kopcem, a najdeme kavárnu blízko mariny. Kafe tu sice dělají příšerné, ale na mořské hladině se houpou lodě a mezi nimi se blýskají sluneční paprsky, jako by ani netušily, co tropí počasí o deset kilometrů dál. Když kolem sebe rozkládáme své mokré bundy, mikiny a rukavice, musí mít vrchní dojem, že jsme utekli z blázince.
Pak už nás opravdu čeká cesta domů. S odpolednem se provoz trochu zahušťuje a navíc ve Funchalu netrefíme ten správný sjezd, takže náš čeká trocha bloudění po městě. Při těchhle teplotách a pod modrou oblohou si ale motorkaření vlastně docela užíváme. Skútr vracíme dokonce s mírným předstihem proti plánu.
Doma pak úspěšný den oslavíme - jako již tradičně - sklenkou madeiry. Já si dám horkou sprchu (přece jen mě těch pár slunečních paprsků nestačilo po celém dni v zimě a mokru dost prohřát) a pustím se do přípravy večeře. Za celý den jsme totiž kromě koláčů v Rabacalu stihli jen každý půl taštičky se sýrem a šunkou, takže máme pořádný hlad. Dneska ten den udělal jenom vžžžummm, komentuje dnešní zážitky Honza. No, vlastně je to tak - ale to jen potvrzuje, že jsme se dnes opravdu, ale opravdu nestihli nudit.
RSS