Big Sur
|
|
Hedvika, 30. 4. 2014
Noc jsme strávili v Penthousu - naší otevírací střeše, kam se uchylujeme nocovat jen v případě extrémně příznivého počasí. I tam se ale probouzíme teplem, cestou do umýváren odhazujeme přebytečné oblečení a snad vůbec poprvé usedáme už k snídani v tričku a kraťasech. Teplota má potenciál, v osm ráno se rozbíhá na příjemných 18 stupních, a my ve slunečních brýlích a dovolenkově naladění vyrážíme z přímořského Monterey.
Nejdřív ušetříme 80 dolarů tím, že se NEjdeme podívat do montereyského akvária. To je hrozně slavná instituce, kterou se Monterey chlubí před celou Amerikou. Náš knižní průvodce, cca dva roky starý, nám tvrdil, že vstup přijde jednoho člověka na 30 dolarů. Už to nám připadalo docela dost. Včera nám ale paní v infokanceláři uštědřila částkou 39,50 přímo ránu na solar, takže jsme se po zralé úvaze rozhodli tenhle div světa vynechat. Kromě neúměrné ceny, na čemž se shodují spousty recenzí na internetu, nás poněkud odrazovaly i webové komentáře o tom, že se jedná primárně o rodinnou zábavu ("Nemohli by tam zavést aspoň jeden den bez dětí?", "Začnete v bistru a dejte si pivo nebo dvě, líp pak přežijete ten řev u akvária s medúzami.", "Netopte ty haranty v bazénku s rejnoky, u piraň je na to daleko víc místa!" apod.). Děkujeme, nemusíme.
Dalších 80 dolarů šetříme tím, že v městečku Carmel NEjdeme do horkých lázní Refuge. Leták na ně nás velmi lákal, protože lázně nabízejí 6 venkovních termálních bazénů, vířivky, saunu... Navíc je do nich povolen vstup až od věku 18 let (ale ne, nedá se tam chodit bez plavek - Kaliforňani jsou hrozní puritáni). Jenže kromě 39 dolarů, které si lázně naúčtují za vstup, člověka přijde návštěva ještě na dalších 12 dolarů za půjčení županu, nějaký ten drobek za parkování - zkrátka když se to sečte všechno dohromady, vyjde z toho namísto relaxačního resortu spíš zlodějna za bílého dne.
A tak jsme se vypravili projet Big Sur - členité pobřeží táhnoucí se od Monterey asi sto mil na jih, směrem k Santa Barbaře. Všichni - jak turističtí průvodci, tak návštěvníci tohoto místa - se shodují na tom, že máte-li ve Státech vybrat ta nejmalebnější zákoutí, tohle bude zaručeně jedno z nich. Upřímně řečeno, mně připadalo, že pacifické pobřeží od San Francisca směrem na sever je malebné ještě o něco víc, je divočejší, lidi jsou tam vlídnější a ceny nižší. No, ale nějak se na jih dostat musíme, tak to vezmeme přes Big Sur.
Hned na prvním místě, kde silnice nabízí malé odpočívadlo a výhled, zastavujeme auto a jdeme se podívat na moře. Rozhodně neláká ke koupání - dobře metrové vlny se rozbíjejí o rozeklaná skaliska a vodní tříšť si nejvíc užívají rackové a kormoráni. Jakmile Honza zjišťuje, že na parkovišti je cedulka, co všechno se může stát lidem, kteří se pokusí přiblížit se k útesům (utopení a zlomený vaz je jen výběr z celého výčtu), je rozhodnuto: na skaliska se musíme vylézt podívat. Jdeme tedy juknout na moře trochu víc zblízka, a Honza možná i trochu smočit palec ve vodě. U druhé vyhlídky už jen vylezeme z auta a pokocháme se hezkým výhledem. U třetí auto jen kapku přibrzdíme. A u patnácté už v autě ani nediskutujeme, jestli budeme zastavovat nebo ne.
Zastavení máme naplánováno až na rezervaci Andrew Molera State Park, kde mají být hezké treky k moři. Knižní průvodce dokonce slibuje vodopády, ale z toho nás místní ranger hbitě vyvede - teď prý není sezóna. Pouštíme se tedy na asi dvaapůlmílovou procházku podél řeky k mořskému pobřeží. U ústí řeky si vytipujeme opuštěnou plážičku, kde máme v úmyslu se cestou zpátky namočit, nicméně než obejdeme útes dokola a důkladně se vykoukáme na moře a racky, nacházíme na dříve opuštěné plážičce osmičlenou americkou rodinu pod slunečníkem od Algidy, dva skautské činovníky a jednoho chlapa s minohledačkou (nekecám!). Na chvíli tedy jen zchladíme nohy ve vodě a vracíme se k autu (ve skutečnosti měla voda odhadem kolem 15 stupňů a koupání v ní by stejně nebyla žádná rozkoš).
Po celém Big Sur je jen velmi málo civilizace, není tedy divu, že když už se někde urodí nějaký obchod nebo hospoda, parkoviště u ní se záhy přeplní. My vydrápneme jedno z posledních míst před Big Sur River Inn, kde si dáváme již tradiční americké menu (burger bez chuti v housce bez chuti, po ruce vyřazená snůška kečupo-hořčičných láhví), ale naše chmury částečně rozhání výborná tomatovo-bazalková polévka, a co nezvládne ta, dožene výhled z hotelové zahrádky na louky a říčku za hotelem a vzduch o teplotě sedmadvaceti stupňů! U Honzy pak morál pozvedne ještě řízný tmavý ležák, takže zbytek řízení je na mně.
Další zastávka, tentokrát z rezervaci Julia Pfeiffer Burns State Park, je spíš jen fotopauzou než procházkou. Cesta k vyhlídce na vodopád má jen pár set metrů, čehož hojně využívají spousty turistů, kteří se nejdřív snaží nacpat všechna auta na maličké parkoviště a pak se ještě chtějí všichni vejít na úzkou pěšinku a vyhrát tam nejlepší flek na focení vodopádu. Nejadrenalinovějším zážitkem celé túry je vyparkovávání auta, protože točnu označenou obrovskou cedulí "Za žádných okolností neparkovat" zabral jakýsi odhodlaný Američan s truckem.
Jakmile jsme znovu na silnici, přesouváme se k Piedras Blancas, kde síldí unikátní kolonie rypoušů. Rypouši prý žijí jen málokde a kolem 90. let minulého století jim hrozilo úplné vyhynutí. Tady, na Piedras Blancas, se jim ale tak zalíbilo, že tahle kolonie teď čítá asi 15 000 kusů. Moc velká zábava s nimi tedy není: všichni leží na pláži, čas od času se zavrtí, aby si našli příjemnější polohu na odpočívání, a občas sami na sebe házejí písek - čert ví, jestli tím odhánějí mouchy, nebo to dělají jen tak ze sportu. Když se nějaký rozhodne, že se půjde vykoupat, je to taková událost, že si to všichni turisti na vyhlídce hbitě a několikrát fotí. My jsme se ale u rypoušů moc nezdrželi, jednak si u toho člověk moc neužije a druhak nás ještě čekalo nalezení kempu na dnešní noc.
Měli jsme z toho značné obavy. Přes den jsme totiž potkávali turistů celé zástupy a aut celé kolony. Navíc čím víc se blížíme k Los Angeles, tím zajímavější přístup k návštěvníkům zaznamenáváme: Kolem silnice už nejsou jen cedule "nekempovat", ale čím dál častěji taky "neparkovat", "neotáčet se", "vůbec nezastavovat" a další vyjádření, která jasně naznačují, jak rádi nás tu domácí vidí. Ale ohledně kempu jsme se báli zbytečně, nakonec to klaplo na první dobrou. Jsme zaparkovaní v San Simeon State Park a místa je tu dost - možná proto, že nejsme přímo na břehu moře, a možná taky proto, že všichni ti turisté, se kterými jsme se dneska sráželi, zamíří spíš do sousedního Mariottu, nebo někam jinam, kde je čeká ustlaná postel. To my tu zase máme opravdové veverky, heč!
RSS