Lážo plážo
|
|
Honza, 1. 5. 2014
Jak se nám čas do odletu pomalu krátí, krátí se i vzdálenosti, které každý den ukrajujeme ze zbývající cesty. Často se překulíme jen o kousek přes sto mil - to je vzdálenost, kterou jsme ze začátku měli za sebou dřív, než byla přestávka na oběd. Dnešek probíhal v podobném duchu: slunko už od rána slibovalo parný den - předpověď slibovala hodně přes třicet stupňů - a v takovém teple se nevyplácí nikam spěchat.
Nejdřív na chvíli stavíme na pláži, kde pozorujeme snahy dvou surfařských adeptů. Pro jistotu kontroluju teplotu vody a můžu potvrdit, že jsou šílení - křeče mě berou už při třetí vlně, která mi došplouchne na kotníky. Dál pokračujeme přes benzínovou pumpu s neuvěřitelně drahým benzínem (s cenou skoro jako u nás) a mezi zelenými kopečky do vnitrozemí až do města Paso Robles.Tam nás ochotná paní v polorozbořené turistické informační kanceláři ("Omlouváme se, renovujeme!") vybaví mapou a několika informacemi a pak už pokračujeme k oblíbené denní atrakci číslo dvě, kterou je snídaně číslo dvě. Zjistili jsme totiž důkladným zkoušením, že dvě snídaně jsou lepší, než snídaně a oběd. Člověk má ten den tak nějak delší.
V okolí Paso Robles je v průvodci zmíněno několik horkých pramenů, u kterých samozřejmě nemůžeme chybět: míříme na ten, který je podle našich informací méně nóbl, ale výsledek předčí naše očekávání: jedná se o bazén 10x15x2 metrů plný horké vody (tolik termální vody pohromadě jsem snad ještě neviděl), tryskající z podivné ocelové konstrukce uprostřed - vypadá to, jako kdyby se těžní plošina srazila s vodovodem. Kolem pár dřevěných budek, dva tři přístřešky v tropickém stylu a to všechno pro nás dva za velice přijatelných patnáct dolarů. Majitel (asi majitel) vypadá, že pamatuje éru hippies (a že si ji náležitě užil), pokud zrovna neleží v termálu, vyrábí vedle u karavanu přívěsky z polodrahokamů. V bazénu jsme krom majitele úplně sami... pohoda. Válíme se dobrou hodinu.
Ale nedá se nic dělat, musíme dál. Hedviku dneska čeká další koštování vína v přilehlých vinicích (vím, začíná to být dost jednotvárné, však už taky budeme končit). Postupně navštívíme asi tři, opakuje se známý scénář: pokud je nabízené víno jen trochu dobré, je tak nesmyslně drahé, že nemá cenu o něm přemýšlet. Nakonec ze všeho nejlíp dopadá vinařství Calcareous, usazené na kopcích vysoko nad městem. Narozdíl od ostatních si nechá za degustaci zaplatit, ale nabízené vzorky jsou tak dobré a výhledy do okolí tak úžasné, že jim těch pár dolarů rádi věnujeme. Za lahvinku tu ale chtějí kolem tisícovky, takže večer to vypadá zase na džus.
Večer se chceme utábořit ve městě San Luis Obispo, pokud možno co nejblíž centra, abychom to neměli daleko na místní farmářský trh, který tu pořádají každý čtvrtek už od roku 1983 (to je na USA nepředstavitelně dávno). Opět se ukazuje, že podceňujeme americký pojem pro vzdálenost - kemping je hned za městem, necelých sedm mil. Otočíme se tedy na tábořišti, necháme na vybraném place cedulku s naším číslem auta a mažeme zpátky užít si jarmareční atmosféry. Trh opravdu stojí za to - mají tu ledacos, od klasických žebírek (každý stánek má napsáno, kolik jeho žebírka už vyhrály cen, ale evidentně ne všechna žebra jsou si rovna - někde mají o zákazníky nouzi, u jiného stánku stojí fronta minimálně třicet metrů dlouhá), přes čerstvé džusy, koláče, stánky s číňany a thajci (zloději, za čerstvý kokos chtějí 15 dolarů - ve Vietnamu byl za desetikačku) a stánek s německými bratwursty. Ujídáme různé věci a já si na základě pozorování opravuji několik názorů na americkou společnost:
- Vzhledem k tomu, že se tu na veřejnosti nesmí pít, nemají tu na žádném ze stánků pivo. Pro našince věc, se kterou se jen těžko vyrovnává. Zalézáme do jakéhosi podzemního baru, kde tuhle nespravedlnost hned napravujeme.
- Není to tak, že by tu byli všichni tlustí. Ani se nedá říct, že by tu bylo tlusťochů nějak výrazně víc. Je pravda, že jsou tu k vidění opravdu velice, velice tlustí lidé, které v Evropě člověk nepotká, ale jsou to spíš výjimky, řekl bych.
- Neexistuje něco jako "typický američan". Mám pocit, že bych spíš poznal po ksichtu Němce od Čecha než Čecha od Američana. Bráno čistým poměrovým zastoupením vypadá pravý američan jako Mexikánec, kterých je tu všude dost.- Musím dát za pravdu těm chlapíkům z kempu u Death Valley, kteří nás varovali před lidmi z Kalifornie: V porovnání s ostatními Američany jsou trochu divní. V Kalifornii se člověku nestane zdaleka tak často, aby se s ním dal někdo "jen tak" na ulici do řeči a lidi si tu hledí spíš sami sebe. Škoda, jinak je to pěkný kus země... No, aspoň pro nás nebude návrat domů takový kulturní šok.
Bloumáme po tržišti tak dlouho, až z nás piva bezpečně vyprchají a my můžeme odjet ten "kousek" zpátky do kempu. Tam zatím zjišťujeme, že na našem pečlivě označeném místě někdo zaparkoval. Nejdřív si myslíme, že je to nějaký blb (kemp je jinak úplně prázdný), ale pak se ukazuje, že je jen opilý. Pochválil nám naše čelovky, načež nasedl do auta, nastartoval a odjel.
Jak říkám, mají tu v Kalifornii divné lidi...
RSS