Lážo fakt na pláži
|
|
Hedvika, 2. 5. 2014
Ráno mě kolem půl sedmé vzbudila tupá rána na střechu auta, nicméně po chvilce přemýšlení jsem usoudila, že to podle zvuku mohla být jedině přetížená veverka, a snídani jsme tak v klidu odložili až na osmou ranní. Dopřáli jsme si k ní vynikající drobenkový koláč, který jsme si za hříšných 8 dolarů pořídili včera na farmářském trhu. A pokud jsem včera byla na rozpacích, jestli mám takovou horentní sumu dát za nějaký koláč, dneska bylo po prvním kousnutí jasné, že stál za každý cent (a zpětně mi moje včerejší otázka prodavači, jak dlouho lze koláč bez ledničky uskladnit, připadá fakt dementní).
Hlavní cíl dnešního dne byl přesun z kopcovatých vinných oblastí k plážím kolem Santa Barbary. Zatímco v samotné Santa Barbaře, rejdišti plážových povalečů a kolébce plážového volejbalu, ale stojí ubytování od sto dolarů výš (kempy nevyjímaje), my jsme zamířili do vzdálenější Ventury, rejdiště surfařů a diverů - což jsme my. Na neděli tu totiž máme objednaný potápěcí výlet k nedalekým ostrovům Channel Islands. No a protože jsme měli, jako před každým víkendem, dost obavy, jestli se nám vůbec podaří někde vydrápnout nějaké místo v kempu, rozhodli jsme se vyrazit sem už dnes, a když už nějaké to spaní objevíme, zarezervovat ho hned na celý víkend.
Honza měl sice původně v plánu vyrazit ráno za svítání, sto padesát mil do Ventury urazit tryskem a využít zbývajících volných míst v kempech, než se Kaliforňani v práci rozhoupou a vypraví se na víkend. Nakonec jsem ho ale přesvědčila, že když už jsme tady, mohli bychom se přece jen cestou někde zastavit a trochu si to užít. Hned první zastávka měla být přímo esencí užívání si, protože se jednalo o lázeňský resort Sycamore Mineral Springs. V tomhle podniku se dá pronajmout soukromá vířivka pod širým nebem. Sice tu nenabízejí šest propojených termálních bazénů, vířivka je prostě jen vířivka, tak akorát pro dva lidi, ale ono naložit se do teplé vany v sykomorovém háji taky může mít něco do sebe. Náš altánek s bublinkovou koupelí se jmenoval Twighlight, byl zastíněný pergolou, aby nám nebyl při rochnění moc hic, a výhled z něj byl vlastně jen nahoru, protože kolem stály jiné podobné koupací altánky. Když se Honza rozkošnicky ponořil do horké vany v Twighlightu a zvedl oči k nebi, mírně v něm hrklo a prohlásil, že nad námi sedí sup. Těžko říct, jestli to zoologicky vzato byl fakt sup, ale věcně jsme byli docela rádi, když se to masivní holohlavé zvíře za chvíli vzneslo a vydalo se hledat oběti zase někam jinam.
Řádně vymáčení v teplé vodě - další horký pramen už nás v Americe nejspíš nepotká - jsme namířili vůz k další zastávce: pobřežním dunám u Guacamole. Nejen že byl problém tohle místo vůbec najít, hlavně byl problém si na duny aspoň sáhnout. Celá dunová oblast je totiž jakási rezervace nějakých našedlých ptáků, kteří tu hnízdí a kteří, když jim vstoupíte do revíru, buď hrůzou opustí hnízdo, nebo prý úplně ztratí schopnost orientace a bloudí pak bezcílně Spojenými státy, o což samozřejmě nikdo nestojí. V dunách je tedy ponechaný asi stometrový přístup k mořské pláži, zbytek je důsledně obehnán ostnatým drátem, který navíc střeží rangerka ochotná kdykoli poskytnout vysvětlení, z jakých dobrých důvodů se k dunám nesmí. Docela by mě zajímalo, když tu natáčeli Piráty z Karibiku: Na konci světa, jak jsem dostali tolik Jonhnny Deppů a loď, když sem smějí jenom ti ptáci. My jsme se tedy šli aspoň na chvíli posadit na pláž, aby si Honza dle svého oblíbeného zvyku mohl namočit palce ve vodě, přičemž při tom se skřípením zubů mumlal, že je sice skaut a ochránce přírody, ale jestli nějakou tu našedlou potvoru potká, zakroutí jí krkem, aby taky věděla, zač je toho loket. Pravda je taková, že našedlí ptáci jsou v tom nejspíš nevinně, v daleko větší míře bych dávala vinu prdlým Kaliforňanům, kteří zákazy a příkazy přímo milují, a když vám u toho mohou ještě pověsit na nos, že je to v zájmu planety, nebo pro vaši vlastní bezpečnost, učůrávají z toho blahem.
Po písečných dunách už nás čekal opravdu jen přesun směrem do Ventury, kde nám paní v informační kanceláři doporučila kemp za městem (v docházkové vzdálenosti 1,5 míle - jupí!), a tam nás skutečně na celý víkend ubytovali. Ten pocit, že zítra nebudeme muset pracně hledat místo na spaní a bát se, že žádné nenajdeme, je příjemně neotřelý. Hned po registraci do kempu (cca 20 minut podepisování formulářů například o tom, že skutečně nepřestěhujeme ohniště a že skutečně nemáme žádného pitbulla) jsme vyzkoušeli kempový bazén a naložili se do teplé vířivky. Pak jsme chvíli dumali, jestli si dnes k večeři dáme fazole z konzervy, nebo se půjdeme najíst do města, ale nakonec vyhrála druhá varianta. Vzali jsme to mírnou oklikou kolem pláže (ona přímá cesta vede tak nějak po dálnici, a to se nám pěšky moc nechtělo), sledovali přitom místní surfaře a nakonec zakotvili v pivní hospodě BarrelHouse 101, kde jsme si - kromě obligátních burgerů / sendvičů - dali taky ochutnávku výborných místních točených piv.
Když jsme po osmé hodině dorazili do kempu zpět, mále jsme ho nepoznali. Po setmění se objevili všichni ti objednaní víkendoví hosté, cestou k našemu autu jsme narazili na jakýsi autobus dětí, sousedi po pravé ruce sedí u ohně a poslouchají country, sousedi po levé ruce sedí u grilu a poslouchají Billyho Joela a o bazénu či vířivce si samozřejmě můžeme nechat jen zdát. V amfíku vedle vrátnice před chvílí spustili karaoke, čili ještě štěstí, že jsme tak blízko té dálnice - ta to všechno trochu přehluší.
Teď se bavíme rozmýšlením, co bychom v městečku a okolí mohli podniknout zítra. Ale myslím, že tak náročné myšlenkové cvičení necháme - zvlášť po té pivní ochutnávce - radši za zítřejší ráno.
RSS