Zase žádná akce
|
|
Honza, 3. 5. 2014
"Soboto, soboto, ó hrůzná ty soboto!" říkali jsme si s obavami před každým blížícím se víkendem a zuby nám jektaly strachem. To proto, že každý víkend se každý pořádný američan sbalí, nahází do svého náklaďáku gril, stan, manželku, čtyři až pět dětí, připřáhne svůj šestnáctimetrový obytný přívěs a vyrazí se odreagovat do kempingu, kde už má od listopadu na tenhle víkend zarezervované místo. Chudáci našeho kalibru, kterří dneska nevědí, kde budou zítra spát, pak zoufale obrážejí tábořiště v širokém okolí a snaží se najít na pátek a sobotu nějaké místečko, které víkendoví dobrodruzi nějakým nedopatřením přehlédli.
Dneska ale ne. Dneska je to jiné - svou bitvu jsme si vybojovali už včera a dnes tak nemusíme přemýšlet, kam hlavu složit. Dneska poprvé od té chvíle, kdy jsme bezmála před měsícem nasedli do naší Žáby, večer usínáme na stejném místě, kde jsme se ráno probouzeli. Připadám si jak latifundista - ještě pár dní, a začnu kolem auta vysazovat macešky a před auto vystavím poštovní schránku.
Ráno vyrážíme do města dobrat benzín a porozhlédnout se po sobotním farmářském trhu. Trh nakonec nevypadá - po našich předchozích zkušenostech - nijak valně, jsou na něm k sehnání převážně avokáda (ta se tu všude baští ve velkém) a saláty ve všech druzích a velikostech (místní mají zrovna salátovou sezónu). Krom jednoho stánku s mexickým čímsi tu ani není co sníst, takže netrvá dlouho a mažeme dál.
Další dnešní zastávkou je nedaleký přístav. Jednak tu musíme okouknout, odkud zítra vyrážíme na potápění, za druhé se potěšit pohledem na moře a jachty a za třetí - no ano, správně! - je třeba dát si druhou snídani!
Se snídaní to na začátek nevypadá vůbec špatně: ve francouzské kavárně si dáváme vajíčka na rúzný způsob a výtečné croissanty, ale pak přijde rána osudu v podobě dvou amerických rodin, které s sebou přiváději dohromady asi šest velmi živých ratolestí. Rodiče se sice poněkud snaží děcka mírnit, ale těm je všechno úplně jedno a řvou a bijou se a hází jídlo po sobě i po zemi a brečí a dělají, jako že brečí... Většinu času se s Hedvikou ani neslyšíme (a to, prosím, nepřeháním). Upřímně obdivuji rodiče, kterým to, zdá se, připadá jako zcela normální stav. Z toho je vidět, že člověk si asi zvykne na všechno. Jak už to vypadá, doba, kdy jsem já mohl být rodičem, pominula někdy v půli devatenáctého století, kdy se ratolesti tiše pohybovaly po chodbách v tlustých punčochách, aby tatínka nerušily, a mamince se vykalo.
Dojídáme, platíme a vyrážíme na vycházku do přístavu. To ticho všude kolem! Prohlížíme si zakotvené lodě, ale zdá se, že místní preferujou spíš lodě na motor než na vítr, takže nás nijak neuchvacují. Co naopak naši pozornost zaujme, je neuvěřitelné množství různých cedulek, které vyjmenovávají, co všechno tu musíte, nemůžete a nesmíte dělat a co všechno se vám stane, když to přesto uděláte. Nejezdit na skateboardu. Nejezdit na kole. Nebruslit. Neběhat. Nechodit sem. Nechodit tam. Neoplendovat. Třídit odpadky. Chránit přírodu. Parkovat jen tady. Neparkovat támhle. Obecně musím říct, že tohle je věc, která mě na USA štve asi nejvíc: míra všech možných zákazů, výstrah a plotů z ostnatého drátu tu dalece překračuje všechno, co jsem kde ve světě viděl, a to třeba v Japonsku v tomhle ohledu nejsou žádní troškaři. Kalifornie ale vede na plné čáře. Co není soukromé (Nevstupovat! Voláme policii! Střílíme!), to je nějaká rezervace (V zájmu záchrany ptáka/brouka/myši/trávy XY se zakazuje vstupovat kamkoliv), co není soukromé ani rezervace, je pod dohledem místní hlídky zodpovědných občanů (Veškeré podezřelé osoby budou okamžitě hlášeny policii).
Možná je to tím, že je tu pohromadě tolik lidí, možná tu k tomu všemu mají nějaký dobrý důvod... nevím. Za sebe můžu jen říct, že se mi to nelíbí, vadí mi to a nechtěl bych v takovém státě žít. A že mám pocit, že USA už ani zdaleka není tak "svobodná země", jak o sobě rádi tvrdí. Je to samozřejmě jen pocit návštěvníka, ale i ten se počítá. Jen doufám, že tohle časem nedojde i k nám...
Odpoledne ještě vyrážíme na jednu ochutnávku vín (opět v režii Hedviky) - paní, která nám vína představuje, má shodou okolností prarodiče z Prahy, a tak si máme o čem povídat. Mimo jiné vysvětluje, že sucho, o kterém je všude slyšet zleva zprava, už Kalifornii trápí řadu let, ale že letos je to mimořádně špatné. Jak je vidět, 320 slunečných dnů v roce má i své stinné stránky - obzvlášť když se chce člověk živit jako vinař.
Že je to s vodou špatné se přesvědčujeme záhy i my sami - na odpoledne se uklízíme k blízké přehradě, kde se plánujeme trochu zrekreovat na břehu u vody, ale tam, kde by normálně měla být voda, je jen zarostlé dno a skutečný břeh je v nedohlednu. Koneckonců příliš nás to mrzet nemusí, protože koupání je tu zakázáno, je to vodárenská nádrž (z nějakého důvodu je koupání nebezpečnější než motorové čluny - ty tady totiž jezdit můžou). Najdeme si místo pod stromem, kde se můžeme na jezero alespoň dívat (zpoza plotu s výhružnou cedulí, ovšem), a vzájemně si předčítáme zajímavější pasáže z našeho průvodce ve snaze téhle zvláštní zemi alespoň trochu porozumět...
RSS