Do akce, ponořit!
|
|
Hedvika, 4. 5. 2014
Ráno máme budík nařízený na 5:45 - nejsme tu přece na prázdninách! Potápěči z Raptor Divers nás chtějí mít v 7:00 pěkně nastoupené v přístavu, abychom si stihli vyzkoušet vypůjčenou potápečskou výbavu a včas se nalodit na potápěčskou loď k Channel Islands. Chlapík v půjčovně je s naší situací obeznámen, takže máme připravené dvě tašky popsané jmény (zatímco u Honzy to nebylo tak těžké, já jsem Američany překřtěna jako Hedbika Sinkova). Podle toho, co jsme jim v telefonu nadiktovali, připravili překvapivě odpovídající věci, takže já jen měním neoprenové botičky ze větší a už můžeme na palubu.
Je jasné, že přepych, na který jsme zvyklí z potápění z Egypta, se tady konat rozhodně nebude. Mokrá paluba je v podstatě celá loď - udržet cokoli v suchu vyžaduje nadlidské úsilí, takže nám postupně provlhají boty, suché oblečení, peněženky i doklady. V ceně potápěčského zájezdu je i jídlo na palubě, čili po jednotlivých ponorech je připraven celý režon polévky, sendviče, čerstvá zelenina a dezerty. Vždycky po ponoru se ale nějak stane, že než si sundám žaket, odšroubuju automatiku, stáhnu si masku, haubnu a rukavice, jídlo je pryč. Asi se budu muset naučit odstrojit ten skafandr o fous rychleji.
Co se ponorů samotných týče - pokud se ponory v Egyptě daly přirovnat ke slunečné procházce k rozkvetlé zahradě, potápění na ostrově Anacapa, kam nás dnes přivezli, se podobá ztracení v noci v tajze. Teplota vody se pohybuje kolem 13 stupňů (ostatní potápěči na lodi obvykle pod neopren ještě nosí nějaké funkční prálo, aby jim bylo tepleji), jediným pořádným orientačním bodem jsou ode dna až k hladině rostoucí liánovité řasy, tzv. kelp, ale toho je všude tolik, že "vynoříme se u toho kelpu" moc nefunguje. Viditelnost je kolem 5 až 7 metrů, což znamená, že i když jste v hloubce 6 metrů pod svou vlastní lodí, nejste schopni poznat, že se u ní máte vynořit. Všechno je tady prostě velmi dobrodružné.
Na jednotlivých ponorech jsme viděli hlavně ježovky, leží tady na skaliscích v celých hejnech a jsou temně fialové. Zaznamenali jsme i dva kraby, u kterých nechápu, jak se loví, protože nade mnou by osobní souboj musel každý z nich jednoznačně vyhrát. Jeden rejnok se nám hbitě ztratil v písku. Sumýšů a hadic tu byla samozřejmě celá přehršel, stejně jako rybiček, a dokonce i pár měkkých korálů se našlo. A v jedné potápěcí oblasti ležel i rozsypaný vrak ze začátku 20. století. Když k tomu připočteme, že jsme cestou tam a zpět viděli z lodě pelikány a delfíny, vlastně to byl dnes zoologicky velmi úspěšný den.
My osobně si z toho odvozujeme především následující ponaučení: 1) Do not fight the kelp! - to nás dnes naučil náš divemaster. Tedy: Neperte se s řasou. Když se do toho pustíte, řasa vyhraje. Do toho svinstva se dá velmi snadno zamotat a záhy jsem se přestala divit, proč s sebou místní potápeči na ponor vždycky nosí nůž. Osobně bych se ale klonila spíš k tomu se v kelpových lesech už moc nepotápět. Je tam tma a bojim, bojim. 2) Je fajn se potápět v teplé vodě. Už při druhém ponoru jsme se vynořovali po 40 minutách ne kvůli nedostatku vzduchu v lahvích, ale kvůli tomu, že mi prostě byla zima. 3) Chce-li člověk při potápění něco vidět, jsou korálové útesy ten nejlepší základ. Skály a řasy jsou fajn, ale po pár hodinách potápění působí trochu monotematicky.
Když se po třech ponorech můžeme vysvléknout z neoprenu - mezi ponory se tu neopren vůbec nesvléká, protože přejezd vždycky trvá jen pár minut - a vzít si na sebe (aspoň částečně) suché věci, jsme vlastně docela rádi. Ve čtyři odpoledne tak sedáme do auta a vracíme se do kempu, který jsme prozřetelně zaplatili až do pondělka. A že už dnes víkend vlastně končí, jdeme si promrzlé kosti prohřát do místní čtyřicetistupňové vířivky, ve které jsme - veřte tomu nebo ne - úplně sami.
Tam se domlouváme, že na večeři si dnes zajdeme někam do civilizace (a poslední zbývající konzervu boloňských špaget necháme na zítřek). Mě stále pronásleduje chuť na pořádný biftek, který jsme si ve Státech zatím nestihli dát. Pokud si ťukáte na čelo, že jsme to nechali až na Kalifornii, když třeba v Arizoně člověk srazí krávu autem každou chvíli, souhlasím, nebylo to nejmoudřejší řešení, ale co už? Nakonec na doporučení pana Googla nacházíme slušný steakhouse a dáváme si tam každý jeden steak. Honza kromě solidního masa objevuje i killer-přílohu: pečenou sladkou bramboru servírovanou s máslem a třtinovým cukrem. Těžko si dokážu představit kaloričtější jídlo - ale dobrý to je, to se musí nechat. Stejně jako je dobrá servírka, která se vás přijde v průběhu jídla zeptat: "Je všechno ňam?" Klidně bych importovala do Čech.
Po večeři se překulíme ještě o dva bloky dál, do nálevny místního minipivivaru Anacapa Brewery. Nejenže stihneme vyzkoušet každý dvě jejich úžasná piva (vládne irský stout!), ale navíc si k baru přisedneme vedle skotského přistěhovalce ("Fuckin' good beer they've here, the fuckin' Americans, don't they?") a přímo před našimi zraky se na barovém pultu odehraje představení místního kouzelníka! Jeho mikromagie s kartami a s prstýnkem je stejně zábavná, jako neuvřitelná - a se druhým pivem se ještě exponenciálně vylepšuje. Pak už ale míříme naší obvyklou jedenapůlmílovou procházkou zpět do kempu, který nám dnes naposled poskytne přístřeší. Zítra - on the road again...
RSS