Přípobřežní projížďka
|
|
Honza, 29. 4. 2014
Ráno je luxusní: žádný vítr, žádná zima, jen sluníčko a všudypřítomný hukot moře. Vstáváme zvolna, nespěcháme, dneska není spěchací den, dneska se bude především odpočívat. Zmatek a chaos San Francisca necháváme za zády a drandíme si to pohodovou pětapadesátkou po kalifornském pobřeží, které se zvolna vynořuje z ranního, sluncem dozlatova zbarveného oparu.
Cestou přibržďujeme na několika vyhlídkách: na první obdivujeme surfaře, kteří si to naplno užívají v patnáctistupňové vodě (zjistili jsme, že surfaři stráví surfováním odhadem tak 0,5% času, zbytek tvoří plavání, pádlování, čekání na vlnu, potápění pod vlnou, čekání na tu další vlnu, topení se ve vlně, resuscitace a znovu dokola). Na druhé vyhlídce obdivujeme autobus německých turistů, obdivující kalifornské pobřeží. Sehr wunderschön. Podle průvodce máme někde potkat ještě stádo rypoušů sloních, ale pokud tím autoři nemysleli tu obézní americkou rodinu s velkými frňáky na vyhlídce číslo 3, tak jsme je někde minuli.
První dnešní opravdovou zastávkou je město Santa Cruz, s nefalšovaným flairem přímořského letoviska v tom nejlepším slova smyslu: sezóna ještě naplno nezačala, takže většinu zákazníků místních kavárniček a pekárniček tvoří studentstvo z místní univerzity a surfaři, pro které je Santa Cruz tím, čím je úl pro včelu, salaš pro ovci, laboratoř pro vědce a vězení pro politika. V kavárně si ještě narychlo doplňuju znalosti americké řidičské školy - asi trochu pozdě, po pěti tisících nakroucených kilometrech, ale halt jsem opravdový muž a opravdový muž čte návod, až když mu nic jiného nezbývá. Nebo, v mém případě, když ho vytroubí na křižovatce dvě auta zároveň. Na mou obranu: Mají to tu zařízené docela zajímavě. Tak dobře poslouchejte, děti, třeba se taky něco naučíte:
U nás (tím myslím všude v Evropě), když se silnice potkají (takzvaná "křížovatka"), bývá jedna větší (té se říká "hlavní") a druhá menší (té se říká "vedlejší"). Vedlejší silnice mívá u sebe takový červenobílý trojúhelníček, který znamená "dej přednost v jízdě". Hlavní silnice má na sobě takovou... kosočtvereček, a ten znamená "hlavní silnice". Tak je, milé děti, zařízeno, že každý ví, jak na tom je.
Ne tak v Americe! To je země rovných příležitostí, tady je každá ulice hlavní! V praxi to vypadá tak, že na křižovatce a) není nic (to je ta lepší varianta) nebo b) jsou čtyři stopky. A pravidla říkají, že přednost má ten, kdo přijede na křižovatku jako první. Pokud by tam přijeli oba stejně, má ten vlevo dát přednost tomu vpravo, ale s tím si, děti, žádný Američan hlavu nedělá, protože když tam náhodou přijedou oba dva stejně, pak si každý myslí, že tam přijel první on. Nebo si myslí, že tam přijel první ten druhý, chvíli na sebe gestikulují a pak vjedou do křižovatky oba dva (tři, čtyři - i to jsem už viděl) najednou. Oproti našemu systému to má tu výhodu, že se tu na křižovatkách pořád něco děje a lidé se tak při řízení tolik nenudí.
Ale tím zábava ještě nekončí, kdepak! Bonbónkem a mým nejoblíbenějším rébusem jsou c) křižovatky, kde jsou stopky jenom někde, a jinde není NIC. Trik je pak totiž v tom, že když přijíždíte na křižovatku, kde stopka není, tak ještě nevíte, jak jsou na tom ostatní - a jak si ostatní myslí, že jste na tom vy. Takže první věc, kterou musíte po příjezdu na takovou křižovatku řešit, je značka, kterou tam mají (nebo nemají?) všichni vaši sousedi. A mezi tím musíte samozřejmě pořád sledovat, v jakém pořadí kdo přijel, v jakém pořadí si dotyčný myslí, že přijel, a jestli si ostatní řidiči všimli značek, které jsou (nebo nejsou?) na ostatních cípech křižovatky. Troufám si odhadnout, že jízda středně velkým americkým městem vyžaduje mentální úsilí, které odpovídá tak třem až čtyřem paralelním šachovým partiím na slepé šachovnici, při kterých vám jde navíc o život. Je proto škoda, že na spoustě míst tu teď zavádějí semafory. Já považuji zdejší dopravní předpisy za perfektní aplikaci Darwinovy teorie, díky kterým řízení automobilu přežijí skutečně jen ti intelektuálně vyspělí jedinci. A, ovšem, řidiči trambusů.
Konec, ehm, odbočky.
Po ranním kafíčku doplňujeme zásoby v blízkem Trader Joe's (něco jako supermarket, ale všechno je tu bio, natur, vegan a já nevím co ještě). Naši přízeň si získal jednak tím, že prodává dobré věci, ale navíc jsou tu k dostání balení v rozumných velikostech - v normálním supermarketu totiž nejdou třeba s balíčkem salámu pod půl kila a krabicí mlíka pod 1,5 litru, což se nám jednak nevejde do ledničky (protože je mini) a druhak to nezvládáme sníst a vypít (protože ta mrcha nechladí). Pak se vracíme do auta a rozdělíme si další práci: Hedvika dostane za úkol domluvit a zarezervovat nedělní potápění na Channel Islands a zajistit zapůjčení potapěčské výbavy a já se jdu vyčůrat. Oba dva to zvládneme na výtečnou a tak můžeme jet dál.
Zastávka druhá a pro dnešek poslední je krásný kempík poblíž městečka Monterey. Z rozhovoru s místním správcem vyplyne, že město samotné je v docházkové vzdálenosti ("Je to míli a půl, ale vy jste z Evropy, vy to zvládnete.") a tak nemarníme krásné kalifornské odpoledne a vyrážíme do ruchu maloměsta. V turistické informační kanceláři nás nasměrují na půjčovnu mořských kajaků, tam nás během chvilky vybaví vším potřebným a pár minut po třetí už pádlujeme po montereyské zátoce společně s racky, lachtany a mořskými vydrami. Moře se vlní jen docela maličko, a tak se o jediné narušení poklidného odpoledne postará nějaký bdělý takykajakář, který nám svým halekáním dává najevo, že si myslí, že jsme se přiblížili k vydrám blíž, než je jim milé. Vydrám je to ovšem úplně jedno a na těch patnáct metrů, které k nim máme, nás okázale ignorují, ale my se alespoň znovu přesvědčujeme, jak jsou Američané bdělí a vždy připravení hájit svobodu kohokoliv, ať už o to dotyčný stojí nebo ne.
Slunce se pomalu kloní k západu a nás čeká ještě jedno nelehké rozhodnutí: Máme si dát cestou zpátky pivo, nebo víno? Naštěstí - a takřka v poslední chvíli - nás z dilematu vytáhne mumraj pouličních stánků, které, kde se vzaly, tu se vzaly, vyskákaly ze země všude kolem nás. Podle všeho se zdá, že jsme se připletli do místního jarmarku, který se v Monterey koná každé úterý od tří odpoledne - asi zadostiučinění Osudu za všechny ty Grand Cannyony a Yosemity a sněhové závěje v Coloradu. No, bylo na čase. Využíváme z nebe spadlé příležitosti a dáváme si od všeho trochu - indickou placku a mangové lassie a japonskou rýži a pivo z březových kořenů a kdo ví, co ještě. Je to všechno výborné a skoro nic to nestojí (v porovnání s tím, kolik tu stojí všechno ostatní).
Tak, zatímco to píšu, padla tma. Dole v údolí někdo právě zatroubil večerku. A nebo jsem se zbláznil. Tak jako tak to znamená, že už toho bylo dneska dost. Dobrou noc.
RSS