Frisco
|
|
Hedvika, 28. 4. 2014
Původně jsme měli v plánu přenocovat jen malý kousek od San Francisca, hned ráno se překlopit do města a pořádně si ho užít. Víkendová tlačenice v kempech ale způsobila, že jsme museli, jak už Honza včera poznamenal, zůstat od Frisca skoro 70 mil. Dnes jsme tedy vstávali hezky o šesté ranní, a šup, šup, žádné zdržování, ať to auto doženeme do města ještě před ranní špičkou.
Nejdřív sednu za volant já, protože Honza se šetří na náročné kormidlování vozidla v městských oblastech. Teď mu tedy připadá role navigátora, přičemž přehlédne - jeminánku, my asi jedeme špatně! - tu jedinou odbočku, které bylo třeba si všimnout. Do San Francisca se tedy nepřiplížíme vedlejší příbřežní silnicí, nýbrž se 25 mil před ním napojíme na hlavní příjezdovou dálnici. Tak v pondělí před osmou ranní vypadá... No, vypadá zkrátka jako hlavní tah do jakéhokoli velkoměsta v pondělí ráno. Ke cti je navigátorovi třeba přiznat, že na šestiproudé, totálně zacpané příjezdovce přebírá volant a přes most Golden Gate nás bez zaváhání domanévruje až k centru města, kde najde nekryté parkoviště (s naší osm stop vysokou zelenou příšerou máme všechny kryté garáže zakázané), a to za 9,50 na celý den. Palec nahoru.
Návštěvu města zahajujeme snídaní - to se nám už párkrát osvědčilo, a tady je třeba se toho držet tím spíš, že o dva bloky dál leží kavárna Buena Vista, která importovala z Irska do Ameriky nefalšovanou irskou kávu. Najdřív je mi kapku trapné dát si v devět hodin ráno kafe s vizourem, ale evidentně nejsem první ani poslední, takže popíjíme irskou kávu, ukusujeme klobásky, sázená vajíčka, cheesecake a - internetíme. Nejdřív dodatečně platíme mýto za Golden Gate (mýtný web je beznadějně přetížen, takže válčíme s telefonem a operátorkou) a potom Honza dlooouze uploaduje jakési pracovní záležitosti, na což personál kavárny reaguje nejdřív chápavými pohledy směrem ke mně, po další čtvrthodině nevrlými pohledy směrem k nám oběma (do kavárny přicházejí další a další hosté a místo se hledá stále hůř) a nakonec se rozhodnou pro jasné vyjádření tím, že nám prostě přinesou účet. Honza si s notebookem v ruce odchází sednout k zastávce proslulé sanfranciské lanovkové tramvaje a s Golden Gate na horizontu nevzrušeně pokračuje v uploadu. Dovolená, jak má být!
Když jsou konečně všechny pracovní trable za námi, pokračujeme v prohlídce města. Nejdřív zamíříme na válečnou ponorku Pampanito, tu máme hned za rohem. Nedovedu si moc představit, jak se tam mezi všechny ty motory a torpéda mohlo nacpat 80 lidí. A kam dali těch dalších 70 zachráněných trosečníků, když se vraceli ze záchranné mise, to už vůbec netuším - někteří nejspíš museli sedět shora obkročmo. Po Pampanitu se jdeme projít na molo 39, kde je dnes namísto skutečného přístaviště taková směsice obchůdků, restaurací, a taky stádo (nebo hejno?) tuleňů. Informační cedule popisují, že v kolonii jsou téměř výhradně samci, což se pozná podle toho, že jsou čtyřikrát tlustší než samice. Podle mého odhadu je teda většina těch tuleňů mrtvých, protože za celou dobu, co jsme je sledovali, leželi a ani se nepohnuli. Ti, co se pohnuli, vydávali zvuky podobné dávení. Inu, samci.
Podle břehu moře jsme pokračovali až k Explorariu, které bylo ale dnes zavřené, a pak k věži Coit Tower, která byla - pro změnu - zavřená. Vyhlédli jsme tedy na přístav aspoň od úpatí věže a zamířili do čínské čtvrti. Jó, něco takového by se mi asi v Praze taky líbilo: krámky s asjskou zeleninou a bylinkami, čínská bistra a restaurace provozované opravdovými Čínany, nechybí dokonce ani červené lampiony a vonné tyčinky. A to nezmiňuji celou továrnu na věštební čínské sušenky a uličku, kde se proháněl Indiana Jones, než skončil v Chrámu zkázy. My jsme na oběd zastavili v restauraci City View, která chytře servíruje tzv. dim sum, tedy miniporce čínských taštiček, bochánků a knedlíčků. Miniporce stojí kolem čtyř či pěti dolarů a restaurací neustále procházejí Číňani s celými vozíky čerstvých ňamek, takže si je prostě postupně objednáváte a ochutnáváte. Háček nastane až v okamžiku, kdy vám předhodí speciál kuchaře, který stojí dolarů skoro deset. To najednou účet naskočí víc, než by si člověk přál, a může se vám snadno stát - jako se stalo i nám - že tam za oběd necháte čtyřičet doláčů, ani nemrknete.
Po čínské čtvrti jsme chtěli ještě prohlédnout japonskou, k tomu jsme ale měli zcela zištné důvody: chtěli jsme navštívit horké lázně Kabuki Hot Springs, které jsou zařízené v japonském stylu. K japonským lázním klasicky patří, že do nich člověk chodí bez plavek a pánská část je oddělena od dámské. Sanfrancisští Japonci ale mají asi v lázních nějak málo místa nebo co, takže místo rozdělení na dvě poloviny to řeší rozdělením na dny. No a dneska byl pánský den. Honzu tedy paní recepční vřele uvítala, ale mě upozornila, že já můžu dovnitř až zítra. Musím přiznat, že Honza se překvapivě rozhodl okamžitě a do lázní nešel. Prý by si to beze mě tak neužil. Nedokážu přesně odhadnout, jak moc si vymýšlí, ale lže hezky, že? Každopádně dneska další palec nahoru.
Ponurou náladu ze zbytečné pěší cesty přes polovinu města si spravujeme velmi slušnou kávou v Café Jane a pak pro jistotu ještě zmrzlinou. A zpátky k autu se zbaběle vracíme městskou hromadnou dopravou. Ani cesta z města ven neprobíhá úplně hladce, kolem páté odpolední se samozřejmě znovu trefujeme do zácpy, ale stačí nám popojet nějakých dvacet mil a na pláži Half Moon Beach nacházíme kemp s výhledem přímo na moře. Teploměr ukazuje po sedmé večerní přijatelných 15 stupňů, ale vítr je tak strašlivý, že se bez kulicha skoro nedá vylézy z auta. Na příští dny jsme zvažovali mořský kajak a potápění, ale skoro mám pocit, že si tyhle vodní hrátky budeme muset ještě hodně dobře rozmyslet...
RSS