Konečně moře
|
|
Honza, 27. 4. 2014
Po včerejším přespolním běhu, následovaném pivní konzumací, se mi spalo jako v peřině - a podobně pohodové bylo i vstávání do vypršeného jitra, protože slunko přes ranní mlhu slibovalo vyleštěný den.
Ráno zahajujeme osvědčenou kombinací jedna snídaně v autě, následovaná druhou v nejbližší kavárně. Už ani nevím, kde se tahle tradice vzala, ale funguje výborně, tak proč bychom ji měnili, že? Paní v bistru nám ukrojila obří kus mrkvového koláče, který nám stačil pro oba (další americká tradice), takže se naléváme kafem, cpeme se koláčem a snažíme si přečíst kroje dvou vedle sedících skautíků: jsou celí onášivkovaní od hlavy až k patě a podle různobarevných stužek, šerp a šňůrek odhadujeme, že to budou así nějací hrozně důležití činovníci.
Další cesta nás vede po silnici 128 stále na západ. První zastávka byla dnes plánovaná v místním cedrovém parku, ale ukazuje se, že park je asi jen průjezdní - rozhodně jsme za celou cestu nenašli žádné místo, kde by se z auta dalo vylézt mezi kolem rostoucí stromové velikány. Jak se tak koukáme po parkovišti, lesní údolí se najednou rozestoupí a před námi se vyloupne sluncem ozářený Pacifik. Dál na západ už se jet nedá, je tam jen spousta vody a pak Japonsko. Místo cedrů tedy nakonec při krátké příbřežní procházce obdivujeme rozeklané útesy mořského pobřeží a tříštící se vlny mořského příboje - a ovšem bungalovy místní honorace, které tu a tam vykouknou mezi trávou porostlými pahorky. Některé mají i cedulku "Na prodej", ale nakonec si odnášíme jen inspiraci. Je tu hezky, ale přece jenom by to na letní byt bylo trochu z ruky.
Druhý pokus o nalezení parku na procházky dopadl o něco úspěšněji: ve Van Damme State Parku nás srdečně vítá ochotný ranger, který nám obratem doporučuje asi pětikilometrovou vycházku říčním údolím, zarostlém cedry a kapradinami. Hedvika sice ze začátku uštěpačně glosovala, že Modřanská rokle vypadá úplně stejně a letenka tam je levnější, ale minimálně pařezy tu mají mnohem větší, než jsou u nás doma.
No, a pak už byl čas na oběd. Ovšem dnes ne jen tak ledajaký - v plánu máme návštěvu jakési restaurace/kavárny Cafe Beajoulais ve městečku Mendocino. Na večeři bychom si sem dojít nemohli - ta stojí přibližně jako zánovní vrtulník - ale z nějakého záhadného důvodu tu přes poledne nabízí obědy za velmi rozumné ceny. Historická chvíle: žebra, která mi donesou, se opravdu dají jíst! Z nějakého záhadného důvodu tu v USA má oblíbená žebírka vždycky tak zadělají kečupem a barbecue omáčkou, že pod tím člověk maso jen těžko hledá, zdejší žebírkový sendvič ale můžu jen doporučit. Ke kavárně patří i pekárnička, ze které nám k obědu šoupnou jako předkrm dva krajíčky vynikajícího chleba. Když se snažíme dopátrat, jestli by se nedal bochníček pořídit s sebou, paní kavárníková jen smutně vrtí hlavou: právě prodali poslední. Krčíme rameny a pouštíme to z hlavy - ovšem ne tak paní kavárníková, která se ruče vrhá za odcházejícími hosty a vydydná z nich bochník chleba, který jim právě prodala(!), aby ho mohla prodat nám. Protože oni tu zůstávají do zítřka a můžou si pro něj přijít i ráno, zatímco my dneska jedeme pryč, kapišto? Milé děti, tak takhle nějak by jednou mohl vypadat zákaznický servis i u nás. Já už se toho asi nedožiju, ale vy, vy třeba ano. Když se budeme všichni hodně modlit, psát domácí úkoly a neodmlouvat panu faráři.
Ještě chvíli se i s bochníkem v náručí probíráme z lekce prozákaznického přístupu, který nám paní kavárníková udělila. Když se vzpamatujeme natolik, že jsme schopni dalšího řízení motorového vozidla, obracíme čumák Žáby k jihu a vyrážíme na San Francisco, kam máme podle plánu dorazit zítra ráno. Cesta po příbřežní silnici číslo 1 je kouzelná - tedy pro člověka přísedícího, který nemusí bojovat s rozklepaným volantem a příšerně kvílejícími brzdami našeho samohybu. Silnička - pravda, ve vynikajícím stavu, s asfaltem jak z partesu - se kroutí po rozeklaném pacifickém pobřeží a svědomitě kopíruje profily všech říček, potoků, kaňonů i úžlabin, co si jich jen Kalifornie na svém západní šanci navymýšlela. Musím přiznat, že baráčky tu mají ti milionáři hezké, ale to dojíždění do práce jim teda nezávidím...
Posledním dorbrodružným vykřičníčkem za dnešním dnem je výlet do rododendronového parku, který máme vyznačený v jedné z map, přičemž nikde jinde o něm není ani zmínka. Zabočujeme na nenápadnou silničku, na kterou ukazuje šipka, a místního rančera se ptáme, je-li tam nahoře nějaká rezervace? Ale jo, něco tam je, říká na to. A cesta není ani tak zlá. A určitě se tam s autem i otočíte. Uklidněni domorodou moudrostí místního stařešiny směle ženeme naše auto po šotolinové cestě vzhůru, přičemž cedule "pozor, úzká cesta" a "omezená možnost obratu" necháváme bez povšimnutí za sebou.
Následující tři kilometry se snažím zároveň držet auto na zablácené pěšině, vyhýbat se kamenům a kořenům na cestě a nedívat se do rokle pod námi. Prdelí bych přeštíp dvojku drát a jediné, co mě žene vpřed, je naděje, že tam někde vpředu bude cesta alespoň o dva centimetry víc, než má auto mezi nápravam,i a mně se podaří ten krám otočit - protože jediné, co se mi líbí míň, než představa další cesty nahoru, je vize couvání zpátky. Nakonec přece jen nacházíme místo, kde se dá Žába "pohodlně" obrátit ("jo, můžeš dozadu... tak dvacet čísel"). Cesta dolů je o to pikantnější, že rokle je teď po mé levé straně, takže můžu daleko lépe odhadovat počet kotrmelců, které bychom cestou dolů udělali. Nakonec zjišťujeme, že rododendronový park se tu skutečně nachází - parkoviště pro auta bylo dole, hned vedle té cedule "pozor, úzká cesta" a lebky se zkříženými hnáty. Výlet završujeme vítěznou procházkou po lese. Kvetoucí divoké rododendrony jsou báječným balzámem na zjitřené nervy, mohu jen doporučit.
Zatím dobrou noc. Budík máme ráno na šestou - od San Francisca nás dělí ještě dobrých sedmdesát majlí a máme tam zítra spoustu práce. Nejsme tady přece kvůli zábavě, no ne...?
RSS