Už neprší!
|
|
Hedvika, 26. 4. 2014
Nehorázně předražený kemp, kam jsme se uchýlili včera večer, nám poskytl nejen ubytování na propršenou noc, ale taky sprchu, pračku (Honza má za celou dobu špinavé jedny ponožky a dva kapesníky - on snad má nějakou samočisticí schopnost!) a dokonce i dětskou zoologickou - s jedním flegmatickým oslem, jedním smradlavým kozlem a dvěma ovcemi, které se mi v hromadách vlny při vší snaze vůbec nepovedlo najít. Před devátou večerní jsme si nakonec taky vyčekali místo v horké vířivce pod širým nebem, kde se celé odpoledne střidaly hromady dětí s nafukovacím míčem a obézní americké rodinky. I přes veškerou občanskou vybavenost se ale ráno s kempíkem pro 280 rodin s celkem klidným srdcem loučíme, obřadně přestřiháváme papírové náranky, kterými nás označil, a vyrážíme - tentokrát už za plného slunečního svitu - vstříc dalším dobrodružstvím.
Už včera nás jeden z recepčních kempu upozornil, že v blízkém městečku Petaluma je dnes Festival másla a vajec. Můj udivený výraz přešel s tím, že tak se to jen jmenuje, ve skutečnosti se jedná o gastronomickou slavnost s hlubokými historickými kořeny, a dodal: "It`s gonna be BIG!". To potvrzovaly i informační letáky, které se zmiňovaly o očekávané návstěvnosti kolem 30.000 účastníků a dodávaly, že jedním z hlavních trháků má být soutěž o nejroztomilejší batole převlečené za kuře. Čili jsme dnes důsledně zamířili pryč od centra Petalumy, k městu Santa Rosa.
Santa Rosa pořádá o sobotách pravý, nefalšovaný a certifikovaný bio farmářský trh. Dalo nám trochu práce ho najít, protože se koná trochu za městem, u jakéhosi obchodního centra, ale nakonec jsme ho dohledali a ponořili se do místní trhové atmosféry. No, vážení přátelé, Jiřák to není. Vládnou tu ebenové kočky, lojové svíčky, léčivé kameny a vůbec věci, které člověk na farmě jen tak nepotká. Dost místa tu zabírají zahradníci se sazenicemi, což je pro místní asi fajn, ale nás spíš lákala ulička s potravinami, a vůbec nejvíc s těmi, které se dají bezprostředně sníst. Kluci nám tam udělali na grilu snídaňový sendvič s vajíčkem a slaninou, o pár stánků dál jsme si pak vybrali jako sladkou tečku dva cupcaky a k nim samozřejmě čerstvou kávu. Chlapík s kafem má na stole rozložené držáky na filtry, pod každým připravenou konvičku a vzadu velkou konvici s vroucí vodou. Zákazník si jen vybere, kterou kávu chce překapat, a za minutku už si můžete vyzvednout hotový nápoj - buď do papírového kelímku, ale spoustu místních si ho bere do svého vlastního termohrníčku. Žádná velká kouzla, žádný obří espresovač, a káva je přitom skvělá. Jinými slovy: první známky slušného tržiště už tu jsou. Jen vydržet, Američani, a za chvíli se na tu českou úroveń taky propracujete.
Po trhu v Santa Rosa nás čeká další vinná oblast. Severně od San Franciska je světově proslulé údolí Napa, odkud se vozí vína i k nám. My si ale cíleně vybíráme sousední, méně známé údolí Sonoma - věříme, že vína budou podobně dobrá a lidí bude v sobotním frmolu o něco méně. Včera jsme v turistické infokanceláři v Sonomě dostali dva vouchery na košt zdarma, a těch hodláme v průběhu dneška využít. Parkujeme tedy v centru Kenwoodu, kde se nachází největší množství sonomských vinařů, a hledáme nejdřív podnik NakedWines. Až na místě se dozvídáme, že se jedná především o distributory, kteří nabízejí technologii výroby, lahvování a distribuce vína různým mladým začínajícím vinařům, a to zdaleka nejen z Kalifornie. V místním ochutnávkovém vzorku se tedu potkáváme i s víny z Jižní Ameriky či Afriky. Shodujeme se s Honzou na tom, že všechno chutná velmi univerzálně, bez zajímavosti, a rozhodneme se radši doťapat do dalšího vinařství.
Podnik VJB je jiný: Zděná usedlost uprostřed vinohradů na první pohled evokuje Itálii (neznalé taktně upozorní italská vlajka u vchodu), vína se na základě italského know-how dělají ze zdejších hroznů přímo tady, ale aby majitelé nabídli hostům kompletní spektrum, tak třeba Prosecco raději dovezou až z Itálie. Zatímco sedíme na dvoře a ukusujeme italskou pizzu (nebo aspoň pokrm, který je v Americe italské pizze nejblíž, tj. tloušťka těsta je menší než centimetr), nosíme si k tomu na ochutnání jeden vzoreček vína po druhém. Nebýt toho, že se ceny lahví pohybovaly mezi 30 a 45 dolary, nejspíš bychom si nějaké víno byli s sebou pořídili. A nebýt toho, že na dvoře začali produkovat místní umělci Ó, sole mio za doprovodu akordeonu, byli bychom nejpíš na tom příjemném místě poseděli ještě o chvíli déle. Každopádně jsme si odnesli důležité poznání: chtějí-li mít Američané něco příjemné a vlídné, udělají to evropské.
Na další cca hodinu a půl vezme volant do ruky Honza, který přece jen koštoval o poznání umírněněji, a kroutí s ním, seč může, protože do Boonville, kam se přesouváme, vede silnice sice jen nízkými kopci, ale o to klikatěji. Cesta je lemována loukami, na kterých se pasou krávy, a taky čerstvě zelenými stromy, a my si uvědomujeme nejdřív to, jak moc nám takové samozřejmosti při věčných cestách kamenitou pouští chyběly, a hned potom taky to, že tahle krajina zatraceně připomíná tu naši. Vlastně z toho tedy vyplývá, že naše zeměpisné šířky, výšky a délky jsou pro život asi vůbec ty nejšťastnější.
Na konci té kroucené silnice čeká Boonville s pravým solárně napájeným pivovarem. Tentokrát je s koštem řada na Honzovi, mě pak bude čekat dovézt vozidlo do nějakého kempu, kde strávíme noc. Košt v pivovaru zahajujeme (k mírné Honzově nevoli) prohlídkou varny. Po chvíli se mu přestanu divit, že by radši ochutnával, protože pivovar ve výrobě opravdu neukazuje nic převratného - chmel se přidává v granulích, mladé pivo prodělává obojí kvašení naráz v cylindro-konických tancích a celý proces zrání trvá jen jeden až tři týdny. Pivovar je vlastně jen menší bratr Velkých Popovic - o poctivé řemeslné výrobě se tu nedá mluvit. Všechno je tlačeno k efektivitě - piva se musí vyrobit hodně a musí se vyrobit rychle, protože to zákazníci chtějí. I přesto ale výčepní hospoda nabízí celých 20 druhů piva. Až mi jednou v Potrefené Huse ukážou na čepu 20 píp, klidně ji odpustím, že ve Staropramenu kvašení švidlují. Honza si tedy dává 4 ochutnávkové vzorky, které jsou součástí ceny prohlídky, a já sedám za volant, abych nás dovezla na místo, kde přespíme. Shodou okolností se ukazuje, že šikovný kempík je hned tady v Boonville, asi půl míle od pivovaru, takže hbitě zaparkujeme naše vozítko (opět za nehorázných 30 dolarů) a vracíme se pěšky do pivovárku, abychom dohnali, co jsme - svázaní povinností řízení - nestihli.
Jak jsme při placení kempu žonglovali s peněženkami, zjišťujeme v hospodě, že v batůžku s doklady tak nějak nemáme vůbec žádné peníze. Takže hbitě zase vyběhneme z lokálu, já si sednu venku na lavičku a Honza startuje na půlmílovou trať směrem ke kempu, aby dopravil peníze z auta. Tou dobou z lokálu vychází i nějaká mladá paní, přistoupí ke mně a ptá se: "Mluvíš česky?" Jo, česky mluvím, a paní je shodou okolností před pětadvaceti lety vyemigrovalá Češka. Když nás viděla v lokálu zběsile a marně hledat v batůžku, usoudila podle nápisu na batohu, že jsme Češi, a podle naší zběsilosti zase, že nás nejspíš někde okradli, takže se vypravila ven zjistit, jak nám může pomoct. Pomoc naštěstí není potřeba, Honza už se vrací i s penězi, Martina - tak se emigrantka jmenuje - nás představuje manželovi, a jediná pomoc, jakou nám mohou oba poskytnout, je doporučení toho správného piva, které si v téhle knajpě dát. Nádavkem pak oba přidávají pár tipů, co v Kalifornii podniknout, přikyvují, že jsme si vybrali dobrou dobu mimo hlavní sezónu, kdy bude spousta aktivit levnějších, a rozhodně doporučují někde na jihu od San Francisca vyzkoušet nocování přímo na pláži. Už teď se na to těšíme.
RSS