Není mi nejlépe

Ač nám Jirka včera několikrát zopakoval, že můžeme ráno klidně spát, že s lodí klidně vypluje sám, ruch v podpalubí a v kokpitu a hlavně nastartování motoru vybudí celou posádku k jakés takés činnosti. Na hodinách 3:50. Kluci se vrhnou do kokpitu, aby tam začali tahat za špagátky, já se přidám asi po půl hodině, to už Honza stojí za kormidlem a naše plachetnice Viktorka si to hrká na motor ven z přístavu, na volné moře.

Tma kolem nás není úplně černočerná, na obzoru vidíme zářit Atény. Zajímavější je ale podívat se do temných vln kolem lodi, v nich totiž na hladině probleskuje fosforeskující plankton.

Honza časné vstávání nějak těžce nese, navíc ho bolí hlava, takže se s ním záhy u kormidla vyměním, aby si mohl jít dolů do kajuty ještě trochu schrupnout. Hlavní plachta už je vytažená, a jakmile se dostaneme na volnější vodu, vytáhneme i genu. Fouká nám celkem příjemný zadobok, vlny mají do metru výšky, loď se posouvá rychlostí kolem pěti uzlů a nad obzorem začíná vycházet slunce. Jirka dokonce na rybářský prut, jehož vlasec vlečeme za lodí, chytí tuňáka - byť jen na chvilku, než ryba z háčku zase uteče. Krása jachtingu...

Záhy ale začne být jasné, že podmínky se během cesty budou proměňovat. S vyplutím na volné moře se jednak zvedá vítr, loď dělá přes sedm uzlů, a jednak taky rostou vlny. Jsem docela ráda, když mě u kormidla vystřídá Tomáš, abych si mohla jít vzít do podpalubí záchrannou vestu. A pak udělám nejhorší rozhodnutí dnešního dne: při té příležitosti si zajdu na záchod. V malé kabince jsem ve velkých vlnách jak žába v mixeru. Otlučení by tolik nevadilo, vypolstrovaná jsem dost, ale můj rovnovážný systém se zcela zjevně přepíná do stavu, kdy vůbec neví, která bije, a já začínám trpět mořskou nemocí.

To je pro mě dost nová zkušenost. Na moři mi bylo špatně zatím jen jednou, na Kanárských ostrovech, když jsem byla za velkých vln delší dobu v podpalubí v kuchyni. Jakmile jsem ale vylezla zpátky nahoru na palubu, byla jsem schopná během dvaceti minut sníst celý talíř indického kari a na nevolnost jsem si ani nevzpomněla. Volím tedy stejnou strategii, balím se znovu do jachtařského oblečení, navlékám záchrannou vestu a jdu si sednout nahoru do kokpitu. Když se zmíním, že je mi kapku šoufl, kapitán hned zavelí najít pro mě v lékárně krabičku s obrázkem lodičky a s cucavými prášky uvnitř. Tu se ale nalézt nepodaří, zřejmě ji spotřeboval už předchozí turnus, takže se musím obejít bez ní. Na palubě mě tedy aspoň Pavel připoutá harnesem k sobě, protože k ničemu jinému šňůra ode mě nedosáhne, má-li mi dát dost volnosti natáhnout se v případě nutnosti přes zábradlíčko.

Kolem osmé ranní, tedy asi čtyři hodiny po vyplutí a dvě hodiny poté, co se mi udělá blbě, usoudím, že na palubě v tomhle stavu stejně nemůžu být prospěšná. Vítr se dál zvedá, hlavní plachtu je třeba zrefovat, za kormidlem je ve vlnách trochu boj udržet loď v kurzu a já mám aktuálně nejvíc starostí sama se sebou. Navíc začínám i v plném oblečení přece jen trochu prochládat. Jdu tedy testovat Honzovu teorii "zašprajcnutí ve spacáku". Ta tvrdí, že nejlepší způsob, jak přečkat na moři horší počasí, je zapnout se do spacáku až po nos a v kajutě se nakulit k závětrné, tedy té nižší straně. Do kajuty a spacáku je ale nejdřív třeba se dostat, a zatímco na palubě mi na čerstvém vzduchu a s pohledem upřeným k obzoru bylo vlastně celkem oukej, cestou dolů jasně cítím, jak se mi motá hlava už na schůdcích, a v kajutě ze sebe zvládnu sundat jen záchrannou vestu a bundu, nic víc - do spacáku zalézám i v šusťákových kalhotách a na dvě milosrdné hodiny usnu.

Když se probudím, připadám si vlastně úplně v pořádku - funguje to ale jen do té doby, než se vyhrabu se spacáku a posadím se. Tehdy je jasné, že nevolnost nikam nezmizela. Je to pro mě vlastně docela zajímavý a neobvyklý zážitek, takže se pozoruju, co to se mnou dělá (víc než žaludkem na vodě trpím divným motáním hlavy), a zároveň zvažuju, jestli si jít sednout zase ven, na čerstvý vzduch, nebo pokračovat v metodě spacák. Rozhoduju se pro palubu, ale je mi jasné, že fáze přechodu bude obtížná, takže přes sebe jen přehodím bundu a hbitě vyběhnu ven, kde se složím na lavičce. Čerstvý vzduch obdivuhodně pomáhá, vítr se navíc stočil ze zadoboku k předoboku, takže loď teď sice jede v o něco větším náklonu, ale vůči vlnám trošku stabilněji. Honzu sice pro sichr poprosím, aby mi z podpalubí donesl záchrannou vestičku, kterou jsem si nezvládla vzít sama, ale jinak mám dojem, že se situace zlepšuje. Ostatní mi sice vyprávějí, že jsem prospala celé hejno delfínů, kteří se hráli kolem lodi, ale já je oželím celkem bez lítosti - spaní mi rozhodně pomohlo. Když Lenka kolem poledního přinese na palubu sváču, mám pocit, že mám na jídlo vlastně docela chuť, zodpovědně si ale nedám ani bagetku, ani sýr, zkusím jen jeden banán.

Nemám dojem, že by se počasí dál zhoršovalo, spíš zůstává stejné, přesto se mi během asi hodiny dělá znova hůř a kromě motání hlavy stále intenzivněji cítím i splašený žaludek. Jakmile ostatní vidí, že se mi kapku přitížilo, hned mě zase přicvaknou harnesem v blízkosti zábradlí. A netrvá to ani tak dlouho, než se můj polední banán jde podívat znovu ven. Visím tedy na harnesu přes zábradlíčko, Honza mě pro jistotu ještě přidržuje za záchrannou vestu a Tomáš mě vyvažuje za kotníky, abych se do vln nepřekulila. Když mě úspěšně vtáhnou zase zpátky do kokpitu, je mi o něco líp. V průběhu odpoledne se s přibližujícím se ostrovem Milos trochu sníží mořské vlny a taky se nepatrně umoudří vítr, takže když ve čtyři odpoledne, po dvanácti hodinách plavby, vyvazujeme Viktorku v městečku Adamantos na Milosu, cítím se už obstojně a mám takový hlad, jako bych celý den nejedla (což jsem nejedla).

Na první dobrou slupnu pár sucharů, abych vyzkoušela, co to s mým žaludkem udělá, a Honza mě pak taky doprovodí z plovoucího mola, u kterého jsme vyvázaní, až na úplně pevnou pevninu. Zatím všechno vypadá velmi přijatelně. Na lodi se tedy domluvíme, že zbytek odpoledne vyhlašujeme volno - Jirka a Pavel toho hbitě využijí k dohnání spánkového deficitu, protože na rozdíl od nás si za kormidlem pečlivě odkroutili celou šichtu a neměli možnost dospávat během dne - a my s Lenkou a Tomášem se rozhodujeme jít prozkoumat město.

My s Honzou vyrážíme v podstatě ihned a zapadneme do první kavárny, která nám na nábřeží přijde od ruku. Dělá překvapivě pitelnou kávu, k ní si poručíme napůl jeden velikánský čokoládový muffin a jablečný k němu dostaneme zdarma, jako pozornost podniku. Zdá se, že řecká vstřícnost není legenda, ale skutečná kvalita - minimálně v těch oblastech, kde na turistech ještě záleží, jak se zdá. Slupneme to všecko, ani se moc nezamyslíme. Pak si dopřejeme cestu po městečku, směrem do kopce k hodinové věži, abychom vyhlédli na pobřeží, kde zrovna své klienty na palubu nabírají obří trajektové katamarány, které je zřejmě vozí do Atén. A než se znovu skutálíme k mořskému břehu, naše místa na terase kavárny už obsazují Tomáš s Lenkou.

Večeři dneska připravujeme z vlastních zdrojů. Během ní nás ještě vyruší paní z kanceláře mariny, která nám sice vyčte, že jsme se nepřišli nahlásit včas (což je pravda), dovolí nám ale nejdřív se navečeřet. Když pak do marinového kanclu dorazíme, napočte nám za jednu noc včetně elektriky a vody 12 eur, což je tak málo, že se radši dvakrát ptáme, jestli to myslí vážně. Nutno ale říct, že na břehu opět není žádné zázemí, večerní hygienu včetně sprchy řešíme na lodi, což je v té plastové kapsli označované jako koupelna celkem zajímavý zážitek.

Pro mě je důležitá zpráva, že celá moje večeře sedí pevně v žaludku a zdá se, že tam nějakou chvíli zůstane (a to včetně těch malých zakroucených preclíčků, co chutnají jako slané tyčinky). Další dobrá zpráva je, že zítra máme před sebou na sousední ostrov jen nějakých pětadvacet mil a dopoledne tedy můžeme s klidným svědomím věnovat objevování tohohle ostrova po souši. Na odpolední plavbu by pak mělo být větru o něco méně než dnes.

Vyčerpaní dnešní celodenní plavbou padneme v kajutách do postelí už chvíli po deváté, ale plni očekávání, co všechno zvládneme podniknout zítra.

×