Ze Santorini na Ios

Dnešní ráno bylo pro změnu mírně dramatické: Z mírného polospánku mě probralo dusání nohou a nastartování motoru. Takhle rychlý start nikdy nevěstí nic dobrého, takže se rychle vyhrabu ze spacáku a s botama v ruce letím na palubu. Tam už je Jirka v plné práci - před chvilkou se nám probrousilo uvazovací lano o hranu mola a loď teď visí ve větru jen za špičku, zádí nepříjemně blízko opodál kotvícího katamaranu.

Jirkovi se po chvíli boje podařilo dostat loď pod kontrolu a s pomocí reakčního momentu lodního šroubu nás vytáhnout z nepříjemné situace. Pak chvíli krouží po zátoce a přemýšlí, jak dál; zátoka je hluboká, takže na kotvení není pomyšlení, a jiných možností moc není. Nakonec se znovu rozhodne přistát bokem a pak hodnou chvíli běháme po břehu a podle jeho pokynů organizujeme lana tak, aby loď jednak držela, za druhé aby moc netrpěla oděrem a za třetí aby případně umožnila jednomužné odplutí, kdyby se situace nedejbože opakovala.

Nakonec se vše podaří uspořádat podle jeho představ, a tak může posádka vyrazit na procházku po Santorini, najmě tedy po vesničce Oia, pod kterou jsme zakotvili. Začátek je trochu náročnější - úzké schodiště, které vede od břehu do vesnice, překonává dobrých sto výškových metrů. Záhy se noříme do bludiště úzkých uliček mezi bílými domky s tradičními modrými střechami, ze kterých jsou na každém kroku famózní výhledy na santorinský záliv - a ovšem taky na bezpočet apartmanků v tradičním stylu, u kterých nesmí chybět bazének či vířivka a úslužný Řek či Řekyně v livreji, kteří právě nesou hostům bohatou snídani.

Odvracíme se od těchto pokušení a namísto toho procházíme místní pamětihodnosti - v rychlosti, protože původně liduprázdné ulice se začínají rychle zaplňovat a Tomáš s Lenkou, kteří už Santorini navštívili i v plné sezóně, vyprávějí hrůzostrašné historky o uličkách naplněných k prasknutí, kterými se zvolna posunují tisícihlavé davy.

To bychom tu rozhodně zažít nechtěli, a tak po krátké prohlídce pamětihodného větrného mlýna (nedivíme se, že ho tu mají, protože vítr zde fičí opravdu řádně) a zbytků historické pevnosti (ve které probíhá právě improvizované představení jakéhosi tradičního tance) zapadneme na jednu rychlou kávu do jedné z mnoha kavárnorestaurací, jejíž nehoráznou cenu vyvažuje snad jen další z úchvatných výhledů na santorinskou kalderu.

Pak už se vracíme do přístaviště stejnou cestou, jakou jsme se původně vyšplhali nahoru. Loď na nás stále čeká a vypadá to, že během naší nepřítomnosti nedošlo ani k žádným dalším kalamitám, takže se rychle nalodíme a připravíme se k vyplutí. Jirka už předem avízuje, že to bude dneska "dost zábava" a "mokrá etapa", takže neponecháváme nic náhodě a jdeme do kompletních hadrů.

A dobře děláme - ledva odrazíme od břehu, opře se do nás silný severní vítr, který fouká přímo proti směru naší dnešní etapy. Ze zátoky vyjíždíme ještě na motor, ale jakmile je to jen trochu možné, taháme obě plachty a začínáme křižovat.

Loď si dneska nechává plně pod kontrolou Jirka, a nedivíme se mu. Fouká opravdu dost, určitě ke 30 uzlům větru, a udržet v takových podmínkách loď na správném kurzu ostře proti větru chce um a zkušenosti, kterých se nám - nebo mně rozhodně - nedostává.

Dalších šest hodin tedy probíhá jako obvykle - choulíme se v kokpitu, občas taháme za nějaká lana a necháme se střídavě vyfukovat studeným větrem a kropit slanou vodou. Krása jachtingu. Patnáct mil vzdušnou čarou se nám kvůli křižování protáhne na solidních třicet pět (což je, vzhledem k podmínkám, výsledek víc než dobrý). V závěru se nám ještě ke všemu roztrhne gena - její konec Jirka chmurně avizoval už před pár dny; už měla prý své odpluto - ale i kvůli tomu musíme posledních pár mil do přístavu dorazit jen s motorem a hlavní plachtou.

Silný vítr nás trápí až do samotného konce. Trochu jsem doufal, že strmé útesy ostrova Ios nás před ním trochu ochrání, ale marná naděje - přestože se snažíme lízat pobřeží, jak jen to jde, fičí nám severák do tváře celou cestu až do přístavu. Tam nám ke všemu ne a ne zabrat kotva, takže se nakonec musíme vmáčknout na poslední zbylý mooring, který se Pavlovi podařilo na břehu mezi vyvázanými jachtami objevit.

Po náročném dni pak celá posádka s radostí využívá luxusu teplé lodní sprchy a na večeři vyrážíme do blízké taverny - jsme tak utahaní, že se ani vařit už dneska nikomu nechce.

Vítr má prý zítra trochu polevit a snad by ani neměl foukat úplně proti nám. Že by nás čekal odpočinkový den? No, hlavně to nezakřiknout...

×