Francouzský výlet

Ráno jsme se, jako již tradičně, vzbudili za kuropění (to tedy spíš odhadujeme, neboť tady nikdo nekuropí). Posnídáme, co se dá, přičemž zjišťujeme, že náš chleba už se nedá. V tichosti ho pohřbíváme do odpadků a s gustem baštíme ciabatu naší hostitelky (což jsme tedy měli už od včerejška povolené). Ta zmizela do práce už notnou chvíli před námi a už touhle dobou vodí po Novém Zélandu letadla.

Sbalíme se, odcházíme, zamykáme za sebou dveře a spouštíme alarm (většina domků má alarm - ne, že by tu bylo tak nebezpečno, ale mají pak levnější pojištění). Později zjišťujeme, že jsme v domku zaklíčovali i Stuarta, který kvůli tomu musel až do budíku ležet velmi, velmi nehybně (aby ho nezachytila pohybová čidla) a po budíku musel velmi, velmi rychle vystartovat k ovládacímu panelu, aby stihnul vypnout zabezpečovačku dřív, než se spustí siréna. Alespoň jsme mu vnesli do poklidného středostavovského života trochu toho vzrušení...

My už tou dobou mažeme na sedmdesát kilometrů vzdálený poloostrov Banks, do města Akaroa, kde nás čekají točité silničky, malebné scenérie a městečko ve francouzském stylu.

Naše první zastávka je v Little River, kde... no, přiznejme si to, není nic. Dva baráky, bývalé nádražíčko, přebudované na prodejnu suvenýrů a benzínová pumpa. U ní chvíli váhám, jestli doplnit nebo nedoplnit - provedu krátký výpočet: zbývá čtvrtka nádrže, na plnou ujedu 500km, k další benzínce je to vzdušnou čarou patnáct kiláků... to je i s rezervou, vzhůru na vyhlídkovou trasu.

S čím jsem ovšem nepočítal, bylo: a) Že horské silničky jsou poněkud klikaté, takže patnáct km vzdušnou čarou bylo bezmála 40 kiláků po silnici, b) že horské silničky jsou místy dost do kopce a naše auto na jedničku papá o dost víc, než jsme zvyklí. Takže po deseti kilometrech stoupání se nám rozsvítilo hladové oko a po dvaceti klesnul palivoměr nemilosrdně na nulu. Nadáváme mně do blbců a plazíme se z vrchu dolů volnoběhem, do vrchu silou vůle. Jestli to škytne, máme zaděláno na slušnou procházku - jsme sice na kopci, ale bez posilovače řízení a brzd nemáme v tomhle terénu šanci.

Auto ale hrdinně drží, i když ke konci máme pocit, že jedeme jen na smrad v nádrži a naše vroucí modlitby. Vjíždíme do městečka Akaroa; tušíme, že jsme vyhráli, ale až u benzínky nám definitivně spadne kámen ze srdce. Uvědomujeme si, že z vyhlídkové cesty po kopcích si pamatujeme jen depresivní pohled na ukazatel paliva. Tak tohle nám skutečně nestálo za to...

Sama Akaroa je moc hezké městečko, které hrdě poukazuje na své francouzské kořeny: Akaroa je jedno z mála míst, kde Francouzi založili stálou, národnostně homogenní osadu. Atmosféra je přijemně nedělní; jediné, co prozrazuje přítomnost nedalekého čtyřsettisícového města, jsou ceny stavebních parcel ve výlohách realitních kanceláří. Dáváme si kafe, fotíme a bloumáme do sytosti. Všímáme si, že je opět odliv: kromě našeho odlivového fiaska na Hot Water Beach na začátku dovolené jsme se nikdy nedostali k moři v době přílivu. Asi to bude nějaký zákon schválnosti nebo co.

Vydáváme se na cestu zpátky - tentokrát už pokorně při pobřeží a s plnou nádrží. Cestou se stavujeme v malé továrničce na výrobu sýrů, kde ochutnáváme a kupujeme nějaké kousky na večer. Přízvuk prodavačky se nám zdá nějaký povědomý... no jo, Češka. Dáváme se s ní do řeči, maluje klasický obrázek: před dvěma lety work & travel vízum, našla si partnera, svatba, rezidenční vízum. Ze svých vyhlídek na Novém Zélandu, zdá se, není příliš nadšená; uklidňujeme ji, že po jarních volbách bude ještě ráda, že je tam, kde je.

Cestou se zastavujeme ještě ve francouzské restauraci na ochutnávku vína, ale velmi brzy s úšklebkem odcházíme, když zjišťujeme, že avízovaná cena $1 není za ochutnávku, ale za každý vzorek (u všech vinařů kolem jsou vzorky i s výkladem zdarma). Pak ještě vymeteme v Christchurchi jedno letecké muzeum: tentokrát už ne tak pěkně pojaté, ale exponáty jsou zajímavé a jakožto armádní muzeum mají vstup zdarma, takže odcházíme spokojení.

Úplně nakonec jsme se ještě jednou prošli po městském centru a místních trzích, abychom snědli všechny zajímavé věci, co jsme nestačili sníst včera. Došlo i na bramboráky a hovor s ochotnou paní smažičkou bramboráků - na Novém Zélandu je už osmadvacet let, takže v místních poměrech se vyzná. Ptáme se, kde se tady bere tolik Čechů - prý se jedná o komunitu kolem českého majitele místní německé(!) hospody, která už je celkem dobře známá a na kterou se nabalují další přistěhovalci. Po bramboráku se dorážíme umělecky zpracovanou palačinkou od mladého Japonce z dalšího stánku, kluk skutečně válí.

Domů dorážíme natolik ztahaní, že se po krátké licitaci se Sárou a Stuartem rozhodujeme pro nákup pizzy, nad kterou diskutujeme o Maorech, novozélandském vojenském letectvu, kočkách, sopečném prachu nad Evropou a spoustě dalších věcí.

Přejedení a utahaní se pak odporoučíme do ložnice spát - tedy pardon, tvořit tenhle slint. Dobrou noc...

×