Hurá do deště

S lítostí opouštíme Sarah a Stuarta a jejich komfortní domeček, ale žene nás to dál, až na východní pobřeží. Jen co se dostaneme přes ranní městskou zácpu, rozběhne se silnice vstříc horskému pásu, který se táhne přes celý jižní ostrov. Kopce ze začátku nevypadají příliš vábně - spíš jako hromady šedého písku než jako poctivé hory - ale postupem času se přece jen vyklube nějaká ta skála, takže je se na co koukat. Minimálně na ovce - farmy si ani v horách nedávají padla, i tady jsou všude samé ohrady s chodícími hromadami vlny.

Po nějakých sto padesáti kilometrech klikacení konečně míjíme Arthur's Pass, silnice se rozběhne z kopce dolů a my za další hradbou hor vidíme, co si na nás východní pobřeží připravilo: z východu Nový Zéland ofukuje vlhký oceánský vzduch, který se nad horami ochlazuje a vydatně z něj po celý rok prší (úhrnné srážky tu mají kolem pěti metrů ročně). Má to ovšem i pozitivní rozměr: všechna ta voda probouzí k životu stromy a trávu, takže se horská scenérie během pár kilometrů mění k nepoznání. Místo hromad popela a zhnědlé trávy jsou tu všude lesy, louky a kapradí. Moc hezké na pohled, jen nám do toho trochu mrholí.

S definitivní platností opouštíme hory, a protože narazíme na oceán a nejde to dál, musíme doleva. Po pár kilometrech dorážíme do městečka Hokitika, ve kterém se neděje vůbec nic, ale mají tu v místním akvateráriu živého kiwiho. Jednoho, chudáka, v ohradě. Jako správní turisti zaplatíme čtrnáct babek a jdeme ho očumovat - šance, že ho člověk potká ve volné přírodě, je vcelku minimální, neb je to noční tvor a navíc jich není moc. Překvapilo nás, že je to docela velké zvíře!

Dorážíme k cíli naší dnešní cesty - ledovci Franz Josef a turistické skrumáži kolem něj. Všude samé výlety helikoptérou od $200 výš a tak, necháváme si zajít chuť. Počasí se ale lepší a navíc nám předpověď ukazuje, ze zítra bude jasno (událost!), takže plánujeme, jak toho co nejlíp využít - ačkoliv je nám moc jasné, že až tak se rozšoupnout nemůžeme, protože nás čeká další 500km přesun po západním pobřeží nahoru. No jo, času je málo a země je to velká.

Večer ještě motivačně vyběhneme k vyhlídkám na ledovec, který se krčí v údolí asi pět kilometrů od nás - zítra se k němu podíváme blíž. Vzhledem k tomu, že je tu opět v širokém okolí zakázáno parkovat přes noc mimo kempy (zákazy samozřejmě hrajou na ekologickou strunu, ale alespoň jedna cedule to řekla na rovinu: "Podporujete tak majitele autokempů"), tak zase klopíme. Náladu nám spravuje až koupání v nově postavených horkých lázních - to sice taky něco stojí, ale aspoň za ty peníze něco dostaneme. V tomhle případě tři bazény s ohřívanou ledovcovou vodou, ve kterých se vydržíme ráchat až do tmy.

×