Jehněčí v Christchurchi

U vědomí toho, že asi ani ráno nebude množství zájemců o koupání v horkých pramenech úplně zanedbatelné, vyrazili jsme z kempu už kolem deváté a zamířili k lázním. Dopřáli jsme si před otevřením ještě procházku po místním parku a deset minut před desátou už jsme si šli stoupnout do krátké frontičky, která se přede dveřmi vytvořila. Naše očekávání klidné koupele v teploučké vodě tím málem vzalo za své, ale nakonec nás lázně v Hanmer Springs příjemně překvapily.

V areálu je opravdu množství bazenů, ve kterých se návštěvník může macerovat, takže davy lidí se rozprostřou a tlačenice rozhodně nehrozí. Navíc je vysokým živým plotem oddělena rodinná část se skluzavkami, umělými plážemi, kamennými ještěrkami a dětskými vodními děly od části převážně dospělácké, kde jsou hlavně teplé bazény, některé i se sirnou vodou. V mžiku jsme si oblíbili jedenačtyřicetistupňové jezírko, kam se tak jako tak nikomu moc nechtělo, a příjemně se v něm naložili asi na hodinu. Pak už jsme se museli posunout na své cestě zase o kousek dál.

Mířili jsme do Christchurche, kde nás očekávala Sarah, která asi přede dvěma roky strávila den či dva s námi v Praze. Honza měl největší radost z toho, že nás kromě svého domu pozvala i k sobě do práce - Sarah pracuje na mezinárodním christchurchském letišti jako řídící letového provozu přímo na kontrolní věži. Dorazili jsme ve stanovenou dobu a řídili se jednoduchými pokyny, které jsme dostali: přijďte k věži, zazvoňte a řekněte, že jdete za mnou.

S naší znalostí bezpečnostních opatření na letištích se to moc neslučovalo, ale řekli jsme si, že to zkusíme - a ono to klaplo. Hlas v mikrofonu řekl, že máme jít nahoru, a v nejvyšším patře už na nás Sarah čekala u výtahu. Pak následoval dlouhý rozhovor, z něhož jsem rozuměla víceméně jen spojkám a předložkám - jednalo se o jakési typy letadel, potom o nějaké ranveje, povolené či zakázané prostory, ale Honza u toho vypadal hrozně spokojeně, tak jsem mu to nechtěla kazit. Zaujala mě až pasáž o tom, že nějaká islandská sopka chrlí mraky dýmu na polovinu Evropy a mnohá letiště jsou kvůli tomu zavřená, čili ví bůh, jestli se vůbec nějak dostaneme domů.

Když jsme Saru zdrželi v práci dostatečně dlouho, vypravili jsme se obhlédnout samotný Christchurch. Město bylo budováno na zakázku anglikánské církve, a jak už samo jméno napovídá, kostelům byla věnována zvláštní pozornost. Celé město dýchá úžasnou staroanglickou atmosférou, historické budovy jsou často z červených cihel a centrem města protéká dobře zastřiženými anglickými trávníky klikatá říčka Avon. Možná právě evropský styl způsobil, že je ve městě docela silná česká komunita, a i další evropští imigranti tu najdou svoje působiště. Když jsme procházeli víkendový trh u Uměleckého centra, našli jsme kromě obligátních asijských pochoutek (nudle, satay, kebab...), kterých je tu všude plno, také francouzské palačinky s pravou belgickou čokoládou (hřích!), maďarské langoše a - světe, div se - i krkonošské bramboráky.

Dopřáli jsme si ale jen tu palačinku, a to ještě napůl, protože nás večer čekala (snad jediná) opravdu tradiční novozélandská pochoutka - Sarah se svým přítelem Stuartem pekla jehněčí. Není to práce na poloviční úvazek, jehněčí ramínko bylo v troubě i s pečenou zeleninou dvě a půl hodiny, ale výsledek, doplněný polosuchým ryzlinkem, byl zážitek hodný zapamatování. Když jsme se, ještě doražení zapečenými jablky s drobenkou, odvalili do opravdové, čistě povlečené postele a špinavé prádlo naházeli do skutečné pračky, měli jsme dojem, že nám Nový Zéland právě ukázal svou nejpřívětivější tvář.

×