Jedeme do hor

Vstáváme vyspaní do růžova - ona ta opravdová postel má přece jenom něco do sebe. Ráno se topí v mlze (předpověď i místní ale slibují, že se vyčasí) a za oknem na nás kouká kůň (z něj je vidět ale taky jenom kousek , protože je bílý a tudíž s mlhou splývá).

Po snídani nám Lorraine ještě ukáže svoje království. Oproti nám se tady zemědělčí trochu jinak: když je potřeba nasušit seno, ostříhat ovce nebo něco podobně specializovaného, prostě se na to objedná člověk, který poseká a usuší, popřípadě ostříhá. Jediná těžká mechanizace, kterou jsem na farmě viděl, byla Toyota 4x4 na tahání přívěsu s koníkem.

Loučíme se s Lorraine a Johnem a vydáváme na další cestu. Mlha se postupně rozpouští, skutečně to vypadá, že nás čeká další jasný den (bohužel k nelibosti místních obyvatel - už od prosince bojují se suchem). Míříme dál na jih, do hor, ale před tím nás čeká ještě krátký výšlap k Huka Falls - vodopádům na řece Waikato. Protože jsme mladí a neklidní, nezaparkujeme hned u nich jako většina normálních turistů, ale popojedeme kousek dál, abychom si užili asi tříkilometrovou tůru podél řeky a hlavně místní specialitku - termální potok, který se do ní vlévá.

Potok najdeme za chvíli - hulí se z něj jako z fabriky a má odhadem pěkných jedenačtyřicet stupňů (čím výš po proudu, tím víc). Pod mostem u soutoku už se někdo čochní, takže drsně vylézáme o pár metrů výš, kde si nacházíme zátočinku s vodopádkem jen pro sebe, do které se za značého sykání zanořujeme. Řádně napaření se pak jdeme zchladit do ledové Waikato a cítíme se zcela připraveni na nadcházející tůru.

Ta ale bere rychlý konec - po pár desítkách metrů nás zastavuje červenobílá páska přes cestu - na příbřežní stezce jsou napadané stromy a ta je kvůli tomu zavřená. Naštěstí místní hbitě vytyčili objížďku (tedy obchůzku), která nás k vodpádům taky dovede, byť mírnou oklikou. Ta se nakonec ukázala skoro dvojnásobná, naše GPSka, co nikdy nelže, naměřila na chlup pět kilometrů v jednom směru, ale i tak to stálo za to - výhled na tu spoustu vody bral dech, a navíc me oproti ostatním spolučumilům měli příjemný pocit, že jsme si ho zasloužili.

Pokračujeme dál a dál a za chvíli už vidíme, jak na nás zpoza dalšího nádherného jezera (mají jich tu víc, než potřebujou, taky by nám mohli nějaké přenechat) vykukuje cíl naší zítřejší výpravy - hora Ngauruhoe. Protože ale ani jeden z nás to jméno není schopen vyslovit, natož si ho zapamatovat, říkáme jí prostě Hora Osudu, poněvadž je to právě ten samý kopec, který v Pánu Prstenů Horu Osudu hrál. Zítra nás čeká osmihodinový pochod sopečnou krajinou, na jehož konci si Hedvika hodlá ukousnout prst a shodit mě do sopky (protože prý jsem jinak nezničitelný). Jo jo, bude švanda...

×