Trekování po Mordoru

Ráno nás zcela mimořádně budí budík - minibus, který nás odveze na začátek Tongariro Alpine Crossing treku, vyráží v osm hodin ráno. S těmi minibusy je to tady vůbec vypečené: cesta, po které půjdeme, není okruh a z konce se člověk nějak potřebuje dostat na začátek. Navíc, jak nás paní v informacích upozornila, na výchozím parkovišti často dochází k vykrádání aut, takže je lepší nechat auto poblíž kempu a nechat se odvézt ráno na začátek a večer z konce zpátky k autu. Když si k tomu přidáte, že se jedná o "oficiálně" nejlepší jednodenní výšlap na Novém Zélandu, je z toho pro operátory autobusů zlatý důl a ti toho náležitě využívají: dvě svezení po cca patnácti minutách přijdou na $30 na osobu. Za tu cenu bychom se normálním autobusem dostali odsud až do Aucklandu nebo se oba slušně najedli v restauraci. A to můžeme mluvit o klice, že to nejdeme v zimě - k tomu je potřeba speciální vybavení (mačky, cepíny ap.), které vám v autobusu ochotně půjčí, ale připlatíte si. A pozor, třešnička na dortu - přirážku zaplatí i člověk, který si přinese vlastní zimní vybavení. Proč, to už brožurka nevysvětluje. Za příplatek $5 by nám v autobuse prý dali i snídani, ale s díky odmítáme - za pět dolarů bychom při zdejších poměrech obdrželi leda tak fláknutí mokrým hadrem přes hubu.

Necháme se tedy legálně okrást za bílého dne a vysolíme šedesát babek. Letitý autobusík se s námi dokodrcá na výchozí stanici a my (pokolikáté už?) děkujeme osudu, že jsme na Zéland vyrazili mimo sezónu: malé parkovišťátko je nacpané auty, autobusy a natěšenými turisty, odhadujeme to na dobrých sto dvacet duší a ještě další jsou vidět na cestě. Jak to tu vypadá v létě, když turistická horečka vrcholí, si netroufám ani odhadovat. No, čeká nás spousta práce, příliš se proto nezdržujeme a zapojujeme se do proudu.

Počasí je excelentní (zítra se to má začít kazit - uvidíme...), postupně jdeme až do triček a patláme se krémem na opalování, horské sluníčko (máme nějakých 1100 m.n.m) se umí opřít. Cesta je rovněž luxusní - dřevěný chodníček, co se vine mezi kopečky a horskými potůčky. Na všechno dohlíží enigmatický kužel Ngarohuhu... eee, Hory Osudu. Říkáme si, že to ten Frodo neměl až tak špatné.

Po nějakých dvou kilometrech začíná přituhovat - cesta se rozeběhne do kopce (zůstává i nadále luxusně upravená, dřevěné schůdečky, plastové rohože a tak) a peloton se začíná roztahovat. Na necelém kilometru nabereme nějakých tři sta výškových metrů a obstojně u toho funíme. Pozorujeme rovněž spoluturisty - evidentně jsme jedni z mála, kteří k výšlapu přistupují jako k vysokohorské turistice - hemží se to tu polobotkami, barevnými tričky s kanýrky a barevně sladěnými joggovacími komplety.

O dvě hodiny a o několik litrů potu později konečně sedíme v sedle pod kuželem sopky. Ke kráteru dneska nepolezeme - to by znamenalo nějaké tři hodiny navíc a mohli bychom se dostat do časového presu. Prsten tedy asi zůstane nezničen. Pozorným okem ale odhalíme několik skupinek odhodlaných Frodů, jak se po svahu pinoží vzhůru a popravdě řečeno, moc jim to nezávidíme.

Pokračujeme v pochodu pouštní krajinou mezi hromadami strusky - vypadá to zajímavě, ale doma bych to mít nemusel. Nicméně ještě jeden skalní výšvih a máme před sebou fantastický výhled na sytě červeně zbarvený kráter a pod ním dvojici smaragdově zbarvených jezer Emerald Lakes. Dolů k jezerům je to ale docela prďák bořícím se suťoviskem a my upřímně litujeme všechny ty nebožáky, kteří vyrazili do hor v topánkách.

Za Smaragdovými jezery se schovává ještě jedno jezero, které má zase nějaké hrozně dlouhé a nesrozumitelné maorské jméno, ale místní mu říkají lakonicky Modré, protože je modré. Taky je pro maory svaté, ale nijak zvlášť se to na něm neprojevuje.

Pak už začíná náš dlouhý sestup dolů do údolí - postupně se ve strusce kolem nás začínají ukazovat odvážné trsy trávy, pak nějaké keříky, malé stromky a než se nadějeme (po nějakých deseti kilometrech, teda), ťapeme skrz plnohodnotný les. Cestou míjíme i nějaké horké prameny, ale cedule nás upozorňují, že patří nějakému Maorovi a ať ani nemyslíme na to, abychom do nich lezli, tak na to radši nemyslíme. Ještě cílová etapa podél lesního potoka a - uff - jsme v cíli, po dvaceti kilometrech a šesti hodinách celkem čerstvého pochodu. Něco málo pojíme a už je tu pro nás autobus, který přeživší turisty odveze zpátky do místa, kde jsme ráno startovali.

Jsme utahaní jako kočky, takže se s autem jen dopotácíme na nejbližší vhodné odpočívadlo, kde přetransformujeme Toyotu do spací konfigurace a relaxujeme. Ještě než se úplně setmí, sjede se nás tady pět karavanů - jestli nás odsud přijede někdo vyšoupnout, bude to moc pěkná kolona. Opět jsme tu ale bez signálu, takže píšeme zas jen tak do šuplíku - zítra s tím už budeme muset něco udělat, nějak se nám to tu tady hromadí.

×