Na sever... A na jih!

Vstávání bylo dneska provázeno bučením býků ze sousední pastviny a poryvy větru. Ani jinak to nebylo nic moc probuzení, protože obloha byla narozdíl od všech předchozích dnů zatažena hustou duchnou mraků. Chvíli jsme tedy licitovali, kdo první otevře vyhřátou autoložnici a vykoukne ven, jaké je dnes povětří, a nakonec jsem to byla (jako obvykle) já.

Den opravdu na první pohled nevypadal vábně, tak jsme se rozhodli rychle nasnídat, že to třeba pomůže. Vynesli jsme ven na stůl housky, chléb a něco k tomu a pustili se do jídla. Vstávali jsme ze všech svých spolunocležníků v sousedních autech jako první, ale byli jsme tak u třetího sousta, když se něco začalo hemžit v sousedním karavanu. Australská rodinka se chvíli mlela vevnitř, a pak vyslali maminku jako misionářku směrem k nám. Že prý je zima, že tu venku zmrzneme a jestli prý nechceme aspoň hrnek kafe nebo čaje. S díky jsme odmítli. Postupně se k přesvědčování přidal i tatínek, a syn s dcerou to jistili ze zadních řad, ale my jsme odolali, probrali jsme s nimi jen plány na další cestu, udělali jsme si mentální poznámku o australské zdvořilosti a vyrazili od hor směrem k moři.

Čekal nás asi dvousetpadesátikilometrový přesun do Wellingtonu, jižná výspy Severního ostrova, odkud zítra zamíříme trajektem na ostrov Jižní. Jedinou přestávku jsme si udělali ve městě Waiouru, které je známe svým armádním muzeem. K celé atrakci jsme přistupovali spíš skepticky, místní totiž dokážou udělat atrakci ze všeho - například Ohakune je slavné pěstováním mrkve a Taihape zas festivalem házení holínek.

Waiourské armádní muzeum ale zabodovalo na celé čáře. V příjemné kavárně jsme si dali sladkou přesnídávku (cappuccino machine je out of order, ale normální kafe je díky tomu grátis) a pustili jsme se na cestu novozélandskou vojenskou historií od poloviny devatenáctého století (šťouchání mezi domorodci a bílými kolonizátory až obdivuhodně připomínalo podobné půtky na jiných koncích světa) až do současnosti. Expozice souvisle a logicky popisuje důležité pasáže novozélandských dějin a doplňuje je docela zajímavými exponáty - pro příklad třeba deník japonského vojáka z pacifických bojišť (včetně překladů vybraných pasáží) nebo celá expozice věnovaná historickému vývoji pušek. Muzeum si naši pozornost (teda, zejména pozornost některých z nás) udrželo solidních tři a půl hodiny. Palec nahoru. Takže jsme pak už vlastně museli tak trochu spěchat, abychom se do Wellingtonu dostali, než padne tma (což tu bývá tak o půl sedmé).

Našli jsme si maličký kempík blízko města, zajeli se podívat na molo, kde se zítra chystáme nalodit, a dali si na Cuba Mall, kulinářské tepně Wellingtonu, arabský kebab. O krok vedle měli suši a o dva kroky malajský roti čanaj, o francouských palačinkách nemluvě. Novozélanďani sami o typické novozélandské kuchyni taktně mlčí, případně utrousí něco o tom, že jejih babičky v neděli pékávaly jehně. Ale to už ja zase docela jiná kapitola.

×