Z ostrova na ostrov

Na dnešní den jsme měli vlastně jen jediný úkol: dostat se ze severního obydlenějšího ostrova na ten jižní, divočejší. Za tím účelem jsme už včera zaplatili slušnou sumičku $214 za jednosměrné lístky pro nás i auto (požehnán buď vynález internetu a kreditní karty, díky které jsme rezervaci i platbu mohli provést přímo z vozidla, prakticky během jízdy) a dneska tedy došlo na nalodění a vylodění.

Nejdřív jsme se tedy museli posbírat z kempu - mimochodem, cítili jsme se tam dost nepatřičně, anžto jsme byli pravděpodobně jediní bíli osadníci, jinak všude samý Maor. Je zvláštní, jak si člověk vůči té tmavé vizáži z domova vybudoval nedůvěru, nicméně tady nebyl ani minimální problém: všichni nás zdravili, přáli dobré ráno a záchody i kuchyně byly tak naleštěné, že by se dalo jíst z podlahy.

Protože do odjezdu zbývá ještě spousta času, poflakujeme se po nedalekém business parku, dokupujeme zásoby, rezervní plynové bombičky do vařiče a dáváme si kafe. Počasí je dost ohavné, funí škaredý studený vítr a občas do toho cáká déšť. "To je novozélandské léto," směje se majitel kavárny, když nám nese kapučíno. My se ale nenecháme deprimovat, z předpovědi víme, že vyhlídky na další dny nejsou vůbec špatné. Dopíjíme, poděkujeme se a pokořujeme zbývajících deset kilometrů do wellingtonského přístavu.

Nalodění proběhlo hladce, spořádaně se rovnáme do břicha macatého trajektu Santa Regina a následující tři a půl hodinky trávíme poflakováním po lodi, četbou hodnotné literatury (Hedvika průvodce Lonely Planet, já se snažím louskat Brownův Ztracený symbol, který mě ale štve hned na několika úrovních) a okukováním novozélandského pobřeží z vyhlídkové paluby. I přes celkem silný vítr je moře jak placka; navíc netrvá dlouho a loď vklouzne do fjordu Queen Charlotte Sound, kde už vlny nemají absolutně žádnou šanci. Se zpožděním sotva pár minut vyjíždíme po rampě na jihonovozélandský břeh v městě Picton. Kopce kolem dávají znát, že jižní ostrov bude skutečně o znáníčko outdoorovější, než ten severní.

Po krátkém občerstvení v místní stylově skotské hospodě (k Hedvičinému zklamání haggis neměli, ale alespoň servírky byly všechny nazrz) vyrážíme hledat místo k nocování. A - marně. Všude se táhnou vinice a ploty, na každé polní cestě je po pár metrech brána a na těch několika málo odpočívadlech nekompromisní cedule, že parkování přes noc není přípustné. Ne že by to pro nás bylo úplné překvapení (podobné zkušenosti se k nám donesly z několika stran) nebo že by kempovací poplatek byl tak nepřekonatelný, ale po zkušenostech ze severního ostrova jsme doufali v příznivější situaci. Po hodině hledání a padesáti najetých kilometrech se pokorně vracíme do odporně předraženého kempu v Blenheimu, který je nicméně jediný v široširém okolí. Dobře nám tak.

×