Letadla, víno a steaky

Ráno nás probudily salvy z děl - Blenheim totiž leží uprostřed vinné oblasti, a zdejší vinaři se jen neradi dělí o svou úrodu se špačky (či jejich novozélandským ekvivalentem), takže podobně jako na Moravě tu jsou k vidění (a hlavně slyšení) různé explodéry a bouchátory, které tu ptačí verbež zahání.

Snídáme jenom lehce, poněvadž jsme odhodláni vzápětí se docpat u časného oběda - máme v plánu návštěvu dalšího vinaře, a na košt je dobré nejít nalačno. Ještě před tím ale míříme do leteckého muzea u letiště poblíž Blenheimu, které se na letácích kasá, že nám předvede něco speciálního.

A skutečně se je na co koukat. Muzeum (zaměřené výhradně na letadla první světové války) má sice jen jednu halu a všehovšudy dvacet osm exponátů, ale umí je zatraceně dobře předvést. Jen několik z nich jsou skutečné historické kousky, většinou se jedná o moderní rekonstrukce, ale provedené špičkově do posledního šroubku, však řada z nich je schopna letu. Navíc, díky tomu že se nejedná o supervzácné historické exponáty, si s nimi můžou dovolit různě hrát: většina letadel je zasazená do nějaké historické scény - dioramatu, jejíž součástí jsou i naprosto špičkové figuríny. K vidění je příprava letadla před startem, bombardování, vzdušný souboj (v pozadí za velkým letadlem visí menší model, který ze správného úhlu pohledu vypadá jako nalétávající stíhačka) a několik havárií - mimo jiné i červený Fokker barona Von Richthofena, ze kterého vojáci bajonety odřezávají kusy plátna jako suvenýry. Všechno je provedeno s úžasným citem pro detail - asi se není čemu divit, expozici připravovala Weta (firma, která vyráběla modely pro Pána Prstenů) a ti kluci zatraceně dobře znají své řemeslo. Doufám, že vyjdou fotky...

Z muzea vyrážíme za už zmiňovaným vinařstvím (s krátkou zastávkou ve výrobně čokoládových ňamek) - poučeni z předchozího koštu nečekáme příliš, a tak jsme celkem příjemně překvapeni. Sauvignon nedopadá vůbec zle a jednu lahev si odnášíme. Původně jsme plánovali koupit něco červeného (na neděli jsme zvaní na tradiční pečené jehně), ale Novozélanďani, jak vyplynulo z diskuse s paní vinařkou, červené moc nedělají. Dostali jsme nicméně pár tipů, ještě třeba na nějaké padneme.

Pak už nás čeká další přesun do zhruba sto padesát kilometrů vzdálené Kaikoury. Silnice překlikatí menší hory a nakonec se přilípne k pobřeží, takže se můžeme kochat náramnými výhledy na tichomořský břeh. A na tuleně! Najednou je jich ve vodě vidět všude plno - lezou po skalách a ráchají se v řasách u pláží. Nechceme se moc zdržovat, většina vyhlídkových míst je obležená turisty a navíc se zítra chystáme na výšlap kolem poloostrova, kde se k nim dostaneme blíž.

Přijíždíme do Kaikoury, kde je zmatek a fronta v informační kanceláři (jak to tu vypadá v sezóně, si nechci ani představovat). Ještě před patnácti lety tu nebylo nic, jen pár rybářů, ale pak si někdo uvědomil, jak správně využít zdejších tuleňů, delfínů a velryb, a kde se vzalo, tu se vzalo, je tu rekreační letovisko.

Před večeří ještě vyběhneme na blízkou vyhlídku a pak si jdeme zahřešit - jedna z místních hospod má akci na steaky za cenu, které se nedá odolat ($15, normální cena je $30 a víc). Večeře nás nicméně posílá mírně nad plánovaný denní rozpočet, a tak místo kempu (opět dost předraženého) vyjíždíme kus za město a parkujeme na plácku jen pár kroků od moře. Už tu máme jednoho karavanového kolegu, tak nás snad nevyhodí...

×