Jeden den na farmě

Dnes jsme si s Honzou přivstali - i když, ono to tady s tím sluníčkem jde tak nějak samo - a na osmou hodinu vyrazili na sobotní trh. Je stulený přímo uprostřed všech těch bublajících a kouřících děr, přímo v parku. Stánků je jen pár, ale lidí požehnaně. Většinou se prodává čerstvá zelenina, některé z těch zelených či hnědých šištiček a rohlíčků ani neznáme. Pár stánků je i s občerstvením, ale my jsme příliš nasnídaní na to, abychom místní speciality zkoušeli. Vydáme se tedy za naším prvním dnešním cílem, a tím je farma na okraji Rotoruy, kde žijí Lorraine a John, naši dnešní hostitelé. Je jim oběma bratru pětašedesát a chovají na třech hektarech pozemků pár koní a ovcí (jen tak, pro radost). Přijíždíme skoro přesně na domluvený čas, Lorraine nám ukáže luxusní hostinský pokojíček s vlastní koupelnou a už spěchá pryč - dnes totiž jede na lov. Parforsní hony evidentně nejsou na Novém Zélandu záležitostí jen pro horních deset tisíc. Lorraine, která pracuje v nemocnici jako rentgenoložka, prostě sbalí koně do přívěsu, sejde se s dalšími kamarády, kteří dodají honicí psy, a všicni se vypraví na zajíce (lišky tu nějak nemají). V rychlosti se stačíme dozvědět pár tipů, kam dnes vyrazit, a rozcházíme se všichni po svých - my skáčeme do auta, John přehazuje přes rameno motorovou pilu, aby pořezal ve východní části pozemku pár stromů na palivové dříví, a Lorraine zapíná jezdecké sako (to víte, taková honitba, tam musí člověk vypadat k světu).

My se tedy vydáváme k Okere Falls - příjemná procházka tak na hodinu nás má provést podél divoké řeky. Kromě dalších pěších turistů (dnes je sobota) potkáváme i trochu adrenalinovější typy. Na řece se dnes hodlá vyřádit zájezd Korejců. Asi polovina z nich - zřejmě ti měkčí - raftují. Říkáme si - běžná zábava pro turisty, trochu na ně nacáká v peřejích a doma budou vyprávět, jaké dobrodružství zažili. Když ale vidíme, jak rafty v plném obsazení sjíždí sedmimetrový vodopád (těžko říct, jestli jim to řekli předem), nestačíme koukat. Jízda je evidentně loterie - jeden z raftů se pod vodopádem boří do zpěněné vody a převrací se přes špičku. Kormidelník je, zdá se, na takové maličkosti zvyklý - od chvíle, kdy se loď převrátí, do doby, kdy vyplave a s pomocí šňůry a vlastní váhy vrátí loď zpět do původní polohy, uplyne s bídou sedm vteřin. Pak už jen vytahá na palubu vykutálené Korejky - těm pomalu dochází, že přece jen neumřely, jásají, navzájem se zdraví pádly a pózují fotografovi. No, nakonec asi opravdu budou mít doma co vyprávět.

To však stále není nic proti adrenalinovější polovině zájezdu - to jsou většinou kluci a jdou zkusit tzv. sledging. Při něm dotyčný leží v něčem, co vypadá jako přední polovina plastového kajaku, a pevně se drží madel uvnitř. Spodní polovina sledgera kouká z kajaku ven a je vybavena ploutvemi, kterými kope ve vodě. Instrktor má na starosti čtyři mladé Korejce, které drží dost u huby - při instruktáži na břehu se po nějaké době omezuje už jen na yes, no a big no! Nedokážu si představit, co ty vyděšené kluky přiměje na pokyn GO! do rozbouřené řeky opravdu skočit. Mě by nejspíš nepřiměl ani svalnatý instruktor s roztomilým novozélandským přízvukem, čekající uprostřed říčního proudu. A to by mě jinak ten chlapík dokázal přesvědčit k lecčemus...

Řádně vyprocházení se znovu vrháme do auta a přesouváme se jen pár kilometrů na další doporučené místo pro procházku - Hamurana Springs. Pramen v Hamurana je největší vyvěračkou na severním ostrově a skrývá se v sekvojovém lese. Cestou nám spadne brada hned dvakrát. Poprvé, když se díváme na sekvoje - desítky metrů vysoké - fakt vysoké! - jak čára rovné, letité stromy, jejichž kůra je na dotek měkká a příjemně voní. A podruhé když dojdeme k prameni samotnému - nad ním se totiž nerodí malý zurčící potůček, ale docela tichá, asi pět metrů široká a křišťálově čistá řeka. Pramen sám totiž stihne za vteřinu vrhnout na zemský povrch asi 15 hektolitrů. Je to macek.

Z Hamurana Springs pokračujeme dál kolem jezera Rotorua, abychom si ho stihli prohlédnout ze všech stran, a z magnificentních výhledů dostaneme takový hlad, že se ve městě zastavíme v thajské restauraci. Saté i obstojný pad thai jsou tu schopní připravit za solidních 10 dolarů. No a ještě jedna procházka, abychom nezlenivěli. Redwood Forest je další sekvojový les udržovaný pro turistiku, horská kola a jízdu na koni. Vyznavači všech těch sportů se musí nějak podělit o značené stezky a respektovat přitom jeden druhého i přírodu okolo. Ono to vůbec vypadá, že Novozélanďani jsou už od dětství tak nějak vychovávaní k větší zodpovědnosti a respektu. Ze značených stezek v parku si vybíráme žlutou, dvouhodinovou, a to ze zcela zištných důvodů - z její vyhlídky je totiž vidět na gejzír Pohutu, který leží v maorské vesnici a za který se jinak kouknete jen za 50 dolarů vstupného (k čemuž je přibalena prohlídka vesnice a jeden maorský domorodý tanec, děkujeme pěkně). Zatímco v jiných turistických oblastech jsme na Zélandu zvyklí spíš na to, že časy uvedené na informačních tabulích odpovídají fyzické kondici nepříliš zdatného důchodce, tady se při psaní časů řídili spíš zasloužilými sportovci - dvě hodinky jsou na náš okruh tak akorát. Jsme ale odměněni úžasným výhledem na Rotoruu a sirný dým stoupající ze všech možných pramenišť a děr, a také na pohutský gejzír, který sice právě končí své pravidelné představení, ale na počest našeho úspěšného výstupu ještě aspoň párkát plivne.

Vzhledem k tomu, že nás Lorraine a John nechávají přespat grátis, domluvili jsme se už před drahnou dobou, ještě z Prahy, že se jim postaráme o večeři. Dlouze jsme přemítali, jaké tradiční české jídlo to bude, aby na něj byly sehnatelné suroviny a aby jeho příprava netrvala týden (viz svíčková). Volba nakonec padla na katův šleh (dobře, dobře, to není úplně historická perla, ale zase je rychle hotový) a bramboráčky - tam jsme se rozhodli předvést českou kuchyni v její nejčistší podobě. Vypravili jsme se tedy nakoupit zásoby - a člověk by neřekl, že něco takového, jako je nakládaná kapie, může být pro Novozélanďany úplně neznámá věc. Nakonec došlo na řecké grilované papriky v octě, které se jim podobaly nejvíc. Zato brambory byly bezvadné, čerstvé, nakopané přímo ze zahrádky (tedy z toho tříhektarového pozemku). Lorraine, celá nadšená dnešním honem ("To byste nevěřili, jak jsou ty zajíci fikaný zvířata!") kvůli nám dokonce otevřela jahodové šampaňské. A oba se s Johnem od srdce zasmáli našemu plánu docestovat během čtyřtýdenní dovolené až k Milford Sound, na jihu Jižního ostrova. No, tak asi změníme plány...

×