A do práce!
|
|
Hedvika, 21. 9. 2020
Nedá se nic dělat, dnes začíná pracovní týden, a to znamená, že bez ohledu na sluníčko, které se přes ranní mlhu klube nad horami a jezerem, budeme muset zasednout do vzdálené kanceláře. Tedy, Honza. Já pracuji až od zítřka. Honza ale jednoznačně prohlásí, že bez něj se v pražské kanceláři neobejdou, a je ochoten připustit, že na nějakou kratší túru bychom dnes sice vyrazit mohli, ale až tak po třetí hodině odpolední, do té doby je zapikaný v práci. Úplně nadšená z toho nejsem, dnes je jeden z posledních dnů, kdy nám má přát počasí - od středy budeme zřejmě zavření v apartmánu pozorovat slejvák skrz dobře utěsněná okna. Stmívá se tady ale až v sedm, takže nějaký časový prostor na dnešní výlet přece jen mít budeme, a já mám pro Honzu a jeho práci pochopení.
Nejdřív si každopádně dopřejeme snídani. Paní Wienerová nám každé ráno pověsí na kliku apartmánu tašku s pečivem, které jsme si předchozí večer objednali, takže máme čerstvé křupavé housky a hlavně úžasné máslové croissanty (něco mi říká, že se ten týden tady propíše do naší tělesné hmotnosti tím nesprávným směrem). A pak už Honza definitivně zaleze k počítači a já jdu zařídit nákup.
Zatímco obvykle si pro své vzdálené pracovny volíme místo, které je uprostřed města, abychom měli nakupování v docházkové vzdálenosti, tentokrát jsme vybrali lokalitu na samotě a nejbližší supermarket je v sedm kilometrů vzdáleném městečku Mondsee, kam se musí autem. Nejdřív mě čeká sjet z farmy z kopce dolů k jezeru: asi kilometrová spojka lesem je sice asfaltová, ale vejde se na ní na šířku jen jedno auto, takže se modlím, abych žádné nepotkala - a potkám naštěstí jen jeden Jeep, a to ještě hned u vrat farmy, takže se vymineme bez větších komplikací. Příbřežní silnice až do Mondsee je v pondělí ráno skoro prázdná, a z parkování na místě moc velký strach nemám: městečko má něco přes 3000 obyvatel a přes 700 veřejných parkovacích míst, evidentně je tedy připravené na daleko větší turistický šrumec, než jaký zažívá teď, na konci září a uprostřed koronavirové epidemie. Jaké je moje překvapení, když na Parkingu Zentrum musím využít jedno z posledních parkovacích míst na přilehlé louce, protože asfaltová stání jsou do posledního místečka obsazená. Do centra města to pak už mám jen pár kroků, v supermarketu je lidí jen hrstka a u pekaře pak skoro nikdo. Docela by mě zajímalo, kam všichni ti lidé ze všech těch aut zmizeli.
Když se vrátím domů a vystěhovávám nákup do ledničky, Honza akorát v rámci telekonference slibuje svým kolegům, že tak do tří do odpoledne bude u počítače určitě k dispozici. Tohle předsevzetí mu vydrží ještě následujících 40 minut, kdy už je sluníčko na modré obloze tak neodolatelné a okolní hory tak lákavé, že prostě musí vyrazit ven. Ale jen na chvilku, zaběhat si. Na pár minut, do půl hodinky, víc ne. Na Seewinklrunde, ten sedmikilometrový okruh se stopadesátimetrovým převýšením, který jsme si pěšky prošli předevčírem. Tedy, do důsledku vzato, možná to zabere víc než půlhodinu, to bude možná spíš hodina. No a je akorát jedenáct, takže se nevrátí před dvanáctou, pak taky bude oběd, že? Inu, oni to ti kluci pražští v tom kanclu holt nějak sami zvládnou. Každopádně jestli se po obědě dozvím, že na túru už dneska nezbývá čas, protože teď už je třeba doopravdy pracovat, hodím Honzu buď do bazénu, nebo do kravína - zatím si ještě nejsem tak docela jistá.
Naštěstí Honza zvládne svých sedm kiláčků opravdu rychle, kvapně se pak oba ještě smočíme v bazénu, celkem hbitě i poobědváme (smaženici ze včera nalezených hřibů kovářů), a tak můžeme po obědě ještě znovu spěšně rozbalit kancelář, dostát svým pracovním povinnostem, a přece ještě během odpoledne vyrazit na výlet. Vyrážíme směrem do městečka Mondsee a vybíráme si nakonec jen dvouhodinovou túru, nikoli čtyřhodinovou, protože se přece jen nechceme vracet domů za soumraku.
Nejdřív si trochu projdeme město, ale opravdu jen trochu. Honza se totiž celou dobu ošívá, že je tam “moc lidí”. Na náměstí jich potkáme celkem asi sedm. (Mám dojem, že od té doby, co Honza pracuje vzdáleně a v Praze do města vůbec nechodí, trochu ztratil pojem o tom, jak vypadá “moc lidí”. Nejspíš by potřeboval hodin v osm ráno do metra, nebo v pátek odpoledne do Alberta.) Každopádně pro jistotu udržujeme od domorodců bezpečný odstup a jen zběžně si prohlédneme zdejší náměstí a slavný klášter. Ten byl založen roku 748 a asi o tři století později na jeho základech vznikla románská novostavba (docela by mě zajímalo, jak se jmenoval ten architektonický sloh, ve kterém byl klášter postaven PŘEDTÍM). Pak už míříme za město, na kopec Hilfberg. Při výstupu nabízí cesta hezké výhledy na jezero, při cestě zpátky pak procházíme loukami a několika statky, takže můžeme dosyta obdivovat, jak pestrý a různorodý živočišný druh je taková kráva. Cestou zpátky si ještě v Mondsee v cukrárně sedneme na jednu (obzvlášť špatnou) kávu, a pak už zamíříme zpátky domů, do apartmánku s výhledem. Nechceme si nechat ujít zlatou hodinu, kdy slunce koloruje skalnaté štíty okolních hor do úžasných barev.
Podle předpovědí by nám tohle baboletní počasí mělo vydržet ještě zítra. Necháme se překvapit.
RSS