Na Almkogel
|
|
Hedvika, 22. 9. 2020
Dnes ráno se neprobouzíme jen s kroky paní Wienerové, která nám nese rohlíky, ale i se skleněným cinknutím džbánku o dlažbu na zápraží - dneska přišlo i domácí mléko. Honza ho obratem ruky testuje a dává mi ochutnat. Já teda na mléko moc nejsem, a na tomhle mi přijde zajímavé zejména to, že je při pití cítit krávou - podobě jako je kozí mléko cítit kozou, akorát u toho kravského na to holt nejsme zvyklí. K snídani pak samozřejmě musí být kakao, a u jídla už vyhlížíme z terasy, jak to dnes vypadá s ranní mlhou na kopcích a nad jezerem.
Už několik dní debatujeme o tom, jestli se ten úžasný výhled někdy omrzí - třeba domorodcům. My tady každé ráno vstáváme s úžasem, jak krásné to tady mají. Ale v žádném romantickém filmu od Utty Danelly, ani v žádném dílu Doktora z hor jsme nikdy neviděli, že by některý z hrdinů ráno vylezl před barák a zajásal, jak úžasné ty hory jsou a jak je rád, že může žít právě tady. Takže máme podezření, že běžný Rakušák sedí ráno co ráno na terase před svojí roubenou chalupou s muškáty, hledí na horské štíty a mumlá si: “Kopce zatracený! Jestli se dožiju důchodu, přestěhuju se někam do roviny, třeba do Čech, do Polabí.”
Podstatnou část dne nám dnes zabere práce, máme oba celkem napilno, akorát u toho stihneme pravidelnou dopolední kávu, samozřejmě se štědrou dávkou čerstvého mléka. Na výlet se chystáme až kolem druhé odpolední, a máme trochu dilema. Hlavně tedy já. Mám dojem, že se o mě trochu pokouší rýma - přece jen tu pořád pobíháme jen v tričku a kraťasech, když sluníčko svítí ze všech sil, a docela zapomínáme, že se vlastně blíží konec září a že teploty ráno a večer nejsou nijak vysoké. Nakonec ale převáží skutečnost, že dnešek je možná vůbec posledním slunečným dnem našeho pobytu, a vyrážíme na túru, a dokonce celkem ambiciózní. Chystáme se na Almkogel (1030 m.n.m.), jehož zlezení by nám mělo i se sestupem zabrat mezi třemi a čtyřmi hodinami. Balíme tedy pohorky, trekové hole, někteří z nás i plavky (Honza pak ještě narychlo, ale důkladně testuje, jak se na domácím mléku zatím hezky sráží smetana), pak nasedáme do auta a jedeme do městečka Sankt Lorenz na protějším břehu jezera.
Oktávku odstavujeme na parkovišti určeném pro ferratu Drachenwand, ta má totiž s naší dnešní túrou společný začátek. Tuhle lahůdkovou zajištěnou cestu už jsme si kdysi v mládí střihli (přesně řečeno v roce 2009) - mně to stačilo na celý život, jizvy na kolenou mám ještě teď, ale Honza by si jí prý klidně ještě jednou dal, kdybychom tedy měli do setmění trochu víc času. Naštěstí nemáme, takže se držíme předem naplánovaného výstupu na Almkogel. Cesta vypadá zpočátku přívětivě, ale jakmile mineme lesní kapličku Theklakapelle, pěšina se sklopí do nesmlouvaného čtyřicetiprocentního stoupání a dává nám dost zabrat. Pod vrcholovým křížem jsme za devadesát minut, a já jsem celkem u konce s dechem.
Vrchol Almkogelu nás ale za naši snahu odmění famózními výhledy: kromě Mondsee je vidět i dál na sever k Irrsee a za zády člověk tuší rozlehlou plochu Attersee, které se nám ukáže až při sestupu. Ohledně sestupovky trochu váháme: nejrychlejší je sestup stejnou cestou, jakou jsme vystoupali nahoru. Ta je ale jednak celkem příkrá, což by moje kolena nemusela nést moc dobře, a druhak - je to stejná cesta, kterou už jsme jednou šli! A vůči tomu maji chlapi nějakou alergii nebo co, takže tudy prostě nemůžeme. Volíme tedy sestup druhou stranou kopce, kde je jednak klesání mírnější, a navíc tam Honza šikovným průstupem terénem prorazí zkratku, která nám návrat k autu ještě o chvíli zkrátí.
Poslední část cesty nás pak vede přímo po břehu Mondsee, a tady přijde ten správný okamžik na plavky, které s sebou Honza celou dobu trpělivě nese v batohu. Jakmile zahlédne betonové molo, ze kterého by šlo do vody vlézt, už je tam. Je kolem půl šesté a sluníčko už nijak zvlášť nepálí, voda je prý ale překvapivě teplá a příjemná. Není to sice žádné koupání pod vodopádem, jak se na našich dovolených stalo již tradicí, ale jednak nejsme věcně vzato na dovolené, jsme na pracovním pobytu, a druhak si člověk takhle koncem září a ve víru koronavirové epidemie nemůže zas tak moc vybírat.
Tak jako tak jsme dnes prožili další báječný den u jezera v horách a s modrou oblohou nad hlavou. Zbývá jen vrátit se zpět do apartmánku na farmě a udělat si něco k večeři. Na palačinky naliju do misky poslední čtvrtlitr mléka. Kam se celý ten džbán poděl, je mi záhadou. Abychom si na zítřek od paní Wienerové objednali další.
RSS