Jediný volný den
|
|
Honza, 20. 9. 2020
Vstáváme do nádherného horského rána našeho prvního a jediného skutečně volného dne na tomhle výletě - včerejšek jsme ještě strávili cestou a ubytováním, zítra nám začíná skoro normální pracovní týden a v sobotu už musíme zase domů, takže dnešní neděle je skutečně jediné opravdické volno, které si tady dopřejeme.
Snad aby nám Alpy to příkoří vynahradily, dělají, co můžou: obloha je modromodrá, a i přestože jsme v poctivých devíti stech metrech nad mořem, vzduch je už od rána teplý a vlahý a vůbec se netváří jako vzduch na konci září. Tlumené štrachání za dveřmi nám dává vědět, že nám paní bytná dodala objednané pečivo, a tak se dlouho nezdržujeme, rázně u snídaně sprovodíme ze světa dva croissanty s marmeládou a začneme se balit na dnešní túru.
Moc toho s sebou netáhneme - počasí nás podle všeho nezradí a trasa - byť slibuje zábavu na nějakých pět, šest hodin - je korunovaná dvěma hospodami po cestě, takže strádat nejspíš taky nebudeme. Skočíme tedy do auta a po patnácti minutách kroucení volantem po úzkých alpských silničkách parkujeme ve městečku se strohým jménem Au poblíž říčky, která spojuje "naše" jezero Mondsee s jeho o mnoho větším bráškou Attersee.
Profil trasy v mapě je jednoznačný: začneme hezky zostra přímo do kopce, pak ještě trochu přiostříme a po nějakých pěti stech výškových metrech máme v podstatě hotovo, zbytek cesty už se budeme kutálet z kopce. Nadhodíme si tedy poloprázdné batohy a vydáváme se po úzké cestičce vzhůru do strmé stráně. Nikam nespěcháme - proč taky - a tak si cestou užíváme výhledy na jezerní údolí Mondsee. Mohli bychom vidět i k sousedům, ale - divná věc - na Attersee leží hustá vrstva mraků, která se přelévá a kypí jako napěněné mléko.
Chvílemi to vypadá, jakože se celá ta bílá spousta vyleje skrz propojená jezerní údolí do Mondsee, ale mraky se cestou neustále rozpouští a Mondsee tak zůstává i nadále bez mlhy. Fascinovaně na tohle divadlo zíráme dobrých pět minut, zatímco nás míjejí skupinky dalších a dalších turistů, kteří jsou zřejmě mnohem více než my fixováni vidinou horské boudy na vrcholku kopce. Dodržovat bezpečný pandemický odstup na úzké pěšince k nebesům dá fušku, ale díky usilovnému ploužení jsme přece jen za nějakou tu chvíli poslední a už můžeme stoupat v klidu mimo peloton.
Kolem jedenácté konečně zdoláváme posledních pár desítek metrů a před námi se jako v pohádce otevře horská pastvina pod horou Schafberg (na kterou jsme, shodou okolností, před pár lety vylezli z druhé strany). Jejích 1783 metrů nás ale dneska neláká, nám bude stačit kochat se nejbližším okolím: Horské štíty, pasoucí se stáda krav - hotová idylka. Jakoby ani svět neúpěl v sevření koronaviru. Po pár minutách dorážíme i k avízované horské chatě - lidí je tu sice dost, ale místa taky, takže víceméně bezpečně usedáme k samostatnému stolu, Hedvika se vybavuje rouškou a sežene nám dvě lahve radleru, talíř gulášové polívky a párek s křenem. Chutná nám báječně.
Po chvilce relaxace ztěžka zvedáme unavené nohy a začínáme povlovný, ale o to delší sestup zpátky do údolí. Cesta je zprvu luxusní a sjízdná i pro cyklisty (čehož tito zhusta využívají), ale tvůrčí práce s mapou nás co nevidět přivede do náročnějšího terénu a poslední dvě stovky výškových metrů už klopýtáme po rozbahněné kamenité pěšině docela odevzdaně. Naštěstí právě ve chvíli, kdy nás to přestává bavit, se vykulíme na asfaltovou silničku, která vroubí jezerní břeh, a nám je jasné, že to nejhorší už máme za sebou.
Původně jsme koketovali s myšlenkou, že bychom si výlet prodloužili procházkou podél jezera směrem k vesničce Kienberg, ale rychle od toho upustíme - to, co jsme původně považovali za příbřežní pěšinu, je ve skutečnosti téměř kilometr dlouhý tunel ve skále určený hlavně pro cyklisty, kterých tu jezdí celé davy - většinou na elektrokolech, která to pěkně sviští. Protože nemáme v plánu dát se přejet, měníme plán a vydáváme se zpátky k Au, startu i cíli naší dnešní výpravy. Poslední tři kilometry klikatou pěšinou nám zpestří ještě malé houbové intermezzo, při kterém na nás u cesty vykouknou tři hřiby kováři takovým způsobem, že nemáme srdce nechat je tam jen tak stát. Vezmeme je tedy na zbytek výletu s sebou, aby se z nich staly - samozřejmě až po důkladné tepelné úpravě! - hvězdy večerní tabule.
Tak to bychom měli zase jednu normální báječnou neděli. Kéž by nás takových ještě čekalo co nejvíc...
RSS