Přesun na farmu
|
|
Hedvika, 19. 9. 2020
Je sobota, volný den, a my dneska potřebujeme zvládnout jen přesun na farmu manželů Wienerových na břehu Mondsee, kde máme na následující týden rezervovaný apartmán. Nemusíme tedy nikam spěchat - tím spíš, že do apartmánu se smíme nastěhovat až ve dvě odpoledne. V Romanině domečku se nicméně zdržovat nechceme, i ona má dneska volný den a nepotřebujeme se jí motat v kuchyni, snídáme tedy celkem rychle a už asi o půl deváte sedíme v autě, abychom se posunuli dál.
Cestou se plánujeme zastavit v městečku Seewalchen na břehu jezera Attersee. Jednak to máme rovnou u dálnice, jednak jsme u Attersee ještě nikdy nebyli a navíc je tam hned vedle jezera asi sedmisetmetrový kopec Häfelberg, jehož zdolání by se nám mělo postarat o zábavu na nějaké dvě, tři hodinky a navíc by mělo nabídnout hezké výhledy na jezero shora. V Seewalchenu zamíříme na první parkoviště, které nám přijde pod ruku a zeje prázdnotou (cedulku King of the Lake Parking sice vnímáme, ale nepřikládáme jí žádnou váhu), lehce nás ale zneklidní dopravní značky, které upozorňují na chystanou uzávěru příbřežní silnice od 12:15 až do večera kvůli jakémusi cyklozávodu. Se zavřenými silnicemi a objížďkami se nechceme moc potýkat, usneseme se tedy, že výstup na Häfelberg bychom měli do poledne hravě stihnout a ještě před vypuknutím závodu budeme ze Seewalchenu už dávno pryč.
Sluníčko, které nás od rána provázelo, se v blízkosti jezera proměnilo v mlhu, ale moje zoufání nad nepříznivým počasím Honza rázně utne s tím, že prostě dneska bude hezky a hotovo. A už první kroky našeho výstupu mu dají zapravdu: mlha padá a nad jezerem se znovu ukazuje sluníčko. Kopec je sice zalesněný a výhledy nabízí jen tu a tam, ale když už na ně dojde, mají podobu tyrkysové vodní hladiny s bílými plachetnicemi, blankytné oblohy a zelených kopců na pozadí.
Na vrcholu Häfelbergu si na chvíli sedneme u improvizované kapličky, a pak se po zadní straně kopce zase sypeme směrem do údolí. Finále cesty vede alejí stařičkých ovocných stromů, na kterých zrovna dozrávají různá planá jablka a hrušky, takže cestou provádíme srovnávací ochutnávku. Z degustace nás vyruší až pohled na parkoviště, kde jsme ráno odložili Oktávku - parkoviště se totiž stalo depem pro onen zmiňovaný cyklozávod King of the Lake. Naše auto se na něm pozná velice snadno: je jediné z té asi stovky dalších, vedle kterého není zbudovaný party stan a nepřipravuje v něm tým mechaniků závodní bicykl pro svého reprezentanta. Nenápadně tedy vplujeme do zázemí závodu, tváříme se, jako že si musíme ještě honem dojet pro ventilky, nebo tak něco, a hbitě vystřelíme po příbřežní silnici pryč ze Seewalchenu. Kdo holt mohl tušit, že King of the Lake je cyklomaraton, kterého se účastní stovky závodníků z celé Evropy, a že padne zrovna na dnešek, žejo?
Času máme stále dost, a tak se rozhodneme, že se nebudeme vracet na dálnici, ale že k Mondsee dojedeme pěkně oklikou po státovce, ze které budeme mít lepší výhledy na vodu. A protože už nás čeká jen asi dvacet minut cesty, zastavíme na břehu Attersee ještě jednou, tentokrát v městečku Unterach. To je, narozdíl od Seewalchenu, závodem zcela nepolíbeno, protože leží mimo hlavní jezerní silnici. Zaparkujeme tedy auto v jedné z bočních uliček (tady už se snad k cyklistům nepřipletem) a jdeme se projít k přístavu. U pekárny neodoláme a nahlédneme dovnitř. Je to vlastně první náš kontakt s rakouskými službami, a v takovém případě platí povinnost nosit roušky - pekařka ji taky skutečně má - drobenkový koláč a kávu si ale poručíme s sebou a jdeme si ho sníst do parku u mariny. Kafe je mizerné, ale hory už tady na jižním konci Attersee mají docela pěkné, takže vyhlížíme střídavě na ně a střídavě na plachetnice, které vyplouvají z přístavu na volnou vodu. Vítr je přiměřený, žádná fujavice, ale na pěkné poježdění to stačí.
Nasvačení a vykoukaní se naložíme znovu do auta a vyrážíme, jen pár desítek metrů za Unterachem nás ale přece jen dožene cyklistická uzávěra příbřežní silnice: no jasně, oni přece jedou kolem dokola jezera, takže někde jsme na zavřenou silnici prostě narazit museli. Naštěstí stojí hned u zákazu vjezdu chlapík v reflexní vestičce, nahlédne k nám do auta, a když se mu svěříme, že potřebujeme dojet k Mondsee, prohlásí, že je to “super einfach”, a poradí nám fakt jednoduchou objížďku, která cyklisty podjede tunýlkem a vyvede nás až kus na jejich tratí. Ale protože na nastěhování je ještě pořád příliš brzy, zastavíme ještě jednou, tentokrát už na břehu Mondsee, na pláži Loibichl. Je sice po sezóně - parkoviště je už zdarma - ale u jezera se pořád ještě sluní dost lidí, a někteří se dokonce koupou. Honza jde nevěřícně strčit do vody aspoň ruku, a za chvilku hlásí, že to vážně není tak strašné a že by to možná šlo. To už je ale skutečně čas se jet ubytovat.
Farma manželů Wienerových je na kopci těsně nad jezerem, na jehož hladinu shlíží z výšky asi sto padesáti metrů. Pokyny k nastěhování jsme dostali mailem i s obrázky, takže po příjezdové silnici vykličkujeme na kopec, auto zaparkujeme vedle kravína a po schodech vyběhneme ke dveřím, kde na nás čekají klíče do našeho nového dočasného domova. Apartmán má necelých 70 čtverečních metrů, ale nám připadá obří! Má dvě ložnice (jednu z nich vůbec nebudeme potřebovat), ale hlavně má obývákokuchyň s aspoň 6 metrů dlouhou teráskou s výhledem přímo na Mondsee a Schafberg. Honza okamžitě instaluje na jídelní stůl u okna počítač i s monitorem a užívá si, jakou má úžasnou vzdálenou pracovnu. Na chvíli se u nás zastaví hostitelka Maria - mimochodem, je znát, že jí dělá dost obtíže mluvit německy tak, abychom jí rozuměli, asi je zvyklá na nějaké dost odlišné rakouské nářečí - a prozradí nám, jak si na ráno objednat housky, mléko a vajíčka (to mají z domácích zdrojů), jak si říct, že chceme roztopit saunu (je to třeba aspoň 15 minut předem), a že bazén se dá používat, kdykoli budeme chtít. Ale abychom tedy nezapomínali na ta epidemiologická opatření, a kdyby tam už někdo jiný plaval, ta abychom plavali dál od něj. Což vzhledem k tomu, že bazén má na délku asi 15 metrů, není zas takový problém.
Náš první bod programu v novém bydlišti je jednoznačně oběd, je čtvrt na tři a už máme vážně hlad. Pak už se ale situace nevyvíjí tak jasně a nastává dilema: půjdeme se nejdřív vykoupat do bazénu, nebo si nejdřív dáme kafe, a nebo se půjdeme pěšky projít po okolí? Chvíli to vypadá, že prioritu bude mít procházka, protože, jak Honza připomíná, zatím jsme dnes ušli jen nějakých mizerných pět, šest kilometrů. Nakonec ale vyhraje bazén. Teď v září už je sice zakrytý proskleným zastřešením, takže ty vyhlídky na hory nejsou úplně z první ruky, ale i vyhlížet přes to sklo je při plavání celkem zábava. Jak se tak válíme ve vyhřívané vodě, debatujeme, jestli se Wienerovým vůbec vyplatí chovat ty krávy - zemědělčení v těchhle horách zřejmě nebude nejjednodušší způsob obživy, to pronajímání apartmánků vypadá daleko méně fyzicky náročně. A v hostinské budově je takových apartmánů minimálně pět nebo šest. Honza ale po chvíli přemýšlení trefně poznamená, že krávy se zřejmě, narozdíl od turistů, dají dojit i v zimě - a představují tedy asi takovou pojistku pro dobu, kdy se turismu příliš nedaří.
Po koupeli už je na pořadu dne ta slíbená procházka. Túra Seewinklrunde začíná přímo u naší farmy a má kolem dokola nějakých 7 kilometrů. Začíná sestupem dolů k jezeru, kde má mimochodem farma Wienerových vlastní soukromou koupací plážičku, kterou smíme využívat. Dnes ji ale jen mineme a pokračujeme dál po břehu jezera, kolem upravených domečků s kvetoucími muškáty a begóniemi v oknech, a se stády krav (a taky lam). Nevím, proč mi připadá, že celé Rakousko je tak nějak líp upravené než Česko. Když se dost naobdivujeme zemědělských usedlostí na břehu a plachetnic na vodě, pomalu dorazíme k místu, kde musíme zase vystoupat do kopce a vrátit se zpátky k apartmánu. Na terase si pak dopřáváme zasloužený odpočinek a ledovou kávu.
Nejdůležitějším programem na večer je vymyslet nějaký pěkný výlet na zítra. Máme na to volný celý den a předpověď slibuje polojasno a 23 stupňů. Honza už nám na to přemýšlení pustil inspirativní Novosvětskou. K těm výhledům z terasy se to vlastně báječně hodí.
RSS