Jasmund

V pondělí ráno snídáme v cukrárně Peters hned na břehu moře, v sassnitzkém starém městě. A jen kousek dál stojí Alexander: jedna z lodí, která podniká výlety k rujánským křídovým útesům (ty turista prostě musí vidět, jinak nebyl na Rujáně). Jezdí tam ještě dvě další firmy, ale výlety trvají všechny stejně dlouho, všechny stojí stejně, a prodavačky od Alexandra nás přepadly nejrychleji, tak jedeme s nimi. Loď není ani zdaleka plná, takže se celkem pohodlně rozvalujeme na polstrování, obeplouváme sassnitzký přístavní maják, obdivujeme z moře starý Sassnitz (mno starý... 19. a 20. století), sledujeme, jak to tu jachtařům plachtí, a samozřejmě fotíme ty zatracené křídové útesy! Dva slavné útesy Wissower Klinken se po deštích před asi deseti lety sesuly do moře, takže tu teď ukazují turistům ty dva fleky, kde předtím byly.

Mneme si ruce, jak nám počasí přeje (a nic zlého netušíme...). A už se blížíme ke dvěma útesům nejútesovatějším: víc vlevo je Viktoriasicht, napravo od něj Königsstuhl. Královská židle je to proto, že odtud r. 1715 řídil švédský král Karel XII. námořní útok proti Dánům, což ho tak vyčerpalo, že si nechal na vrchol skály přinést štokrdli.

Rozloučení s křídovými útesy (už je jede obdivovat konkurence) pro nás bohužel znamená i rozloučení s hezkým počasím.Slejvák se spustil, jakmile naše loď zahnula do přístavu. Naštěstí hned vedla stála plovoucí udírna, a tak jsme průtrž mračen přečkali u Fischbrötchen (vynikající halibut!).

A když jsme dorazili k ponorce Otus, už zase svítilo sluníčko. Ponorku vyřadilo britské námořnictvo až po roce 2000, a protože nevědělo, co s ní, parkovalo ji v Portsmouthu. To Sassnitzští hned věděli! Přivezli ji z Anglie a udělali z ní muzeum.

Na kolo se tedy dneska dostáváme až odpoledne, a čeká nás dost náročný úsek - přes Jasmundský poloostrov. Čili zase přes kopce. Nepomáhá ani nám dosud neznámý cyklopovrch - kočičí hlavy. Když je konečně cesta přes jasmundské lesy, kopce a hrboly za námi, těšímě se, že před námi už je jenom slunce a pláže. A idylická krajina polí s vlčími máky. A cyklostezky betonové - jedna báseň. Honza samozřejmě drandí tradičně kdesi vpředu. Pak se snadno stane, že mně přeběhne přes cestu černá kočka - a jemu ne. Mimochodem, kombinaci vlčích máků, chrp a heřmánku se snažím fotit už od příjezdu na Rujánu - marně. Nikdy se to nepovede tak, jak to vypadá doopravdy. Člověk tu prostě musí být.

Restaurace Ostseeperle v Glowe má široko daleko nejlepší hodnocení, hlavně kvůli zmrzlině. Neodoláme, i když jeden pohár stojí 7 EUR. Odmítají tu platbu kartou, jako na Rujáně skoro všude, ale zmrzlinu mají excelentní.Já nevíc posilnit potřebuju, protože mi v pozdním odpoledni to šlapání už nějak nejde.

A o deset kilometrů později už víme, proč se mi jelo tak ztěžka - zadní kolo je prázdné. To ta černá kočka! Vlastně je to moje vina: duše byla trochu zkřížená a u ventilku se překlesala. Naštěstí už jsme v zázemí kempu v Drewoldke (je to tu samý Čech...), Honza duši vymění a já zatím obstarám k večeři čerstvou pizzu.

"No tak jdeš, nebo ne? Jednou jsme u moře, tak se jdem koupat!" Honza zní celkem nekompromisně. Mno, velká zábava to není - voda má 18 stupňů. Smočíme se oba až po krk, ale s chutí se pak zase zabalíme do mikiny.

K nejsevernějšímu cípu Rujány, k mysu Arkona, nám zbývá nějakých 8 km.

×