Den D
|
|
Hedvika, 4. 9. 2025
Když jsem se včera večer Adeline ptala, kde se dneska potkáme na francouzštinu, řekla mi, že to závisí na počasí a že se domluvíme ráno. To je něco pro mě - nevědět, kde mám druhý den v devět ráno schůzku. Dnes se navíc Adeline ozve až o půl deváté, když odloží syna do školy, s tím, že předpověď je nevalná a že to asi bude na nějakou kavárnu, v parku bychom zmokly. Naznačím, že si myslím, že Le Caffé Cherbourg, kde jsme seděly minule, bude mít v devět ráno ještě zavřeno - ale prý žádné starosti, sejdeme se před tou kavárnou a prostě někam půjdeme. To už se plácám do čela, protože fakt netuším, jak tohle skončí. Sejdeme se nicméně na domluveném místě, jsem tam samozřejmě trochu s předstihem, Adeline má zpoždění jen asi pět minut, hned na místě srazu začne lít jak z konve, což přečkáme v průchodu - evidentně to tak dělají všichni, Cherbourgané jsou na něco takováho nejspíš zvyklí - a pak zapadneme do jedné z kaváren blízko kryté tržnice. Adaline se s majitelem zjevně zná, chlapík vypadá dost italsky a kavárna hrdě prezentuje italskou kávu, Adeline s ním navíc italsky mluví, takže si s důvěrou objednám cappuccino, abych se záhy dozvěděla, že konverzační jazyk nebyla italština, ale španělština - to taky vysvětluje tu hroznou bublavou věc v plechovém hrnku, kterou mi pan majitel vzápětí ke stolku přinese.
Měla jsem na dnešek za úkol nastudovat dva články o architektonických památkách na Cotentinu, ale Adeline má pocit, že mě ještě musí dodatečně proškolit ve slovíčkách vztahujících se k francouzským venkovským sídlům (palác, křídla, nádvoří, enfiláda...), takže než se mi povede do hovoru vstoupit a vysvětlit, že bych spíš navštívila nějaké menší rybářské vesnice, chvíli to trvá a pak to jen posune slovíčkovou smršť trochu jinam (hrázdění, břidlice, došky...). Doporučení jsou ale jasná - jeden den rybářské vesnice na východě poloostrova, druhý den skalnaté pobřeží na jeho západě. Adeline se do hovoru tak ponoří, že se deset minut po desáté radši zmíním, že čas už uplynul (přece jen, platím od hodiny), ale prý to pro ni vlastně není práce a ráda si popovídá. Doprovodí mě z kavárny ještě na Place de Gaulle, ukáže mi kašnu, neorenesanční divadlo, zkouší najít i historickou rybárnu, ale to se jí na první dobrou nepovede, a když se konečně na trhu rozloučíme, hodinky se blíží k jedenácté.
Pravidelný čtvrteční trh zaplní celé náměstí Place de Gaulle, kde je jinak jen kašna a zahrádky kaváren. Adeline zmínila, že asi před dvěma lety se městská rada rozhodla zavřít historické centrum pro auta (párkrát jsem viděla, jak si nějaké auto čipem odemyká zábranný sloupek uprostřed ulice, aby mohlo vjet do centra, ale je to spíš výjimečné a auta tam člověk fakt moc nepotkává). Prý ta vyhláška místní dost nahněvala a některé podniky kvůli tomu musely úplně zavřít, ale pro mě jako návštěvníka města je to super, protože úzké uličky v centru patří hlavně pěším, případně cyklistům.
Trhovci jsou z největší části zelináři, mezi nimi jeden květinář, ale nejzajímavějšími stánky pro mě jsou samozřejmě pekaři a sýraři. Mám pocit, že bych tam koupila úplně všechno, jenže bych to nestihla sníst a domů nic vézt nemůžu, jelikož moje zavazadla jsou hmotnostně na limitu. Nakonec koupím aspoň čerstvou bagetu - to se ve Francii musí, včerejší bageta už nikdy není k jídlu - jeden kozí sýr crottin a kousek paté en croute, v těstě zabalené paštiky, kterou zdejší řezník dělá pruhovanou: proužek je vždycky jemná pěna a proužek hrubě mletá paštika. Ani nepřemýšlím o tom, jaké je kalorická hodnota toho plátku, ale k obědu ho slupnu na posezení. A pak se začnu balit.
Dneska je totiž významný den a skoro by se dalo, v návaznosti na místní historii, říct Den D - dnes v poledne má přestat pršet a má být hezky dalších dva a půl dne. To se v Cotentinu nestává moc často. Když jsem Adeline při loučení říkala „neprší“, řekla mi: „Ještě neprší. Takhle se to nauč říkat, tak my to tady používáme.“
Měla jsem v plánu vyrazit na výlet do asi 40 kilometrů vzdálené vesnice Sainte-Mère-Église, ale Adeline mi to dost rozmlouvala. Pokud prý mě víc zajímá historická architektura a míň vojenská historie (čemuž jsem přisvědčila), bude prý zajímavější zajet do Valognes. To je historické město plné tzv. hôtels particuliers, což jsou normální šlechtické městské paláce, akorát menší (jinak by se jim říkalo palais). Chvíli nad tím dumám, ale protože aspoň jedno muzeum vylodění bych chtěla vidět, když už v té Normandii jsem, pojmu ambiciozní plán: Oba cíle jsou na stejné autobusové trase, stihnu obojí. Nejsem žádný béčko. Vyloďovací jednotky to taky neměly jednoduché.
Začínám autobusem z Cherbourgu do Sainte-Mère-Église, potud je to snadné, a za míň než hodinu, tedy asi o půl druhé, jsem na místě. Jakmile vystoupím z autobusu, je jasné, že jsem poklidné vody Cherbourgu nechala daleko za sebou. Airborne Museum, tedy muzeum parašutistů, kteří se účastnili normandské operace Overlord, je obklopeno obřími parkovišti pro autobusy a auta. Návštěvníci mají často na sobě trička nebo kšiltovky se znaky 82. nebo 101. výsadkové divize, které tady vzdušné výsadky ve čtyřiačtyřicátém prováděly, případně s motivy americké vlajky. Snažím se moc si nevšímat „drsných“ obtloustlých chlapíků na Harleyích, kteří přecházejí náměstí s výrazem „my to tady osvobodili“ (a odolám pokušení se jich zeptat, jestli by to dneska pro ty Frantíky udělali znovu). Mířím k románsko-gotickému kostelu, kde doufám v menší davy.
Sainte-Mère-Église je bohužel známé svým parašutistickým příběhem Johna Steela, který se při výsadku v noci na 6. června 1944 zachytil padákem na kostelní věži a zůstal tam viset, protože nenašel žádný rozumný způsob, jak se odtamtud dostat - nůž, kterým zkoušel popruhy padáku přeříznout, mu upadl na zem. Jeho kamarády, kterým se podařilo přistát dole na náměstí, už mezitím kosili Němci, a tak Steele visel na věži a dvě hodiny dělal mrtvého, což mu v tu chvíli připadalo jako nejlepší nápad. Pak si ale dva němečtí vojáci všimli, že se trochu hýbá, a došli ho odříznout a zatknout. Tři dny poté jim Steele utekl, vrátil se zpátky k Američanům a spokojeně pokračoval ve své parašutistické kariéře po zbytek války. Story je šťavnatá a má potenciál (však taky byla ztvárněna například ve filmu Nejdelší den) a místí se rozhodli ji podpořit tím, že Steelovi udělají na kostele takový památník - zavěsí tam figurínu vojáka na padáku, zachyceném na střeše kostela. Čili kolem kostela je taky dost šrumec, protože se všichni jdou podívat na toho visícího umělého Steela. Akorát uvnitř kostela je klid, tam se nikdo moc nezdržuje.
Když se vykochám gotickými klenbami a moderními vitrážemi, přesunu se do Airborne muzea. Moje obavy z front jsou ale nakonec zbytečné - u kasy má spousta návštěvníků vstupenku koupenou předem, nebo uplatňují nějaký hromadný pas na vyloďovací muzea, a jdou tedy rovnou k turniketu. A samotné muzeum je tak chytře udělané, že se tam lidi moc nehromadí: Jedná se asi o pět samostatných menších pavilonů umístěných v zahradě, každý je tematicky zaměřený a mezi nimi jsou vystavené ukázky historické vojenské techniky.
Samostatný pavilon má kluzák CG-4A - první exponát, kolem kterého vlastně celé muzeum vzniklo. Tenhle typ se výsadků během vyloďovací noci skutečně účastnil (i když mi fakt, že spojenci dopravovali na pevninu džípy větroněm, připadá dost neuvěřitelný) a vystavený kousek je opravdický, žádná replika. Kolem něj pak jsou v pavilonu různé propriety, které s kluzákovým létáním za války souvisejí.
Podobně funguje pavilon pro Douglas C-47 Dakota - tou se vezla do Francie během vylodění většina výsadkářů. Mimo jiné je pod letadlem kopie briefingové místnosti, kde dělá virtuální velitel návštěvníkům briefing před akcí. Tehdy a tehdy tahle jednotka seskočí východně od Carentanu a zajistí most přes Viré. Tamta jednotka seskočí u Montmarinu a vyhodí do vzduchu tři zbývající mosty přes řeku. Identifikační kódy musíte znát zpaměti. Máte uniformy se zesílenými kapsami, abyste s sebou mohli nést víc materiálu než obvykle. Pánové, hodně štěstí. Skoro jako kdyby ti kluci šli jen vedle do kanclu. Trochu z toho mrazí.
Asi nejpůsobivější je ale pavilon Neptune - to bylo krycí označení první fáze normandského vylodění. V pavilonu jsou hlavně dioramata: Například si člověk může sednout do Dakoty s parašutisty - potmě, za zvukového doprovodu hřmících motorů a chvění podlahy, jako by byly turbulence - a je to opravdu docela intenzivní a to se ani nechystám nikam skákat. Možná to nemá tu správně historicky-vzdělávací hodnotu, ale zase je to větší zážitek.
Prohlídku, kterou muzeum avizuje jako cca dvouhodinovou, mám ale nakonec hotovou asi za hodinu a do odjezdu autobusu do Valogne mi zbývají ještě skoro dvě hodiny času. Naštěstí má podnik hned vedle muzea cidre na čepu, takže se na chvíli zastavím tam. Sedím na zahrádce a počasí se opravdu překonává. Od oběda ani nekáplo, sluníčko jen sem tam zakryje nějaký mráček, akorát holt je jen 18 stupňů a dost u toho fouká.
Teď mám taky dost času se zamyslet nad dalším programem. Teď pojedu autobuse do Valogne a až si ho prohlédnu, budu odtamtud chtít chytit autobus domů do Cherbourgu. V jízdním řádu je ale u zastávky ve Valogne napsáno, že je jen pro výstup. Poněkud mě to zarazí, ale co - vždyť hned vedle je turistická informační kancelář! Tam přece vědí všechno. Mladá slečna za přepážkou je velice ochotná, ale neví, co poznámka v jízdním řádu znamená. Je uvedena na všech podobách jízdního řádu - papírových i elektronických - a těžko ji nějak vysvětlit. Agentka volá na pomoc ze zákulisí starší kolegyni, která prý těmhle věcem rozumí víc, ale ani ta netuší, proč by ve Valogne nemělo jít nastoupit do autobusu a dojet do Cherbourgu. Dámy zkoušejí volat na infolinku autobusové společnosti, ale tam je obsazeno. Problém zůstává nevysvětlen. „C'est un mystère,“ říkají. Co si překládám jako „stojíme před záhadou“. Nakonec vymyslí následující: Z Valognes se určitě dá jet do Cherbourgu i vlakem. Nojo, kontruju, ale to je o dost dražší... Kdepak! Autobusová společnost Cap Cotentin uzavřela s francouzskými železnicemi dohodu, a pokud má zákazník autobusovou klientskou kartu, stojí ho každá cesta vlakem po Cotentinu jen 1 euro. Ale já nemám autobusovou klientskou kartu. Ale turistická informační kancelář ve Valognes ji má - ta vám ji dá, a karta je zadarmo.
Ze Sainte-Mère-Église jedu autobusem, do toho se dá normálně nastoupit i z něj vystoupit. Z řidiče zkusím vylomit, jestli budu moct ve Valognes nastoupit do příštího autobusu, nebo jestli je tam zastávka jen pro výstup, ale ten jen opáčí, že nastoupit nepůjde, protože tou dobou už mi přece nebude platit ta jízdenka, kterou jsem si teď koupila. Do vysvětlování detailů se nechci pouštět, a tak vystoupím ve Valognes a svižným krokem popobíhám k turistické informační kanceláři, protože ta za 15 minut zavírá. Zastihnu ji nejen otevřenou, ale také s několika klienty, kteří přijeli obdivovat místní šlechtické paláce, ovšem jakmile k nim dostanou mapu, už jsem na řadě já. Vyprávím stejnou story: Chci z Valognes autobusem domů do Cherbourgu, ale v jízdním řádu je u zastávky Valognes napsáno, že je jen pro výstup. I tahle informační paní hledá ve všech druzích jízdních řádů, aby se přesvědčila, že poznámka je skutečně všude. C'est un mystère... Neví, co to může znamenat, nikdy neslyšela, že by se někdo ve Valognes nedostal do cherbourgského autobusu. Nevím, jestli to mám s tím autobusem risknout, tak se radši ptám na alternativu s vlakem. Ano, to skutečně funguje: tady je autobusová kartička, nabiju vám na ni jedno euro na cestu do Cherbourgu. A, Madame, ta karta platí dva roky - až se příště na Cotentin vrátíte, normálně si ji zase dobijte!
Do odjezdu vlaku mám asi hodinu, tak se jdu projít po historickém centru města. Skutečně najdu některé z proslulých hôtels particuliers a taky gotický kostel, který byl ale během války natolik rozsekán, že je z něj dneska vlastně novostavba. Projdu se i po náměstí a zamířím do jedné z historických uliček - typická zástavba jsou kamenné domy, některé už z 16. století, dost pečlivě opravené, se šedými sedlovými střechami. Vypadá to úpravně a velmi historicky, ale trochu to kazí, že ulice je plná aut a na náměstí před kostelem je parkoviště. Zlatý Cherbourg!
Nádraží je od centra města sice trochu z ruky, ale dorazím tam ještě s dostatečným předstihem. Chvíli tedy na vlak počkám, pak naskočím - je to stejný vlak, který jsem před třemi dny přijela z Paříže - a během patnácti minut už jsem zpátky v Cherbourgu. Chtělo by to dneska večer tematicky kouknout na nějaký díl Band of Brothers, ale já si uvědoměle sednu k počítači a pustím se do sepisování svých dnešních zážitků. Tedy, hned jak si dám nějakou menší večeři: mám tam z trhu kozí sýr a olivy a bagetu a zbytek paštiky... No, asi je to teď v té Normandii přece jen trochu lepší, než to měli v tom čtyřiačtyřicátém.
RSS