Východní pobřeží
|
|
Hedvika, 5. 9. 2025
Dneska má být hezky od samého rána, a tak mám naplánovaný celodenní výlet. Balím do batohu hezky po cotentinsku: deštník, bunda, kšiltovka, sluneční brýle - a vyrážím na autobus. Málem na něj přijdu pozdě, protože mě natolik zaujme, jak manévrují v přístavu přímo před domem rybářské lodi (francouzsky se jim říká chaloupe), že se na ně nějak zakoukám. Když jsem první den viděla rybáře, jak se vracejí z moře ráno ještě za tmy a otevírá se pro ně otočný most, říkala jsem si, že je asi obvyklé vyrážet na rybolov hodně brzy ráno. Když se dnes kolem deváté ranní snažím pochopit, oč se vlastně chaloupy v přístavním bazénu snaží, nevypadá to podle mě vůbec jako přistávání a vyvazování. A taky že ne: most se otevírá a lodi teprve teď vyrážejí na moře, v přístavu se celou dobu snažily jen tak vrtět na vodě, než jim někdo otevře. Rybolov se tady tedy neřídí lidskými hodinami, jako třeba ve Středomoří, ale přílivem, který je podle mých zkušeností časově zcela nepochopitelný a nepředvídatelný.
Když dojdu na autobusovou zastávku, asi deset minut před odjezdem spoje, čeká už před schůdky autobusu parta asi deseti francouzských babiček, které vyrážejí na výlet, a to není to nejhorší - autobus je plný školního výletu. Vyškrábnu jedno z asi pěti posledních volných míst, ale babičky a žáci se, všechna čest, chovají ukázkově, takže si můžu nerušeně užívat, když autobus konečně vykličkuje z cherbourgských uliček a přilepí se k mořskému břehu. Pobřeží je tady pozvolné, tvoří ho travou zarostlé písečné duny a široké pláže, na kterých se během odlivu objevují jednotlivé kameny a občas skaliska, jinak přikrytá vodou. Je to hodně jiné moře, než na jaké jsem zvyklá v Cherbourgu, kde je celé spoutané betonem nejrůznějších přístavů a marín. Už se moc těším, až mě autobus vyklopí v městečku Saint-Vaast-La-Hougue a budu se moct na to moře jít podívat zblízka.
Saint-Vaast-La-Hougue (to prdlé jméno je tvořeno svatý Vaastem z Arrasu a místním názvem La Hougue, označujícím mys vytrčený z městečka do moře) je povinná zastávka pro všechny, kdo jedou na východ Cotentinu. Městečko je totiž v Unesco. I když ne ani tak kvůli městskému jádru s hezky zachovanými domečky, ale kvůli tomu, že na mysu La Hougue je pevnost, kterou navrhoval slavný Sébastien de Vauban. To byl maršál Ludvíka XIV. a jeho hlavním koníčkem byla výstavba pevností po celé Francii. Za svůj život jich postavil skoro dvě stě, takže ve Francii skoro nejde plivnout, abyste nějakou netrefili. A 12 takových pevností podalo společně návrh na Unesco ochranu, v roce 2008 ji skutečně dostalo a pevnost na La Hougue je právě jedna z nich. Pevnost na poloostrůvku, spojeném s pevninou jen uzoučkou šíjí, je z města z daleka viditelná, ale ve skutečnosti je vzdálená asi dva kilometry, takže výlet k ní a pak zpátky přidá hned na začátku do mého dnešního skóre čtyři kilometry. Je to ale příjemné chození, celé okolí je vybaveno cestami pro pěší a cyklostezkami, takže i když se tu pohybují i návštěvníci v autech, všechny ty druhy dopravy se tu nějak porovnají. A hned vedle cyklostezky a parkoviště se na pláži lidi koupou. Ne že by jich bylo moc, ale někteří do vody vlezou. Když jsem se nedávno dívala na meteopředpovědi pro Cotentin, psali něco o teplotě vody 18 stupňů a není moc důvod tomu nevěřit - zejména dneska, když se sluníčko překonává a vzduch bude mít přes dvacet.
Jakmile mám za sebou výpad k Vaubanově pevnosti a vrátím se do městečka, dlouho posedávám před pekařem s jablečnou taštičkou v ruce a přemýšlím, jestli mám vůbec vyrazit na plánovanou túru do Barfleuru. Čeká mě 13 kilometrů, 4 už mám v nohou a tak nějak se na to úplně necítím. Jakmile ale taštičku sním a uvědomím si, že tohle je prostě ideální den pro turistiku na Cotentinu (a že takových moc nebývá), jdu se do toho pustit.
Zaplaťpánbůh za online mapy - turistické značení v terénu není z nejlepších. Červenobílé značičky mají jen pár centimentů a vídám je spíš shodou okolností. První část trasy je ale velmi čitelná: Ze Saint-Vasst-La-Hougue do Réville je to kamenná hráz - vlevo tráva, vpravo moře, zabloudit se nedá. Je kolem poledního a já odkládám nejen bundu a mikinu, ale i nohavice a nechávám si jen kraťasy. Počasí mi ale takové nastavení dovolí jen asi na čtvrt hodiny. Pak se zatáhne a já odhazuji kšiltovku a sluneční brýle, abych si rychle vzala bundu s kapucí. Je to ale jen chvilková přeprška. Plné sluníčko už se sice znovu nevrátí, ale počasí se ustálí na polojasnu až oblačnu, a to je vlastně pro chození nejlepší.
Ze Réville trasa kličkuje vnitrozemím, a to je trochu méně příjemné. Tahle oblast je plná farem, z nichž většina pěstuje zelí, a tak putuji tu po asfaltových, tu po polních cestách, míjím se s traktory a obcházím koňské koblihy a výhled mám tak maximálně na hlávky. Za nějaké čtyři kilometry už jsem ale v pobřežních dunách a vyhlížím na moře. Do Barfleuru mi v tenhle okamžik zbývá asi šest kilometrů, tak mrknu do jízdního řádu, abych přizpůsobila rychlost chůze a dorazila tam tak nějak akorát na autobus. Jenže! Jeden autobus z Barfleru odjíždí za hodinu - to bych musela skoro utíkat - a další až za tři a půl. Není to tak těžká volba. Kdo by spěchal na normandském venkově, zvlášť když se na dnešní den udělalo tak příznivé počasí, že? A tak si sednu na jeden z kamenů na pláži (Honza by se určitě koupal, voda má úplně karibskou barvu), dám si malou svačinku, dobiju ze záložní baterie telefon (zaznamenávám trasu své cesty v online mapách a to mu dost žere baterku) a jen tak jsem, protože je teplo a vlny šplouchají a je tady hezky.
Když se konečně rozhoupu, že budu pokračovat v chůzi, postaví se mi hned do cesty překážka v podobě veliké louže. Cesta vede takovým úvozem, louže se ze strany moc obejít nedá, ale roste v ní nějaká tráva, takže podle mě nemůže být moc hluboká, a když ji přeběhnu tím travnatým pásem, co se může stát, ne? Maximálně si namočím špičky. Mno, když jsem na druhé straně louže, jsem mokrá nad kotníky - boty jsou durch. Tráva byla asi trochu vyšší a louže trochu hlubší, než se mi zdálo. Poučení pro příště: brodit radši bosky. Teď už můžu jenom vylít a vyždímat, co se mi podaří, a poděkovat osudu, že svítí sluníčko, takže snad boty během cesty proschnou
Tou dobou se mi taky z pobřežní pěšiny otevře výhled na maják v Gatteville, to je ještě za Barfleurem. Maják v Gatteville mi Adeline doporučovala navštívit a měla k němu historku - těžko říct, jestli pravdivou, ale rozhodně zajímavou. Na stejném místě stál maják už od roku 1775, ale byl malý, jen pětadvacetimetrový, a jeho světlo slabé (jeho vznik prý inspiroval Vauban, když prohlásil, že proplout kolem tohohle poloostrova s tolika skalisky pod hladinou je pro námořníky noční můrou - ten chlap se holt taky namočil do všeho). Gatteville je vytrčený hodně do kanálu La Manche a na jeho druhé straně jsou britské břehy, průliv tedy dost intenzivně využívali Britové. A tou dobou byla Francie zrovna v jedné z mnoha válek s Anglií. Pověst praví, že vesničané z Gatteville, kteří věděli, že maják nesvítí moc dobře, chodili schválně po břehu s rozsvícenými pochodněmi, aby vytvářeli dojem majákového světla a odlákali anglické lodě na skaliska.
Tady přijde slovíčková vsuvka, Adeline si na ní včera dala hodně záležet. Francouzština je mimo jiné taky námořní jazyk a není v něm ztroskotat jako ztroskotat. Loď může buď sombrer, to znamená potopit se (jako Titanic, přirovnala to Adeline), nebo échouer - to je obecně vzato selhat, ale používá se to taky pro nasednutí na mělčinu (taková loď, které je échoué, se může třeba s dostatečným přílivem zase zvednout), případně na skály (a to je hotová - sice se nemá kam potopit pod vodu, ale už se nehne). No a právě tenhle druh ztroskotání se těm Gattevillanům hodil, protože na těch nasednutých britských lodích pak prováděli pillage (Adeline se ptala: Znáte to slovíčko, pillage? Mno, dovedu si asi představit, co udělá hromada Francouzů s britskou lodí posazenou na skaliscích). V roce 1835, kdy už bylo po všech těch anglo-francouzských válkách, byl pak vedle starého majáku vybudován nový, pětasedmdesátimetrový, který svítí do vzdálenosti 60 kilometrů. A tak s těmi loučemi Gattevillani přestali, protože Britové teď byli kamarádi, protože louče maják nepřesvítily, a nebo protože je to pilážování prostě přestalo bavit.
Původně jsem měla v plánu dojít až do Gatteville k majáku, ale to je z Barfleuru další čtyři kilometry (jen tam, a potom další čtyři zpátky) a já mám už teď v nohou nějakých dvacet, takže tuhle část plánu rychle opustím a proměním na jednodušší prvky: 1) Cidre. Není sice čepovaný, ale v celém městě je touhle dobou otevřený jediný café-bar, restaurace mají samozřejmě mezi obědem a večeří zavřeno, a tak jsem ráda, že mají aspoň lahvový. 2) Procházka městem. Je právě plný odliv a lodi sedí na dně (échoué), a to včetně velikých rybářských lodí, které jsou k tomu pro jistotu opřené o kamennou náplavku. 3) Posezení u kostela a druhá část svačiny. Mimochodem, kostel v Barfleuru působí trochu divně, jeho věž jako by neměla střechu, Až ex post jsem se dočetla, že ještě v polovině 18. století měla normální jehlancovou střechu krytou břidlicí, jak už to tak kostely mívají, ale to bylo drahé na údržbu, tak ji strhli, na klenbu kostela lodi položili jen žulové kvádry a střechu udělali placatou.
Na autobus do Cherbourgu jdu radši trochu dřív, přece jen už jich odtud dneska moc nejede, a dost si koušu nehty, když ještě deset minut po plánovaném příjezdu autobus nikde. Jsem vůbec na správné zastávce? Ale v tu chvíli už se objeví za zatáčkou, já za necelou hodinku vystupuji doma, našlapáno třiadvacet kilometrů a chuť tak akorát vlézt do sprchy. Dnes ale ještě nekončíme!
Celý pobyt tady si říkám, že bych si někde dala francouzskou galette - slanou palačinku z pohankové mouky. V centru Cherbourgu jsou galetárny hned dvě, sídli v jedné ulici naproti sobě - jedna je podle hodnocení trochu lepší a podle jídelního lístku trochu levnější, no a ta druhá naopak. A ta lepší a levnější, kam bych chtěla, má v neděli zavřeno, takže mi jako možnosti zbývají dnešní a nebo zítřejší večeře. A protože si nejsem jistá, kdy a v jakém stavu se zítra vrátím (opět je v plánu túra), vyrazím radši hned dneska. V centru města se teď večer do ulic, kam nesmějí auta, rozsypou stolky a židličky okolních restaurací a barů. Ať mi nikdo neříká, že tohle není dobré pro byznys! Moje vyhlédnutá galetárna má sezení jen vevnitř, ale jakmile do ní vejdu a nahlásím, že jsem jeden člověk na večeři, servírka s neskrývaným překvapením opáčí: A vy sem jdete bez rezervace? Nejbližší šanci mám prý tak mezi devátou a půl desátou, do té doby jsou vybookovaní. Takže nakonec skončím přes ulici, v té galetárně, která je o něco dražší.
Tady nemají klasickou galette complet, tedy slanou palačinku se šunkou, sýrem a vejcem, nabízejí o dost kreativnější kombinace, v nichž často hrají hlavní roli brambory nebo jelito (to asi bude nějaká místní specialita). Já nakonec vyberu slaninu, žampiony, cibulku a creme fracihe - a není to vůbec špatná volba, trochu to připomíná alsaský tarte flambée. Jsem docela zvědavá, jak tenhle nápor francouzský sýrů, paštik a listového pečiva vyhodnotí váha, až se vrátím. V součtu mi sice hodinky od příjezdu napočítaly asi pětašedesát pěších kilometrů, ale stejně mám pocit, že všechny ty jablečné taštičky a camemberty to prostě vyvážit nemůže.
Každopádně galette už je skutečně posledním dnešním dobrodružstvím, do dalších se pustím až zase zítra.
RSS