Západní pobřeží
|
|
Hedvika, 6. 9. 2025
Dnes se probouzím až do denního světla, to se mi za celý týden nepovedlo. Ani jsem si na dnešek neřídila budíka a odjezd na túru cíleně plánuji až na půl jedenáctou. Dnes je totiž sobota a v Cherbourgu na Place de Gaulle je trh. Ten čtvrteční byl docela bohatý a pořídila jsem tam pár zajímavých úlovků, tak dneska vyrážím znova. Sobotní trh je ale kupodivu o dost menší - sýrařku a paštikáře ze čtvrtka hledám marně. Hlavní roli hraje zelenina, asi dva pekaři, čerstvá vejce, a jednoho sýraře taky najdu. K trhu se přidávají i některé obchůdky, které mají výklady orientované do náměstí, ale ani to sortiment moc nerozšíří - je to sem tam nějaký další zelinář a pár stánků se suvenýry. Těch není v Cherbourgu zas tak moc, ale pár prodejců pohlednic se tu najde (předevčírem jsem u jednoho z nich málem tátovi koupila magnet na ledničku, protože je sbírá...).
Z trhu tedy mířím najít ještě nějakého regulérního pekaře a cestou se nějak ocitnu na Rue au Fourdray, kde mi Adeline ve čtvrtek ukazovala dvě bývalé kryté tržnice, která už nefungují. Mezi nimi je za normálních okolností parkoviště, ale o víkendu je zrušené (osvícená městská rada) a trh se objevil tady - a jede v daleko větším stylu: pečené klobásky, grilovaná kuřata... Neodolám nakládaným olivám, ale dál se musím krotit. Vždycky když sečtu svůj nákup z trhu, vyjde mi, že by bylo skoro levnější si zajít na večeři do restaurace,
To už se ale pomalu musím vracet domů, abych zabalila batůžek na tu plánovanou túru. Kromě deštníku a bundy beru dneska i opalovací krém - má být nejhezčí den z celého týdne s teplotami kolem 22 stupňů a úplně jasnou oblohou. Naplánovala jsem na dnešek procházku po západním pobřeží ostrova. Tam se nedostává tak snadno jako včera do Saint-Vaast-la-Hougue, přímá linka k západnímu pobřeží neexistuje. Autobus linky A jezdí tím směrem jen do Beaumont-Hague a odtamtud je to k moři ještě pár kilometrů. Ale! O víkendech a státních svátcích navazuje na autobus A autobus A1, který dělá kolečko (to myslím doslovně, prostě jezdí pořád dokola) právě po zajímavých místech na pobřeží. Proto jsem túru na západním pobřeží nechala na dnešek: vystoupím z A1 na nějakém pěkném místě, popojdu po pobřeží, kam až se mi to bude líbit, a na některé další zastávce do něj znovu naskočím a nechám se znovu dovézt ke konečné Ačka. Připadá mi to jako tak geniální myšlenka, že si skoro říkám, jestli nejsem moc fikaná. Ale to se nepozná jinak, než že to vyzkouším.
Paní řidičky v lince A se radši ptám, jestli skutečně dneska jezdí návazný A1, ale přikyvuje s takovou samozřejmostí, že není pochyb. Dokonce si prý mám nechat tenhle lístek, co jsem si teď koupila - bude platit i na návaznou A jedničku. Všechno funguje, přesně jak říká: Vystoupím z A, přejdu silnici na protější stranu, za 4 minuty jede A1 (jedná se jen o mikrobusík, linka evidentně není vytížená, ale je hezky pomalovaný všemi zajímavostmi z pobřeží, aby se jednoduše poznalo, kam jede) a v 11:40 už vystupuji v Port Racine, kde dneska svoje pěší putování začnu.
Port Racine je v průvodcích po Cotentinu zapsaný jako „nejmenší přístav ve Francii“. Což o to, jen pár metrů dlouhé kamenné zdi, mezi které se vejde jenom trochu vody a pár pramic, působí opravdu spíš jako z modelového kolejiště než jako skutečný přístav. Ale že by kvůli tomu bylo potřeba udělat tady parking pro 50 aut a hotel? Možná to bylo míněno jako jeden z opětných bodů dálkové trasy GR223, nicméně z lidí, které tu potkám, se na stezku kromě mě nikdo nevypraví - všichni vyfotí přístávek, naskáčou zase do aut a někam pokračují.
To já jdu pěšky. Cestička je dost jiná než včera, vine se dost vysoko nad vodní hladinou a je travnatá nebo hliněná, často se spadanou suchou trávou, po které se chodí jak po polštářích. Jde se mi o dost líp, což soudím z toho, že se mi vůbec nechce spěchat. Když se v některých místech stezka přiblíží k moři, je vidět, že i to je jiné: pláže mají podobu plochých skalisek, a když už se náhodou někde kousek nějaké pláže udělá, je tvořená velikými valouny, žádný písek.
Asi v jednu hodinu odpoledne mi po snídani konečně vyhládne natolik, že poobědvám jablečnou taštičku, a pak si jdu udělat zacházku k menhiru, který jsem objevila v mapě a je od stezky jen pár set metrů daleko. Kličkuji po cestách mezi poli, až narazím na louži. Po včerejším loužovém extempore jsme dnes extrémně opatrná, takže si tentokrát namočím skutečně jen špičky. Menhir ale moji snahu nijak zvlášť neodmění - kámen je na soukromém pozemku, kam se přes plot nedá, a není to ani žádný obr, bude mít jen něco kolem dvou metrů. Trochu zklamaná se tedy vracím zpátky na pobřeží a pokračuji v trase.
Ani tam není teď situace moc příznivá: cestička jde totiž „po pláži“ - ano, po těch zmiňovaných valounech, které mají velikost tak akorát na podvrtnutí nohy. Trvá to ale jen chvíli, pak už šlapu po normální šotolince a vyhlížím na maják Goury. Ten je jen padesátimetrový, čili proti bráchovi v Gatteville menší, ale zase stojí majestátně na skalnatém ostrůvku uprostřed mořských vln (i když teď zrovna moc vlny nejsou a kvůli odlivu je maják skoro na suchu). A za pár chvil jsem na mysu Goury.
Musím přiznat, že jsem na cestě občas potkala nějakého turistu (většinou staršího než já), a to dokonce i v místech, kam se autem nijak dojet nedalo a kam se musel dost obtížně dostat vlastními silami. Mys Goury je ale místo, kam „se jezdí“. V okolí pár set metrů od parkovišť hustota turistů na stezce trochu naroste, a to ještě není nic proti samotnému mysu. Plno je v drahé restauraci, kde připravují kraba, plno je i na zahrádce před stánkem, kde dělají fish&chips, a dost lidí je i v okolí maličkého přístavu. Pro mě je Goury možnost úniku - je tady jedna ze zastávek mikrobusíku A1, který by mě mohl odvézt zpátky do civilizace. Řeším tedy dilema trochu podobné tomu včerejšímu: buď můžu za 15 minut přímo tady naskočit do autobusu, nebo popojít ještě dál a využít na příští zastávce ten další, který kolem pojede za dvě hodiny. Není to zas tak těžké rozhodování: trochu se projdu kolem mysu, počkám, až se poněkud smrskne fronta u okýnka se smaženými rybami, a objednám si tam skleničku cidru. Je rozhodnuto. Mimochodem, na tom cidru jsem si tu asi vypěstovala solidní závislost - jsem zvědavá, jak se s tím budu vypořádávat doma.
Za Goury končí rovná pasáž cesty a začínám stoupat do kopce, za kterým se mi otevře výhled na pláž Ecalgrain. A tentokrát myslím opravdovou pláž - písek, vlny a tak. To je v téhle oblasti věc celkem nevídaná. Ecalgrain je podle jízdního řádu další ze zastávek autobusu A1, trochu mě ale překvapí, že nikde v okolí nenajdu značku zastávky s jízdním řádem - zatím jsem ji viděla na všech místech, kam mikrobusík zajíždí. Chvíli přemýšlím, jestli to znamená, že sem pro mě nepřijede, ale nakonec do Nez de Jobourg je to odsud jen asi dva a půl kilometru a autobuse jede stejně až za dvě hodiny, takže není důvod nepopojít. A času je tolik, že si ještě dojdu po písku aspoň smočit nohy do mořských vln.
Znovu stoupám do kopečka a opět jsem obklopená výhledy na skaliska a modré moře. Blízkost civilizace poznám podle toho, že se na cestě zase začnou objevovat lidi. Nějaká paní s pánem mě osloví a jsou zvědaví, jestli jsem stezku prošla celou. Zírám na ně trochu nechápavě - jestli mají na mysli těch dvě stě kilometrů z Carentanu, tak to fakt ne. Ne, ne, to prý nemyslí, jenom tuhletu, co je tady značená. Abych se vyhnula nedorozumění, popisuji, že jsem dopoledne začala v Port Racine, prošla Goury, Eclagrain a teď mířím do Nez de Jobourg, odkud zřejmě přicházejí oni. Ptají se, jestli jsem s tím skutečně začala už ráno. Řeknu, že spíš před polednem, ale pokud si chtějí udělat krátkou procházku, tak asi dva kilometry odtud je moc hezká písečná pláž. Vyrazí tím směrem, ale moc bych za to nedala, že až k pláži se nedsotanou - je to přes kopec a na konci je třeba přeskákat potok po kamenech a oni ve svých svátečních oblečcích a botkách moc nevypadali, že by se chtěli do něčeho takového pouštět. Asi po dvou stech metrech přijdu k restauraci (opět dost drahé, tady nabízejí ústřice a chobotnici) a teprve mi to docvakne - to byli nejspíš nějací hosté po čtyřchodovém menu a měli pocit, že by měli po jídle udělat něco pro své zdraví, tak se odvážně pustili na túru. No, snad se nim cestou nic nestane.
Nez de Jobourg je pro mě poslední šancí nasednout do mikrobusu A1, protože odsud už jeho trasa vede znovu do vnitrozemí a ke společné zastávce s autobusem A. Vypočetla jsem to ale docela dobře, spoj mi jede asi za půl hodinky, takže akorát stihnu posvačit, usadit se do mikrobusu, přestoupit do velkého autobusu - a krátce po šesté večer jsem znovu v Cherbourgu.
I když mi dneska hodinky znovu naměřily pře 20 kilometrů chůze, vystoupím ještě o zastávku dřív a domů jdu oklikou přes Place de la Fontaine, kde dělá cukrář zmrzlinu do kornoutu - a já mám neodolatelnou chuť na čokoládovou. Mezi krytými tržnicemi sice už není trh, ale jsou tam židličky z okolních restaurací a kaváren a hraje tam muzika. Zatancovat si ale nezůstávám, utahaná už se skutečně vracím do apartmánu, abych k večeři snědla něco ze svých ranních úlovků z trhu a připravila program na zítřejší, poslední normandský den. Mám dojem, že bude hodně odpočinkový.
RSS