Na zámek
|
|
Hedvika, 3. 9. 2025
Když se ráno probudím, z okna skoro nedohlédnu na druhý konec přístavního bazénu - a není to zdaleka jen tím, že v Cherbourgu se doopravdy rozednívá až kolem půl osmé (asi o hodinu později než v Čechách, ale zase je pak večer o hodinu déle světlo). Lije jako z konve, a ač předpověď stále tvrdí, že je to aktuálně jen pluie faible, mně na tom dešti nic slabého nepřipadá, je to regulérní slejvák.
Vzhledem k předpovídanému mizernému počasí si dneska hned po snídani sednu k práci. Obvykle to na dovolené nedělávám, ale jednak se mi zatím skutečně nechce vystrčit z apartmánu ani nos a druhak je to dobrá příležitost trochu zkrotit myšlenky, které mi pořád ještě přeskakují od jednoho ke druhému. Když se bavím s někým doma, chci být hlavou tam. Když si pak vyrazím na procházku, chci být hlavou jen tady, v Normandii.
Nakonec déšť ustane krátce po poledni. Chvíli je sice ještě zataženo, ale pak začne i prokukovat sluníčko. A protože, jak jsem se od Adeline včera dozvěděla, počasí je tu vždycky otázkou spíš hodin než dní, chci slunečnou hodinku využít a vyrazím ven.
Dneska to nebude žádná velká výprava, jsou skoro tři hodiny, tak vyberu jen městský autobus, který mě doveze na okraj Cherbourgu, do blízkosti Château des Ravalet. Tenhle zámeček mi doporučil v pondělí klučina v turistické informační kanceláři s tím, že je to dobrý tip pro případ deštivého dne. Když jsem se ptala, jestli jsou tedy vevnitř prohlídky, zavrtěl hlavou a řekl, že má ale zámeček krásný park. Asi předpokládal, že se v případě deště schovám pod stromem.
Na městský autobus jdu natolik včas, že nakonec doběhnu ten, který jede o čtvrthodinu dřív, a ještě na jiné zastávce, než kam jsem původně směřovala - ale někdy se holt zadaří. Čtvrhodinka jízdy a už jsem v nějaké soudobé rezidenční čvrti Cherbourgu, odkud je to k Château des Ravalet jen pár kroků. Mám připravené dva scénáře: Buď si projdu jenom zamácký park a někde tam posedím na lavičce, nebo - kdyby se počasí tvářilo extrémně příznivě a mně se extrémně chtělo - si můžu udělat okružní procházku, částečně po dálkové stezce GR223, která obchází celý Cotentin, a zpátky pak po venkovských silničkách.
Zámeček se dá obdivovat už přes plot a je vidět, že je to trochu švindl - v mapách ho sice uvádějí jako renesanční, ze 16. století, ale z téhle doby tam stojí jen dva pečlivě podepřené kamenné oblouky, takto opečovávané kulturní dědictví. Jinak budova aktuálního zámku pochází z poloviny 19. století, takže je to spíš taková neorenesance. Zblízka ho ale neokouknu, na vstupní bráně je cedule, že celý areál včetně zahrady je uzavřený "en raison des intemperies", což si překládám jako "kvůli nečasu". Kouknu ještě jednou na nebe - sluníčko svítí nejvíc za celou dobu, co tu jsem - ale je fakt, že dost fouká vítr, tak se asi kastelán bojí, aby na někoho nespadla větev.
Moje dilema je tedy vyřešeno, posezení v zámecké zahradě nebude, jde se na túru. Putuji do vesničky La Glacerie, což znamená zrcadlárna (historicky tady prý fakt byla výrobna zrcadel), a cesta vede podél potoka Trottebec, který je ale lenivý, zarostlý a nijak zvlášt zajímavý. Aspoň se po pár krocích rozšíří v rybník, u kterého jsou piknikové stoly a lavice a já mám shodou okolností s sebou jablečnou listovou taštičku, takže si dám malý piknik, než budu pokračovat dál.
Krajima okolo je typická bocage: Pastviny jsou rozděleny křovím, kterému se zdráhám říkat remízky. Spíš jsou to takové divoké živé ploty - propletence nejrůznějších rostlin tak husté, že i křepelka by měla problém se protáhnout. Dojem nespoutanosti ještě umocňuje fakt, že podstatná část křovisek je trnitá. Mám dojem, že jsem někde četla, že Spojenci měli po vylodění s tímhle typem biotopu docela problémy - teď už celkem chápu proč.
Cestou minu jen pár domků, moc civilizace tu není. V jednom z nich na mě vyběhne 12 úplně stejných, jako přes kopírák dělaných psů a začnou zplna hrdla štěkat - naštěstí jen za plotem. „Nechte toho,“ křičí jejich páníček (doufám, že na ně, a ne na mě), ale jim je to úplně fuk - vyštěkají mě až na samý konec pozemku, odkud si s pocitem dobře vykonané práce jdou zase zpátky lehnout. Trochu civilizace potkám až ve vsi La Glacerie, ale i tam stojí jen pár domků a kostel. A samozřejmě pomníky padlým ze 2. světové války, o ty tady nikde není nouze. Nic, co by stálo za větší zastávku. Nezláká mě ani Muzeum poznávání Cotentinu, jeho sbírku krajek a břidlicových tašek minu celkem s klidným srdcem.
A už se pomalu blížím zpátky k Château des Ravalet. Přicházím teď z druhé strany a tady je boční vstup do parku, který je normálně otevřený, bez jakýchkoli výstražných cedulí, tak si říkám, že nečas už asi přešel, a jdu se podívat, jak park vypadá. Část je v anglickém stylu, spíš jako les, část ve francouzském, s dobře stiženými keři, a nechybí ani skleník, různé fontánky a grotta. Už jsem ale z túry celkem navená, mám v nohou skoro deset kilometrů, tak se nijak moc nezdržuji a vyrazím směrem k autobusu. Když míjím hlavní bránu zámku, zjistím, že na ní zavírací cedule ještě pořád visí.
Autobus - stejně jako cestou sem - dobíhám. Začínají se nade mnou trochu honit mraky a nechci čekat další čtvrthodinu na příští. Za tu čtvrthodinu už budu totiž zpátky v Cherbourgu, a protože mi autobus staví skoro přímo před domem, tak za pár dalších minut i zpátky v apartmánu. Na zítřejší lekci francouzštiny mám za úkol nastudovat pár textů o normandské architektuře, bude třeba se do toho pustit.
RSS