Sama na cestě

Špatně spím. Budík mám na 3:30 a ještě v jednu hodinu v noci jsem vzhůru a převracím se sem a tam. Moje nespavost má spousty důvodů. Ve Francii jsem sama naposledy byla před sedmi lety, a kdo ví, jestli to vůbec ještě zvládnu. Cestovní kufřík, který jsem včera pečlivě zvážila, má přesně 10 kilo a je tedy na limitu Transavie - jestli jejich agenti naváží zavazadlu víc, na palubu ho nepustí. V Paříži se budu muset metrem dostat z letiště na nádraží Saint Lazare a mám jen velmi rámcovou představu, jak se na metro vlastně kupují lístky. Zatím mi nepřišel přístupový kód, který má odemknout klíč mého apartmánu. A během toho všeho ještě potřebuji ve správnou dobu zavolat do plzeňské nemocnice, jak se daří tátovi po operaci.

Když mě po mizerných dvou a půl hodinách spánku vzbudí budík, zvládnu si jen vyčistit zuby, obléknout se a vyrazit ven - touhle nekřesťanskou dobou ještě nejezdí metro, takže jsem si předem na čtvrtou objednala Uber. Objednávku předem jsem v téhle aplikaci ještě nezkoušela a nemám ověřeno, jestli funguje - to byl nejspíš další ze zářezů do mé nespavosti - ale řidič čeká před domem skoro s desetiminutovým předstihem a cesta na letiště liduprázdnými silnicemi nám trvá třiadvacet minut, takže je na všechno dost času.

Zatímco město je liduprázdné, letiště i teď, o půl páté ráno, docela bují životem. Jakmile vstoupím do odbavovací haly, rázem si vzpomenu, jak je cestování sólo odlišné. Prostředí člověka úplně pohltí a lepí se mu až na kůži - vnímání je jakoby zostřené, každý zvuk a každý pohyb je daleko intenzivnější a vyvolává celou škálu emocí. Nevezu si s sebou žádný vlastní malý svět, jak to lidé cestující ve dvou nebo v partě obvykle mívají. Jenom já - a velký svět.

Velký svět má nejdřív podobu bezpečnostní kontroly, která ale teď na terminálu 2 probíhá zcela hladce, protože se z batohů nic nevyndává. Chystré scannery si s elektronikou i tekutinami poradí i tak. Kafe si za sekuritou dávám spíš ze zvyku, ve skutečnosti na něj nemám ani moc chuť a navíc je nevalné. Rozhlížím se kolem: Teď brzy ráno odlétají hlavně dovolenkové destinace.- Zakynthos, Hurghada, Djerba, Košice... Košice?? Nojo, a jaká je na ně fronta. A pak už si jdu sednout k bráně.

Nevím, jestli za to může nevalná káva, špatný spánek, nebo všechny ty věci, které mi špatný spánek způsobily, ale ještě před odletem trpím nepříjemnými střevními potížemi. Na letišti jsou naštěstí toalety všude, to v letadle to bude horší. Housku, kterou jsem měla v úmyslu před odletem posnídat, raději nechám v batůžku. A protože mám spolu s nadměrným kabinovým zavazadlem připlacený také přednostní nástup, nakládám se do letištního autobusu a pak do letadla jako první. A hmotnost mého zavazadla je všem členům personálu úplně srdečně jedno. Odlétáme s asi dvacetiminutovým zpožděním - prý je na Ruzyni moc velký provoz - ale bez problémů to doženeme ve vzduchu a v 8:35, přesně dle letového plánu, sedíme na ranveji v Paříži. To byla ta jednodušší část.

Vzhledem k tomu, že nemám žádná zavazadla v zavazadlovém prostoru, prostě jen popadnu kufřík a příruční batůžek a vyrazím ven z letiště. Vstup do metra je výrazně označen - a tady dojde na ten nešťastný nákup lístků. Ve vestibulu jsou na lístky automaty, od těch se ale vine dlouhatá zakroucená fronta. Já jsem si preventivně nainstalovala do mobilu aplikaci Ile-de-France Mobilités, přes kterou by měla jít jízdenka nakoupit online. V Praze to bohužel nešlo vyzkoušet, ale teď, ve vestibulu pařížského metra, je na to ten pravý čas. Chvíli klikám, nákup lístku vypadá dobře, částka se skutečně strhne a mobil skutečně ukáže notifikaci, že lístek byl koupen. U toho ale taky ukáže, že k němu neexistuje žádný kód - o lístku prostě ví RFC čip mého telefonu a právě ten stačí k turniketu přiložit. A světe, div se, přesně tak to funguje - u čtečky turniketu písknu telefonem a dvířka se pro mě otevřou. Teď už se jen pohodlně usadit - tady na letišti má metro počáteční stanici, takže je úplně prázdné - a za půl hodiny vystoupit na nádraží Saint Lazare.

Do odjezdu vlaku zbývají ještě tři hodiny. Nejdřív tedy zamířím do lékárny pro něco na ta rozdivočelá střeva. Pak si u pekaře koupím suchou bagetovou tyčku, abych nebyla úplně hlady. A pak v různých intervalech zkouším plzeňskou fakultní nemocnici. Ale nic moc se mi zjistit nepovede - je příliš brzy, zatím nevíme, ještě nemůžeme nic říct, zavolejte si později... Dozvím se to až ve vlaku: táta během operace srdce v nemocnici zemřel.

Následuje nekonečné množství telefonátů - nemocnice, rodina... Vše je ještě opepřeno tím, že vlak průběžně vyjíždí do míst mimo signál - a podle mě je jen málo situací v lidském životě, kdy se vám opravdu tak strašně nehodí, aby telefonní hovor vypadl uprostřed slova. Ale povede se nám domluvit se na nejbližších dalších krocích, všichni od nás mě ubezpečí, že si nemám kupovat letenku na zítřek hned zase zpátky domů - a já dál jedu vlakem v jiné zemi, v jiném světě, v jiném vesmíru. Za normálních okolností mívám tyhle cesty z letiště do cílové destinace moc ráda: Člověk se z toho mezinárodního mumraje pomalu dostává k duši kraje, do kterého cestuje. Živě si pamatuji, jak jsem z vlaku z letiště v Nantes do Rochefortu zahlédla hrát staříky pod stromem pétánque a jak jsem si u toho tehdy uvědomila, že už jsem doopravdy ve Francii. Stejně tak jsem se tentokrát těšila, až uvidím za oknem se míhat bocage - tu typickou normandskou krajinu složenou z pastvin a políček rozdělených dlouhými řadami remízků. Z celé dnešní cesty vlakem si ale nevzpomínám skoro na nic. Jen v jeden okamžik jsem si všimla, že venku začala veliká průtrž mračen, a to mé myšlenky přivedlo na okamžik zpátky k tady a teď. Jinak jsem byla tak nějak ztracená sama v sobě. Asi je docela štěstí, že vlak v Cherbourgu končí a dál už nejede.

Tady bydlím, ale o dvě patra výš.

Když vystoupím, je venku polojasno a trošku krápe. Vlastně je to ale docela příjemné - vnímám to drobné osvěžení, jak mi kapky kropí tvář. Procházím kolem rybářského přístavu a do nosu mi vnikne vůně ryb s takovou intenzitou, že se úplně zarazím. Na lávce, která přístav protíná, se hromadí lidé - lávka je totiž šoupací, aby skrz ni mohla projet loď, a teď je zrovna rozložená, takže se přejít nedá. Sousední most pro auta funguje podobně, ale ten je zase otočný. A hned naproti němu je mezi domy vyložená creperie. Normandie se nesmlouvavě hlásí o slovo a jednoznačně chce, abych si jí začala všímat.

Do apartmánu už to mám jan pár kroků - přístupový kód mi majitel nakonec poslal, přesně jak slíbil - takže stačí vzít na kliku. V chodbě v přízemí se teda trochu leknu, tam je rekonstrukce ještě nějak v běhu, ale pokojík ve druhém patře už na mě čeká i s postelí, kuchyňkou, sprchou a wifi.

Dnes musím stihnout zařídit alespoň zásobení bytečku potravinami, ale ze všeho nejdřív se zastavím v turistické informační kanceláří, která sídlí doslova v sousedním baráku. Klučina informátor je moc ochotný, ale buď je na mě fakt hodně rychlý, nebo je normandština nějak trochu jiná francouzština, prostě mu rozumím jen stěží. A ještě o dost horší je, když se mám sama vymáčknout. Souvislou francouzskou větu už jsem nepronesla roky a je to znát. Francouzštinářka, kterou jsem si na tenhle pobyt objednala, se mnou bude mít docela dost práce. Z infokanceláře každopádně odnáším klíčové informace: Mám jízdní řády místních autobusů, vím, že na Guernsey a Jersey se dá dostat jen hodně blbě a je na to třeba pas, vím, že na vyloďovací pláže se bez auta nedá dostat vůbec, a vím, že na celém Cotentinu existují jen tři půjčovny kol - a všechny jich mají málo. Jsem docela ráda, že supermarket je nakonec o dost větší úspěch než infokancelář.

Mám batůžek naložený jídlem, ale zpátky do apartmánu se mi ještě moc nechce. Tohle jsou momenty, kdy si člověk to sólo cestování zas tak moc neužívá a vlastně by docela rád měl kolem sebe s tím druhým kousek vlastního malého světa.

Já se tedy půjdu ještě chvíli potulovat po tom velkém, normandském světě a budu doufat, že mi smysly a myšlenky nějak zaměstná. Centrum Cherbourgu tvoří drobné městské domky, často kamenné. Mezi nimi je sam tam vmáčknuté tu malé náměstíčko, tu velké náměstí. Na nich teď k večeru posedávají lidi na zahrádkách - pokud jsou to turisté, zdají se být téměř výhradně tuzemští. Boulangerií se zdá být v okolí taky dost, hned zítra si musím do nějaké dojít pro čerstvou bagetu a něco sladkého.

Projdu městským parkem Emmanuela Liaise, místního botanika a astronoma, který si kolem své vily v 19. století pořídil krásnou zahradu s exotickými druhy a po jeho smrti připadla i s observatoří městu. Bylo by fajn na místě chvíli posedět a poslouchat, jak zurčí vodotrysk a šumí listy palem, ale park má před zavíračkou, tak musím rychle ven.

Chtělo by se mi jít se podívat někam k moři, když už u toho moře jsem, ale to není v Cherbourgu úplně jednoduché - město je obložené přístavy, volné moře aby člověk pohledal. Vypravím se tedy aspoň do přístavu na jachty. Posadit se na příbřežní promenádě na lavičku a dívat se na vyvázané lodi působí vyloženě uklidňujícím dojmem. A parková úprava kolem zahrnuje i jednoho nadživotního Napoleona na koni, který prý byl praotcem nápadu zřídit v Cherbourgu vojenský přístav - na něj socha ukazuje pravicí.

Po Cherbourgu se ale nemůžu toulat do nekonečna. Dřív nebo později musím zamířit zpátky do apartmánu, který sice má postel, kuchyňku, sprchu, wiki a tak - ale přece jenom je tam jedné sólo cestovatelce tak trochu smutno. Koupila jsem si dneska v supermarketu čaj, který jsme jmenuje Réconfort. Tak uvidíme, co to se mnou udělá.

×

Tady bydlím, ale o dvě patra výš.