Další den v kanceláři...

Dneska je pondělí, což znamená, že si konečně můžeme odpočinout! Žádné vstávání na ranní autobusy už za tmy, žádné strachy, jestli bude pršet a jak moc - hezky v klidu si ráno vytáhneme svoje pracovní nástroje a začneme zařezávat.

Plán na dnešek je poměrně prostý: vykulit se z pelechu - překulit se ke stolu - makat makat makat - ve tři (to jest pro ČR ve čtyři) skončit - vyrazit dle možností a počasí na krátký výlet - večer ještě trochu dohnat, co jsme přes den v práci nestačili - padla. Takhle jednoduchý to my v práci máme.

Já to mám, musím říct, ještě o něco jednodušší než Hedvika, protože týmové telco vyřídím ráno během deseti minut (jeden člověk má volno, druhý se připojí jen na chvíli a se sebezapřením; říká, že včera večer musel hrát na violoncello pro jakousi skupinu baletek a pak se slavilo a dneska mu není moc dobře). Hedvika naproti tomu tráví dopoledne jednou telekonferencí za druhou a když zrovna netelefonuje, tak se rozčiluje, že jí nepříliš kvalitní internetové připojení ničí poslední zbytky nervů.

Snad tedy pro uklidnění hned kolem poledního vyráží ven ulovit něco k snědku a vrací se za chvíli s nákupem a bramborovou tortillou, kterou (po mírném dochucení solí, pepřem, chilli a hořčicí) statečně spořádáváme, abychom měli dost energie na zbytek pracovního dne.

Ten přijde dřív, než se nadějeme, a tak v 15:15 už můžeme podupávat na zastávce autobusu číslo 500, který nás má dovézt prakticky jen za humna - do zhruba pět kilometrů vzdáleného turistického letoviska Los Cancajos. Nic moc si od výletu neslibuju - podobných turistických koncentráků už jsme na Gran Canarii, Madeiře a Tenerife pár viděli a vždycky to byly neradostné výjevy plné úzkých uliček, vysokých kýčovitých hotelů a davů znuděných lidí, kteří z nedostatku jiné zábavy bloumají tou noční můrou tam a zpátky.

O to víc jsem překvapený, že Los Cancajos je skoro... příjemné? Škaredý hotel tu mají jen jeden, apartmánové domy působí uměřeně, promenáda vinoucí se kolem divokého skalnatého pobřeží je skutečně malebná a - světe, div se - poloprázdná (snad díky tomu, že tu nejsme v hlavní turistické sezóně).

Cestou se ještě zastavujeme v jedné příbřežní kavárničce na místní kávovou specialitu: Barraquito. Dole kondenzované mléko, nad tím nějaký šnaps (správně asi Cuarenta y Tres, neboli "Likér 43"), nad tím espresso, nad tím mléčná pěna, nad tím plátek limetkové kůry a na tom všem - čert je vem - skořice. A přitom to celé nestálo o moc víc než špatné latté v jiných kavárnách. Proč ne?

Nad barraquitem snováme plány na další dny. Dneska nám počasí (předpovědím navzdory) celkem přálo a večer je vyloženě lahodný. Zítra má být, světe div se, snad ještě líp, takže se rozhodneme, že chytneme příležitost za pačesy a vyrazíme na sever ostrova, kde (nám) jinak prší skoro pořád. Práci si necháme na víkend, kdy má být naopak ultrahnusně. Zítřejší výprava tak začíná získávat konkrétnější obrysy.

Pak už nás čeká jen pěší cesta domů - nejdřív z pobřežní promenády nahoru na útes po asi třech stech schodech a pak kolem vojenské základny po meziměstské příbřežní promenádě kolem přístavu až do města. Původní plán nabrat cestou večeři v thajském stánku vezme zasvé, protože - ačkoliv jsem kolem něj běžel minulý čtvrtek i včera a vždycky měl otevnřeno - má dnes zabedněno. Místo toho tedy míříme v Santa Cruz do blízké čínské restaurace, kde si necháme do krabiček naskládat dvě porce, přičemž je nám z jejich velikostí jasné, že máme postaráno nejen o dnešní večeři, ale taky o zítřejší oběd.

Večer zakončuji kávou na terasa za neustávajícího šumění příboje. Říkáte, že nejlepší kancelář mají piloti dopravních letadel? No, víte, já bych neměnil...

×