Prales podruhé

Dneska je pracovní den, o tom není sporu. Jenže je taky podle všech předpovědí nejhezčí den celého týdne. Dneska nemá vůbec pršet, dokonce má občas svítit sluníčko a teploty mají vylézt nad patnáctku. Pracovní povinnosti chceme tedy nějak rafinovaně zkombinovat s možnostmi, které nabízí ostrov v Atlantiku. 

Ráno tak odbudeme povinné pracovní schůzky, ale už po desáté hodině (to je doma v Česku jedenáct a všichni stejně vyrážejí na oběd) sedáme na autobus 100 směrem na sever, abychom se tam pustili do túry v pralese Los Tilos. 

Úplně původní záměr byl nechat se autobusem dovézt do městečka Los Sauces a k pralesu se odtud vypravit pěšky, tam si projít asi nejznámější lapalmský trek soutěskou Barranco del Agua (s řekou a třemi vodopády) a zase dojít zpátky do města na ten autobus. Celá tahle výprava by ale čítala úctyhodných 1400 metrů převýšení na 15 kilometrech cesty, takže jsme zvažovali, jestli se do takové eskapády vůbec pustit. Pak mi ale v turistické infokanceláři v Santa Cruz řekli, že takhle se to v Los Tilos prostě nedělá. Každý normální turista dobrodružné povahy vystoupí v Los Sauces z autobusu a přesedne do taxíku, který ho popoveze až k bráně pralesa Los Tilos. Tam se rovnou domluví s taxikářem, kdy ho má tamtéž zase vyzvednout a dovézt opět zpátky k autobusu. (Jen pro úplnost, turista nedobrodružné povahy se nechá vézt taxíkem od hotelu až do pralesa a pořizuje fotky vavřínů z okýnka, ale to pro nás jako možnost nepřicházelo do úvahy.) V Los Sauces se tedy vysypeme z autobusu a jdeme si hledat taxi.

Ani to nedá valného hledání. Hned u náměstí stojí frontička bílých aut a od prvního z nich se odloupne paní řidička a jde nám nabídnout své služby. Angličtinou nevládne, ale ukazováním se dorozumíme: my chceme do Los Tilos a ona je ochotná nás tam za 9 eur hodit. To je vzájemně výhodný obchod, takže nastupujeme a jedeme. 

V pralese jsme za pár minut, taxík zastaví rovnou přede dveřmi návštěvnického centra, a když naznačujeme, že bychom se odtud rádi asi za tři hodiny svezli zase pryč, taxikářka nám vlepí vizitku (jmenuje de Fátima!!) a naznačí, ať jí z návštěvnického centra zavolají. Mobil ať prý ani nezkoušíme, v pralese není signál. A odjede. 

Návštěvnické centrum je domeček s výstavou vycpaných ptáků, které je zřejmě možné v pralese zahlédnout i naživo (to teda tipujeme - popisky jsou ve španělštině), a se dvěma přepážkami, ze kterými dvě rangerky v drsňáckých sombrerech poskytují návštěvníkům informace. Když se k jedné (naštětí anglicky mluvící) dostaneme, ptá se nejdřív ona:  Odkud prý jsme? Z Česka. Very good, komentuje to. Tak kladnému hodnocení sice moc nerozumíme, ale to není předmětem diskuse - hlavně bychom potřebovali, aby nám poradila, kde se tady dají vidět ty vodopády. Ty totiž považujeme za hlavní tahák - vavřínový prales jsme totiž tady na La Palmě už viděli. 

Nevím, čím to je, ale snad všechna návštěvnická centra na světě žijí v domnění, že pohled na plnohodnotnou mapu návštěvníka k smrti vyděsí. Zpravidla tyhle infokanceláře nabízejí klientům tu ručně kreslené, tu barevně tištěné letáčky, které jsou sice zhusta doprovázené obrázky zvířátek, kytiček či vidliček a nožů, ale pro plánování trasy je jejich informační hodnota nulová. Tady v Los Tilos je to vylepšené o to, že takovou mapičku mají jenom jednu, přilepenou k té informační přepážce, a nám rangerka doporučí si ji vyfotit. Pak jezdí tužkou po namalovaných čarách a komentuje to: Tahle cestička trvá asi 15 minut, ta vede kolem vody a je dokola, a tahle zabere asi 40 minut, je na vyhlídku, ale pak musíte stejnou cestou zase zpátky sem. Vylovíme v mobilu reálnou mapu s naší vytouženou cestou k vodopádům - to ale k smrti vyděsí rangerku. Kdepak, na tom vám nic neukážu, tam já to nepoznám! Možná kdybyste mi z té mapy přečetli, jak se ta vaše túra jmenuje... Nechá mě pečlivě vyhláskovat un-bal-cón-a-tra-ver-sa-do-en-tre-las-bru-mas-nebo-tak-něco a lakonicky prohodí: Tak ta je zavřená. 

To je pro nás docela nepříjemné, na vodopády jsme se dost těšili. No ale když už jsme tady, naplano odejít nechceme a někam se projít půjdeme. Nejdřív podnikneme kratičkou procházku "kolem vody". Strouze, které kolem stezky vede, by asi Madeiřani říkali levada - tady je to prostě jenom strouha, kterou proudí voda, a k nadšení nás zrovna nepřívádí. Doufáme tedy, že nás o něco víc osloví túra na vyhlídku. Hned na začátku, u rozcestníku, Honza hbitě porovná směrovky s mapou a prohlásí, že až na tu vyhlídku dojdeme, budeme vlastně už tak na třetině cesty zpátky do města Los Sauces, a byl by vlastně hřích vracet se znovu k návštěvnickému centru a volat odsud taxíka, když můžeme v pohodě dojít až k autobusu pěšky. Nicméně další plány necháme až na vyhlídku - plánovat budeme až podle toho, za jak dlouho a v jakém stavu tam dorazíme.

Cesta se klikatí vavřínovo-borovým lesem a má jen něco málo přes kilometr, na něm ale nabere přes 200 metrů převýšení, což činí zcela nesmlouvavě a pořád, moc příležitostí k vydechnutí nám nenechá. Z vyhlídky Mirador de la Barandas je ale vidět přes zelené kopce až k moři, a jak vyjdeme z lesa na planinu, je taky třeba nasadit čepice a sluneční brýle, protože počasí se dneska opravdu překonává. Navíc si dáme sváču, co jsme si přinesli s sebou, a v optimistické náladě se skutečně rozhodneme nevracet se zpátky k návštěvnickému centru a nevolat taxi, ale pokračovat pěšky až do Los Sauces. Vždyť to máme jen nějakých usmolených pět kilometrů a je to už jen z kopce dolů. 

Stezka teď není žádná kamzičí pěšinka, spíš se podobá lesní silnici, po které by džíp v pohodě projel. A není kamenitá, základ tvoří červená mazlavá hlína - po které se Honza po prvních pár metrch sveze rovnou na zadek. Trošku si u toho pochroumá rameno, ale naštěstí je to to DRUHÉ - ne to, co má natažené už z minulého týdne. Takže to prohásíme za štěstí v neštěstí a se zvýšenou opatrností pokračujeme v sestupu dál. 

Mineme ještě jednu vyhlídku a pak už se mazlavá silnička proměňuje v asfalt a my jsme ve městě. Příjemná procházka to byla, vavřínový prales s výhledy fajn, počasí excelentní - akorát ty slibované vopodády...

Na první dobrou využíváme blízkosti civilizace tím, že si na náměstí sedneme na pivo. A u toho přemýšlíme, co s načatým slunečným dnem. Jasně, víme, že nás doma ještě čeká práce, ale je sotva kolem druhé odpolední a takhle krásné počasí už se nám po zbytek pobytu zřejmě znovu neudělá. Rozhodneme se tedy obhlídnout i druhou přírodní zajímavost v okolí Los Sauces: Charco Azúl. 

Chaco Azúl je sada přírodních skalnatých bazénů na břehu moře, které jsou přirozeně plněné mořskou vodou. Z města jsou to necelé dva kilometry cesty, ale 270 metrů převýšení - tentokrát směrem dolů. Vypravíme se tedy na pochod po asfaltových silnicích vedoucích mezi banánovými plantážemi (banány teprve dozrávají, ale na jedné plantáži Honza najde pod stromem zbytek z minulé sklizně a neodolá), silnic skloněných do tak hrozivého svahu, že po nich zdejší autíčka jen tak tak dýchavičně šplhají směrem vzhůru. My se sice sypeme směrem dolů, ale to zase nedělá moc dobře mým kolenům - a když se konečně s velkou slávou dostaneme až ke koupacímu areálu, mám sílu akorát na to svalit se vedle bazénků na kamenitou pláž a sbírat síly. 

Honza ale v blízkosti vody, jako již tradičně, pookřeje. Červené vlajky, které jsou kolem celého komplexu rozvěšené, ho absolutně nezastaví - skáče nejdřív do plavek a potom do vln. Mořská voda prý je překvapivě teplejší, než by byl čekal, a v bazénu dokonce najde umělý vodopád, pod kterým se chvíli rochní - takže koupání pod vodopádem bychom nakonec na tomhle výletě měli vlastně taky odškrtnuté.

Jakmile vyleze a usuší se, přemýšlí, jak by dodal energii mně, abych zvládla výstup zpět nahoru do Los Sauces. Nějdrív do mě vrazí müsli tyčinku a pak mi přednese geniální nápad: Z dopoledne máme přece vizitku na Fátimu! Cestou z Los Tilos jsme její služby sice nevyužili, ale teď by se nám mohla hodit. Tady u Charco Azúl je narozdíl od pralesa telefonní signál výborný, zkouším tedy vytáčet číslo - telefon ale ani po opakovaných pokusech nikdo nezvedá. Nezbývá nám tedy, než se do svažité cesty zpět do města pustit po svých. Pár kilometrů už ale v nohou máme a je to znát - aspoň já tedy do kopce funím víc než ty staré Renaulty, kterými tu jezdí místní. 

Když jsme konečně zpátky ve městě u autobusové zastávky, do odjezdu autobusu zbývá ještě dobrá půlhodina, a možná víc (dřív určitě nepřijede). A tak si znovu sedneme na zahrádku baru, který nám dřív posloužil pivem, a tentokrát si objednáváme dvě barraquita. Číšník nás trochu vyděsí svým komentářem "barraquito completo", což si hbitě překládáme, že jim to kafe asi došlo. Pak nám ale vysvětluje, že chce jen vědět, jestli tu kávu chceme i s likérem. Pokyneme, že samozřejmě, a dalších pár chvil strávíme studiem na internetu, abychom se dochytřili. Takže: Některé podniky připravují, prý na základě poptávky, také barraquito sin alcohol, tedy nealkoholickou variantu barraquita (proboha, proč??). Pro alkoholickou verzi se pak vžil termín "barraquito especial" nebo "barraquito completo". Tak to víme pro příště. 

Jakmile do sebe kopneme tu energizující kombinaci kofeinu, ethanolu a cukru, a jakmile jedním okem zahlédneme na digitálním teploměru na zastávce, že teplota vzduchu je aktuálně 19 stupňů, už je tu autobus, který nás dopraví zpátky do Santa Cruz. Do apartmánu přicházíme kolem páté večerní. K rychlé časné večeři naštěstí ještě máme v lednici od včerejška kuře s bambusovými výhonky. Venku se stmívá, mořské vlny se rozbíjejí o přístavní vlnolamy. A my už šup, šup do kanceláře. Jo, bude to dneska nejspíš dlouhá noc.

×