Vavřínovým pralesem

Dnes je pracovní den a tak opět - a trochu nudně - jdeme do práce. Hedvika jako obvykle tráví dopoledne řadou telekonferencí, já se už třetí den v kuse snažím přesvědčit nějaký bankovní systém, o kterém vím jen to, že je napsaný v programovacím jazyce, kterému vůbec nerozumím, aby fungoval. Vzhledem k tomu není příliš překvapivé, že se mi tuze nedaří.

Protože ale je pátek a protože venku zrovna neprší, zavíráme hned po obědě notebooky a vyrážíme na odpolední výlet - asi půl hodiny autobusem na sever od Santa Cruz se nachází kratší trek "Cubo de la Galga", který je na páteční odpoledne tak akorát.

V autobuse zase musíme do roušek (je to protivné, přece jen jsme si už odvykli) a znovu jsme překvapení, jak místní ta pravidla dodržují - člověk by to do Španělů ani neřekl. A to jsou prosím v autobusech povinné pořád, od doby nejtvrdšího covidu a prý zůstanou minimálně do března 2023. Neodvažuju si ani představit, jak by na něco takového reagovala naše "vlastenecká" scéna.

Autobus šplhá udatně stále výš a výš do kopců (co mu taky zbývá, rovinu tady nemají skoro nikde) a opravdu asi po čtyřiceti minutách nás vyklápí na křižovatce mezi několika domky, odkud vychází značená cesta PR LP 5.1, po které se dneska máme vydat. Počasí vypadá stále ještě obstojně - ostrovní hory se sice topí v šedivočerných mracích, které hrozí deštěm, ale fouká východní vítr a od moře se blíží hezké počasí, takže se nenecháme zviklat a vyrážíme po úzké cestě do vnitrozemí.

Ještě než se rozloučíme s civilizací, vykutálí se z jednoho domku, kolem kterého procházíme, postupně asi pět štěňat na vysokém stupni chundelaté roztomilosti. Až z nich máme strach, protože se nám i přes nejvyšší obezřetnost každou chvíli některé připlete packou pod naše pohorky a začne žalostně kníkat. Samozřejmě že okamžitě odskočíme, ale vzhledem k hustotě zaštěnění přitom s velkou pravděpodobností šlápneme na jeho bratříčka/sestřičku a scénka se opakuje. Čekám, že se na nás každou chvíli vyřítí rozlícená matka obranářka, ale ta místo toho jen leží na sluníčku a je evidentně moc ráda, že si ratolesti našly nějakou vlastní zábavu.

Konečně se nám podaří štěněcí entourage setřást na kamenném schodu, na který prckové zatím nezvládnou vyšplhat, a pokračujeme ve stoupání do kopce. Po asi dvoustech výškových metrech a hodině pochodu s funěním přicházíme na vyhlídku Somada Alta, kde si dáváme krátkou přestávku.

Na vyhlídce obdivujeme (kromě výhledů na mořské pobřeží hluboko pod námi) i právě rozkvétající mandloně a místní ptactvo (později identifkované jako endemitní pěnkavy kanárské), které nám ochotně pózují před fotoaparátem. Další dobrou zprávou je, že cesta přestane trvrdošíjně stoupat: chvilku si zadovádí po rovině a pak už se neoddiskutovatelně překlopí k sestupu do soutěsky, ve které nás definitivně pohltí hustý prales vavřínů a kaštanovníků, doplněný podrostem všudypřítomných kapradin. Všude teče spousta vody, země pokrytá tlustou vrstvou zetlelého listí je důkladně nasáklá a tlumí naše kroky. Blahořečíme si, že jsme na túru zvolili vysoké boty - zejména když se cesta definitivně zblázní a dalších pár desítek metrů pokračuje korytem potoka, kde je vody po kotníky. Je tu celkem liduprázdno. Za celou dobu potkáme všehovšudy tři turisty, takže si můžeme tuhle cestu do pravěku vychutnat jaksepatří.

Cesta převážně z kopce dolů utíká rychle a po pár kilometrech se opět vynořujeme z pralesa na asfaltové silnici s další vyhlídkou, na které sí dáváme za odměnu po turistickém výkonu po banánu (mimochodem, banány tu mají nějakého jiného druhu, než jsme zvyklí z domova - a troufnu si říct, že jsou lepší). Abychom tu tropickou svačinu nějak završili, zakousneme ještě marakuju, která se nám válí na zemi u nohou, a z blízkého stromu uškubneme pomeranč (mohl by být o něco zralejší, ale i tak překvapivě dobrý). Cestou narazíme ještě na kompost, na kterém rostou dobře tříkilové melouny, ale tenhle polní pych už nám chybí ta správná dávka drzosti.

Ale to už jsme na konci... nebo vlastně na začátku, u zastávky, na které nás před třemi hodinami vyklopili z autobusu. Protože jízdní řády jsou tu spíš jen orientační: důležité není, v kolik má autobus přijet - tou dobou nejspíš nepřijede - ale zhruba jak často asi jezdí. My víme, že ten náš jezdí zhruba co hodinu, takže se spokojeně uvelebíme na lavičce a čekáme. Naše trpělivost je už asi po dvaceti minutách odměněna a za dalších třicet minut jsme zpátky v Santa Cruz.

A protože nám během výletu docela vyhládlo (tropické ovoce přece jen člověka příliš nezasytí), jdeme se ještě večer dorazit do blízké pizzerie, kterou spláchneme příslušným džberem Sangrie. Prostě leden, no. Co vám mám vyprávět...

×