Za sluníčkem

Na dnešek máme natolik vychytralý plán, že se skoro bojíme, jestli nejsme fikaní až moc. Předpovědi na dnešní den hlásí obvyklé zataženo, občas s deštěm. Nicméně hlavně pro tu naši, tedy východní stranu ostrova. Na straně západní má být výrazně sušeji, a dokonce snad trochu slunečno.

O osmé ranní tedy zamykáme apartmán a míříme na 8:10 na autobus 300, který nám staví hned před barákem a který nás převeze přes centrální hory do města Los Llanos na západním pobřeží, což mu má zabrat asi hodinu. To ale není všechno, dnešní výlet je dvouautobusový: v Los Llanos musíme přestoupit na stodesítku a tou dojet až do Puntagordy. Plán je to celkem ambiciózní, ale už jsme zdejší autobusovou dopravou trochu proškolení a potenciálním průšvihům dokážeme předcházet. Je nám například jasné, že autobus 300 nemůže přesun na druhou stranu ostrova stihnout za 55 minut, jak je avízováno v jízdním řádu. Zvlášť když mu do toho dneska přesně podle předpovědí leje jako z konve a viditelnost není nejlepší. Přestup v Los Llanos na další autobus tedy plánujeme až na 10:15, což nám dává víc než hodinovou rezervu pro případ zpoždění.

Autobus s námi smyčkuje po klikatých silničkách, po kterých musí vystoupat až do nadmořské výšky kolem 1000 m. n. m., odkud zbaběle pokračuje skrz horu tunelem. Asi by byly do okolí docela hezké výhledy, nebýt toho, že - slejvák. Vidíme tedy jen to, co je v bezprostřední blízkosti - a to je třeba ranvej starého lapalmského letiště, kterou drze přejedeme napříč někde v půlce. Dneska už ani jako ranvej nevypadá, je celá rozpraskaná a zarostlá, ale v 50. a 60. letech to byla jediná možnost leteckého spojení s ostrovem a pasažéry sem tehdy vozily Junkersy 52 a Douglasy DC-3. Mno, nevím, jak by sem tyhle stroje dostaly těch aktuálních tři sta tisíc návštěvníků, které přivítá La Palma každý rok.

Jakmile vjedeme do tunelu v horách, čekáme napjatě, jak bude počasí vypadat na druhé straně. Vsadili jsme si na suché západní pobřeží natolik, že dokonce máme jenom nízké boty, žádné pohorky. K našemu nemilému překvapení však leje za tunelem stejně jako před ním, nebo možná trochu víc. Jak se ale blížíme k pobřeží, déšť ustává a mezi mraky dokonce prokukuje modrá obloha. Ještě výhled na lávové pole, které na západních svazích ostrova vzniklo na podzim roku 2021 - je vidět, že mezi tím, jestli láva nateče jen na sousedovu zahradu, nebo i na tu vaši, ležela vždycky jen ta pověstná kapka štěstíčka - a autobus už vjíždí do aglomerace Los Llanos, dvacetitisícového, a tedy i největšího města na La Palmě.

Vystoupíme, a protože nám do přestupu zbvá ještě skoro hodina, jdeme se trochu projít po městě. Městský trhy je nevalný, ale najdeme slušnou kávu, a hlavně si uživáme, že obloha je úplně modrá a do nás se začíná vzpírat sluníčko. "Jakej déšť?" komentuje to odvážně Honza. No, ještě uvidíme. 

A je tu stodesítka, ve které strávíme další skoro hodinu času dalším klikacením po silničních klikaticích. Tentokrát už je to ale s výhledy o poznání lepší: V Tazacorte už se dovolenkoví povaleči rozvalují na lehátkách na černých plážích, a do vody si jich sice zas tak moc netroufá, ale i takoví se najdou. A jakmile se autobus na příbřežní silnici vyšplhá do nějakých sedmi set metrů nadmořské výšky, nabízejí se mezi skalnatými svahy úžasné průhledy na temně modré moře.

Tato část ostrova je jiná i vegetací - rozhodně se v ničem nepodobá mechovo-kapraďovému pralesu, kde jsme se byli projít včera. Rozpoznáváme dužnaté aloe, ty už známe. Identifikujeme i dracénu, které Kanářani říkají drago. A ty masivní kuželovité žluté květy budou pravděpodobně aeonium arboreum - ale tak hluboko už naše botanické znalosti nesahají. Nezanedbatelnou část biotopu tvoří taky banánovníky. Rostou na tak obrovských plochách, že se zdá, jako by pobřeží zcela ovládly a jen na velmi vybraných místech dovolily lidem si občas postavit domeček, ale ne moc velký. 

Vystupujeme v Puntagordě, tedy vlastně na jejím předměstí El Roque. Chceme se tady jednak podívat na vyhlídku, a jednak si taky prohlédnout zdejší větrný mlýn. Ale abych byla upřímná, s kanárskými mlýny je mnohem větší nuda než s těmi našimi - jedná se vlastně jen o dřevěnou konstrukci s jakousi vrtulí, na které nejsou ani umístěné pořádné lopatky, ty se tam asi dávají jen při slavnostních příležitostech. S El Roque jsme tedy hotovi raz dva a můžeme začít stoupat do kopců. A zahřejeme se nejen stoupáním, ale i díky sluníčku, které se snaží, seč může, takže nás nakonec přinutí odhodit všechny bundy a mikiny a štrádovat si to jen v tričkách a kraťasech. Zdá se, že naše sázka vyšla.

Puntagorda a její okolí je známé pěstováním mandloní. Některé jsou opečovávané v pečlivě upravených sadech, ale ještě mnohem víc je jich rozsypaných po okolních stráních, starých, zplanělých, nevyužitých. I ty ale samozřejmě plodí, a taky kvetou - a to právě teď na přelomu ledna a února. Procházíme tedy řadami bílo-růžově rozkvetlých mandloní, a Honza - jako správný hospodář - sbírá loňské mandle, které zůstaly ležet na zemi, a bryskně je na nejbližší kamenné zídce rozloupá. Některé jsou celkem poživatelné, ale většina jich je hořkých jak ďas. Až ex post na internetu dostudujeme, že to je u zplanělých mandloní běžné (a že sníst víc neš deset hořkých mandlí denně může skončit i smrtí - tak kdybychom už se zítra neozvali, můžou za to nejspíš ty mandle). 

Když vystoupáne nad poslední domky, změní se mandloňové lesy na lesy kanárských borovic a občas mezi nimi narazíme na studánku. Procházka (Honza čemukoli pod 6 hodin chůze odmítá říkat túra) se taky jmenuje Camino de las fuentes, tedy cesta pramenů. Ve výšce asi jedenácti set metrů se stezka poslušně otočí zpět směrem k mořskému břehu a my zase procházíme mezi kanárskými borovicemi, až se opět dostaneme na úroveň mandloní - a jsme v Puntagordě. Cestou se ale tolik vychvalované sluníčko trošku poschovávalo za mraky, takže pozvolna zase nasazujeme mikiny. Pouliční teploměr v městečku je nesmlouvavý - ukazuje 13 °C. Pořád ale ani kapka!

Do odjezdu autobusu směrem zpět máme ještě skoro hodinu. Tedy podle jízdního řádu, takže spíš ještě o něco víc. A po turistickém výkonu bychom si zasloužili nějaký ten drink. Jenže gastroscéna v Puntagordě (2000 stálých obyvatel) není z nejživějších. Místní hospoda Barraca otevírá až o šesté večerní, protější pizzerie taky, navíc jen ve všední den, a kavárna Itaca je zrušená úplně. Restaurace Pino de la Vergen je pak k našemu překvapení plná až po strop, včetně terasy, za což, jak záhy zjistíme, může jakýsi německý zájezdový autobus. My si tedy pro zaslouženou chlazenou Doradu musíme dojít do Sparu a jít si s ní sednout na autobusovou zastávku. Trochu neslavné završení, ale lepší něco než nic.

Autobus kupodivu přijíždí jen s několikaminutovým zpožděním, a dost mu držíme palce, aby další nenabíral, protože v Los Llanos máme na přestup podle jízdního řádu jen čtvrthodinu, jinak musíme čekat hodinu na další spoj. Řidič šlape na plyn, co to dá, ale v těch místních zatáčkách to moc nedá, a my přijíždíme na autobusové nádraží přesně v momentě, kdy má náš přípoj odjíždět. Před ním se ale ještě vine dlouhá fronta zájemců o jízdenky, přidáme se tedy do ní a vzápětí už sedíme ve třístovce směrem domů. 

Opět jsme zvědavi, jestli se tunelem vrátíme z přijatelného počasí znovu do deště, ale i na našem konci ostrova je teď jen mírně zataženo, bez deště, a škvírami mezi mraky dokonce prokukuje večerní sluníčko a pomalu se sklání k mořské hladině. A na obzoru ční z moře k nebi ostrý, skoro čtyřtisícmetrový kužel Pico del Teide.  

Dobrý den to dneska byl.

×