Za sluníčkem, tentokrát marně

Nás včerejší plán nám přišel tak geniální, že se ho pokoušíme naklonovat i dneska. Dnes je neděle, podle všech předpovědí nejdeštivější den celého týdne, a jediné místo, kde mají padat o něco menší trakaře (čti: srážky do 1 milimetru za hodinu, což jsme ochotni považovat za přeháňky), je Fuencaliente. Oblast Fuencaliente je region na samém jihu ostrova La Palma a jeho centem je městečko Los Canarios. Tam od nás jezdí autobusy každou hodinu, takže chytneme ten o čtvrt na deset a napjatě čekáme, jestli se během třičtvrtěhodiny jízdy počasí nějak změní.

A změní - jenže k horšímu. U nás v Santa Cruz nebylo ve skutečnosti po ránu tak špatně: zataženo vysokou oblačností, ale bez srážek. Jak se ale posouváme po příbřežní silnici směrem na jih, obloha tmavne a na oknech autobusu se začínají rozpleskávat první dešťové kapky. 

Řidič nás vysadí v Los Canarios přesně podle jízdního řádu (to se nám stalo snad poprvé!) a aktuálně tu sice neprší, nicméně je zřejmé, že může začít každou chvíli. Mikiny a bundy oblékáme i kvůli tomu, že není právě nejtepleji, teploty se dnes mají pohybovat do patnácti stupňů. Akorát na kraťasech Honza trvá - víkend na Kanárských ostrovech prostě odmítá trávit v dlouhých kalhotech. 

Právě odbíjí desátá a my se z městečka vypravujeme po červené turistické značce na jih, na Ruta de los volcanes - cestu sopek. Celá La Palma je sopečná, ale tady na jihu má člověk možnost se kouknout na relativně "nedávné" dopady sopečné činnosti. Uvozovky používám proto, že vulkán San Antonio, který stezka obchází, chrlil lávu v roce 1677, a vulkán Teneguía, který je další v pořadí, v roce 1971. Ale i ta láva ze 17. století je doteď vlastně jen spálená země, s tu a tam odvážným sukulentem - a to je tak všechno. 

Túra má necelých 7 kilometrů, ale u toho překonává přes 700 výškových metrů. V našem případě vlastně hloubkových, protože trek jdeme z kopce směrem dolů, k moři. Původně jsme měli v plánu se dole u břehu otočit a celé to vystoupat zase nahoru, ale pak nám v nějakém jízdním řádu přišel pod ruku autobus číslo 23, který mezi začátkem a koncem túry pendluje (evidentně jsme nebyli jediní, kdo by uvítali podobnou podporu), takže zpátky nahoru se chceme svézt autobusem. Ten ale jezdí poměrně zřídka, o víkendu jen každé dvě hodiny, a naším cílem je stihnout ten v 11:50. Na celou zábavu tedy máme jen hodinu a padesát minut. 

Nejdřív kličkujeme městečkem, kde míjíme hned několik producentů vína. Na infotabulích se vinaři chlubí, jak speciální vína tady na lávových polích pěstují a jak tradičními postupy je zpracovávají, ale - upřímně -  skoro bych se obávala ochutnat, co zdejší černý tuf vlastně plodí. 

Pak míjíme návštěvnické centrum a začínáme zvolna klesat kolem sopky San Antonio. A přesně v tom okamžiku se temné mraky rozhodnou, že už vodu držely dost dlouho, a do nás se opřou první kapky vody, které se během pár minut změní v celé provazy. Ťapeme hrubým černým lávovým pískem a do něj nám z bund a batůžků a nosů odkapává voda - čím dál tím víc. Vždycky, když se chvíli zdá, že déšť ustává, abychom si mohli promočené bundy sundat, je to jen klamný manévr pro to, aby se do nás mohl opřít s ještě větší intenzitou. V lávových polích se navíc není kde schovat (lehnout si pod kaktus by moc nepomohlo), a my se ani nemůžeme příliš zdržovat, protože chceme dole na mořském pobřeží stihnout ten vytoužený autobus zpět vzhůru. Takže stáhneme kapuce víc do čela a promáčení na kost pokračujeme dál. 

Mokneme necelou půlhodinu, ale stačí to, aby z nás crčelo ze všech stran. Jsem na vás zvědavá, moje rychleschnoucí kahoty, jak rychle dokážete zvládnout tuhle kalamitu. Každopádně se vypršely všechny tmavé mraky, obloha světlá a dokonce se ukazuje i sluníčko. To už jsme v blízkosti sopky Teneguía, která soptila před nějakými usmolenými 50 lety - a rozdíl je patrný. Lávové pole je vlastně jen hromada obrovských kamenů, kterým do rozpadu aspoň na hrubý písek ještě nějakých pár set let zbývá. 

Cesta se překlopí do závěrečného klesání a my už vidíme svůj dnešní cíl: dva fuencalientské majáky  (starý kamenný a nový červenobíle pruhovaný) a vedle nich saliny - velké nádrže, které slouží k získávání soli z mořské vody. Na poslední kilometr cesty dle rozcestníku (a 300 výškových metrů) nám zbývá necelá půlhodina, což se zdá jako hrozně v pohodě, ale buď jsme my lemry, nebo mají Kanářani divné kilometry. Na autobusovou zastávku vedle majáku totiž dokvapíme jen pár minut před odjezdem dostavníku. A na posledních pár metrech nás ještě propláchne další přeháňka, aby si snad moje rychleschnoucí kalhoty nemyslely, že jejich práce už je dneska hotová. 

Na zastávce ještě stihneme rychlou vrcholovou (tedy, v našem případě vlastně spíš údolní) sváču a pak už se naložíme do autobusu č. 23 a necháme se vyvézt zpátky do městečka Los Canarios. A protože je teprve kolem půl jedné, a protože nám autobus do Santa Cruz jede až o tři čtvrtě na dvě, vrhneme se cele do víru maloměsta. Ono teda není zas tak moc kam se vrhat, je neděle a podniky jsou vesměs zavřené. Ale uspějeme v jedné pizzerce, kde servírují piva z místního minipivovaru Isla Verde - z jejich produkce ochutnáme jeden red a jedno černé - a pak ještě v cukrárně Zulay, kde se zastavíme na kávu a něco sladkého k ní.  

Cestou na autobusovou zastávku pak Honza zkušeně začenichá a identifikuje krámek s grilovanými kuřaty. To je pro něj věc zcela neodolatelná, takže si jdeme stoupnout do frontičky na kuřata. Prodavačka nám s úsměvem prozradí, že jsou všechna "reservado" (gril má u domácích evidentně úspěch), na nás zbyde jen jedna kuřecí půlka, kterou nějak zrovna nikdo nechtěl. Nám ale k večeři poslouží. 

Celou cestu autobusem domů pak voníme grilovaným kuřetem, a Honza se hned po návratu do apartmánu rozhodne - snad aby se do toho ptáka nepustil hned - že si jde ještě zaběhat. Mno, bránit mu nebudu, ale já už mám dneska fyzického pohybu až až. 

O večeři máme tedy postaráno, ke kuřeti jen nakrájíme bagetu a nalijeme víno, a večer tedy můžeme věnovat lenošení a plánování dalších kanárských dní. Na zítřek je to jednoduché, jdeme znovu do práce - ale vlastně to zas tak moc nevadí. Předpověď: Zataženo, občas trakaře.

×