Ke kráteru

Dnešek byl pro nás trochu neobvyklý v tom, že jsme ještě ráno nevěděli, co vlastně budeme podnikat. Hedvika totiž patří mezi ten druh lidí, které mnohem víc baví cestování plánovat, než se skutečně někam harcovat, takže náš program standardně bývá perfektně vypracován dny, někdy i týdny předem, nežli se kamkoliv vypravíme. Na dnešek ale přicházel v úvahu výlet ke kráteru Caldera de Taburiente, což je (bývala, dávno) největší sopka na celém ostrově, která La Palmu vlastně udělala. Jenže kromě toho, že to je sopka největší, je taky nejvyšší - přes 2300 metrů nad mořem - a kvůli tomu je většinu času zabalená v mracích.

Vzhledem k tomu jsem navrhl na dnešek pružně plánovaný program. To není úplně Hedvičin styl, takže už když jsem v sobotu večer jsem navrhnul, že bychom si ráno mohli podle počasí zítra půjčit motorku, a nebo ne, začalo jí drobně cukat v koutku oka. Z motorky sešlo hned v půl deváté ráno - rychlou SMSkou jsme si potvrdili, že jsou na dnešek už všechny rozpůjčované.

Navrhl jsem tedy, že se pružně vydáme autobusem 300 "zhruba ve směru", kterým chceme jet, koupíme si lístek až na konečnou a uvidíme. To už Hedvice začala na čele nabíhat modrá žilka, která pulsovala čím dál tím rychleji, jak jsme stoupali do kopců, a já čím dál tím víc krčil nad počasím rameny (trochu prší) s tím, že v horách bude možná mlha ,a možná že ne.

Poněkud dotčeně mě upozornila, že po průjezdu tunelem budeme mít na rozhodnutí, jestli z autobusu vystoupit nebo ne, asi patnáct vteřin. Mé pružné plánování ji evidentně působilo určitý nekomfort. Za tunelem jsem znaleckým okem obhlédl situaci a po chvilce váhání jsem rozhodl, že počasí je sice docela fajn, ale časem bude ještě lepší, a výhodnější tedy bude ještě výlet trochu pozdržet. Tou dobou jsme už ale informační centrum u kráterového parku stejně beznadějně míjeli, takže se to vlastně rozhodlo tak trochu samo. Pulsující modrá žilka na Hedvičině čele zatím nabyla strašidelných rozměrů, takže jsem byl vlastně jenom rád, že nás autobus dopravil až do nedalekého městečka El Paso, kde jsme mohli u špatné kávy zhodnotit stávající průběh realizace mého pružného plánu.

V El Pasu se situace - naštěstí pro mě, Hedviku i její žilku na čele - výrazně normalizovala. Než jsme si zanadávali nad kafem, otevřeli nám turistickou informační kancelář, kde nám ochotná paní informační kancelářová vysvětlila, že jsme to vlastně udělali nejlíp, jak to šlo: Pokud nemáme vlastní dopravní prostředek, dá se ke kráteru dostat jenom taxíkem, který staví hned před turistickou informační kanceláří. Pokud bychom vystoupili dřív, u infocentra kráterového parku, beztak by nás taxík stál stejných 15 eur (protože by k nám musel nejdřív dojet, což by neudělal zadarmo), a navíc kdoví, jestli bychom se ho tam vůbec nějak dovolali.

Uchlácholeni tím, jak bravurně jsme dnešní plánování zvládli, nasedáme do taxíku (elektrický Enyaq, který opět podráždil mou touhu po elektromobilu) a necháme se za patnáct euro dovézt na začátek krátké túry v národním parku Caldera de Taburiente. Slunko mezitím ještě o kousek přizvedlo mraky, které teď už zůstávají jen na těch nejvyšších špičkách, takže si můžeme poblahopřát: pro náš výlet jsme si vybrali to nejlepší počasí, jaké dneska bylo k disposici. Třikrát sláva pružnému plánování!

Samotná túra je spíš taková lehčí procházka, která by se díky dokonale udusaným cestičkám dala zvládnout i na invalidním vozíku (pokud by měl trochu užší rozchod kol). Vyhlídky, které nám nabídla, ale byly úžasné, a snad i za těch 30 euro stály (ano, někdo nás taky bude muset odvézt zpátky). Abychom si za ty peníze opravdu užili, navrhuju ještě Hedvice pružný výšlap na blízkou vyhlídku, která se tyčí ani ne tři sta výškových metrů nad námi. Na to mi Hedvika popřeje šťastnou cestu s tím, že na mě pružně počká na parkovišti. Vzhledem k tomu, že mě přece jenom po včerejším běhání bolí puchýř na noze, a taky vzhledem k tomu, že se naše výletní okno rychle zavírá a z údolí začíná stoupat mlha, svůj návrh pružně přehodnotím a čekání na taxíka místo toho vyplním družbou s místním párkem krkavců, co přišli omrknout naši svačinu.

Co nevidět jsme zpátky v El Pasu, kde si na zakončení úspěšné výpravy dáme pivo a pokračujeme dál autobusem, který nás tunelem proveze skrz hory na "naší" stranu ostrova, kde i nadále beznadějně prší a kde nic nenapovídá tomu, jak pružně se nám počasí na druhé straně kopce přizpůsobilo.

A abychom ten dnešek nějak završili, uděláme si odpoledne ještě jeden výzkumný výpad do blízké hospody na skleničku sangrie, ke které se odhodláváme už třetí den. Objednáváme si tu "menší". Až příliš pozdě z jídelního lístku zjišťujeme, že nejmenší sklenice, kterou tu podávají, má půl litru; ale poradíme si i s nimi. Jak jinak, než pružně!

×