Odpočinkový den

Ačkoli je dnes sobota, čili volný den, a mohli bychom tedy podniknout nějakou celodenní akci, nechystáme se k tomu. Jednak mají dnes opět trochu zlobit přeháňky, druhak chce Honza dodělat do práce všechno co, co nestihl včera (protože včera, ač byl den pracovní, jsme se flákali u falešných vodopádů), a třeťak si chceme dopřát za celý pobyt aspoň jeden den plný nicnedělání. 

Spíme tedy až do rozednění, což je tady kolem osmé. Honza má teda tou dobou už za sebou jedno probuzení o třetí ranní, jedno o páté, jedno o šesté... Nemůžeme zatím přijít na to, proč se nám tady spí hůř než doma, ale prostě to tak je. No a po snídani ho nechám pracovním povinnostem a jdu zařídit nákup. 

Chodníky jsou kapku mokré, a občas nandavám a pak zase sundavám kapucu, takže s dnešní předpvědí se meteorologové zas tak moc nespletli. Náš oblíbený HiperDino market je navíc od baráku asi kilometr - je to docela výprava. Město je touhle dobou (sobota, půl desáté dopoledne, trochu prší, v přístavu žádná loď) skoro liduprázdné. 

Jak tak zahýbám na Avenida del Puente a procházím kolem Sparu u městské tržnice, udeří mě přes nos vůně grilovaných kuřat. Mrknu tedy dovnitř. Když jsem se tu zastavila minule, vysmáli se mi, že před polednem kuřata nejsou. Dneska to ale vypadá příznivě, což potvrzuje i kuřecí prodavačka, tak si dělám poznámku, že se tu ještě cestou z nákupu zastavím - a o oběd bude postaráno. 

Na cestě domů pak ještě přibrzdím u cukráře, kde dělají cheececake, který podezírám z kozího sýra. Porce jsou obrovské, pro nás oba bude stačit jedna. Jenže dneska se ten dort cukráři nějak nepodařil nebo co, kousek ne a ne držet pohromadě, celý se rozpadá a roztéká. Upřímně, kdyby se tohle v kuchyni stalo mně, styděla bych se to naservírovat i Honzovi. Místní cukrář ale nezaváhá a z kartonových tácků mi sestaví rafinovanou kontrukci, kam cheesecake polonasype a polonalije a mě zkasíruje za plnou cenu, aniž se začervená. Mno, v nejhorším to oblížeme z toho kartonu. 

Na poledne se mraky trochu protrhají a udělá se sluníčkové okno, takže si grilované kuře bereme ven na terasu. A sotva dojíme, já sklidím ze stolu, opláchnu nádobí a těším se, že si konečně na chvíli sednu (a začnu si konečně uživat ten odpočinkový den), navrhne Honza, že bychom se mohli jít někam projít. Přijde mi trošku zvláštní, co ho to tak najednou popadlo, ale pak mi to docvakne - touhle dobou se totiž doma začínají sčítat hlasy prezidentských voleb. A protože Honza nechce průběžně sjíždět aktualizace a u toho si kousat nehty, hledá nějaké odreagování. 

S prezidentskými volbami jsme to, upřímně řečeno, nevymysleli moc dobře. Když se volilo před pěti lety, byli jsme právě na Madeiře a nemohli jsme k volbám přijít. Takže to, jak to dopadlo, jsme si dávali tak trochu za vinu. Letos jsme, poučeni z krizového vývoje, nechtěli udělat stejnou chybu a termín zimní pracovny jsme naplánovali tak, abychom volby stihli. Což jsme taky před čtrnácti dny stihli. Nějak nám ale nedošlo, že květák se zřejmě bude lámat až ve druhém kole - namísto toho už jsme si totiž spokojeně naplánovali slunění na La Palmě. Takže teď musíme jen čekat, jak to - opět bez nás - dopadne. 

A vyrážíme na procházku. Jako první cíl zamíříme na pláž, co máme hned u domu. Honza chce využít to sluníčkové okno, které se přes poledne udělalo, a trochu se osvěžit v mořských vlnách. Jakmile ale vylezeme z domu na ulici, opře se do nás ostrý poryvový vítr, a než dojdeme kolem vlnolamu k pláži samotné, začně jemně mrholit. Na mole sedí jakýsi backpacker v péřové bundě a kulichu. To ale Honzu nezastaví - aspoň nohy si prostě musí smočit. Počasí je nicméně stále nevlídné, volíme tedy ústup do blízké kavárny, které sice vypadá dostatečně hipstersky, ale je to jen zastírací manévr - kafe dělá nevalné. Možná proto se jmenuje Utopia. Vypijeme kávu, ještě jednou se zkusíme jít kouknout k pláži, ale ke koupání to stále moc neláká (a to dnes teploměr na ulici ukazuje 22 stupňů!), tak si jdeme aspoň po mizerné kávě spravit chuť kopečkem zmrzliny. A protože právě neprší, protáhneme procházku až do mariny, kde obdivujeme plachetnice. Většinou jsou to macaté kousky, kolem padesáti stop zdéli, a u některých je celkem jasné, že se sem opravdu dostaly přes pořádný kus oceánu. 

Pak už zvolna zamíříme domů, abychom se na internetu opatrně jedním očkem koukli, jak vypadá to sčítání hlasů. A záhy už otevíráme láhev španělského červeného. Dobře vy, lidi, hezky jste si tam s tí poradili - i bez nás.

Honzu ještě popadne náhlý příval energie a rozhodne se jít si zaběhnout svých tradičních deset kilometrů podél přístavu do Cansajos a zpátky. K tomu se tedy nepřipojím, já už se hodlám zbytek odpoledne pilně a plnohodnotně flákat. 

A věřili byste, že zatím ani nemáme vůbec žádný plán, co bychom mohli dělat zítra? No, ono se uvidí...

×