Konečně vodopády?

Jak už Honza zmiňoval včera, zdejší počasí se ustálilo na standardu "zadekováno, ale neprší, nebo aspoň ne moc". Dnešek dokonce předpovědi slibovaly zcela bez deště a s občasným sluníčkem, a vzhledem k tomu, že uplynulé dva dny byly náročné spíše intelektuálně, dneska si pro změnu plánujeme dát trochu do těla. 

Teda, abychom to nepřeháněli. V plánu je asi dvouapůlhodinová túra v severní části ostrova. Ani na ni nebereme kotníčkové pohorky, jen vycházkové boty. Ráno ještě z terasy kontrolujeme, jestli si to déšť náhodou nerozmyslel a nespustil navzdory meteorologům. Obloha je sice zatažená, ale neprší, takže se balíme na výlet. A někdy budu muset s nějakým odborníkem probrat, jaký má meteorologická situace vliv na viditelnost, protože mezerou mezi mraky a mořskou hladinou se v padesátikilometrové dálce jasně rýsuje panorama sousedního ostrova Gomera. 

Na dnešním výletě bude nejpíš zdaleka nejnáročnější logistika, je totiž dvouautobusový. První autobus je naše známá stovka, co jezdí ze Santa Cruz na sever. Chytneme ji hned ráno v 8:15, a nebýt toho, že v ní nejdřív jeden a pak druhý kanárský playboy pouští z mobilu své songy všem pasažérům pekně na celý autobus (tahle individua, která si evidentně pletou svobodu s bezohledností, mi dost lezou krkem, a podle mě si žádnou svobodu nezaslouží, dokud se s ní nenaučí zacházet), byla by to celkem pohodová jízda. Dneska jedeme prvně až na konec trasy, do městečka Barlovento, a podle jízdního řádu tam máme být za 55 minut. To by nám dalo 20 minut na přestup na přípoj číslo 120. Dobře ale víme, že stovka nikdy a za žádných okolností nejede načas, takže jsme připraveni i na eventualitu, že přípoj nestihneme a budeme muset čekat na další. Ve skutečnosti se ale řidič dneš překonává, zpoždění nabereme jen asi desetiminutové a v pohodně stihneme navazující stodvacítku. 

To už není plnohodnotný autobus, ale jen mikrobus pro nějakých patnáct, dvacet lidí. Nejdřív si myslíme, že tahle trasa z Barloventa na Putagordu prostě není tak vytížená a většího autobusu není třeba.To ale ale jen částečný důvod pro nasazení mikrobusu. Vozidlo totiž nejede jen po hlavní silnici číslo 1, která obkružuje celý sever ostrova, ale zajíždí taky do vesnic mimo tuto silnici. Palmita, Gallegos, Franceses... Vesničky s několika stovkami obyvatel, zavěšené ve svahu nějakých 400 výškových metrů nad mořem, takže z vody se do nich dostat nedá, a zároveň nějakých 200 metrů pod hlavní silnicí, která je s nimi spojená okreskou, sice - všechna čest - asfaltovou, ale širokou tak na jedno menší autíčko. Silnička se i s naším mikrobusem klikatí sem a tam, abychom dolů do vesnice sešplhali, občas se ale i přes veškerou snahu sklopí přímo dolů ve vražedném úhlu, a když už vesnice dosáheme, protahujeme se tam mezi domky tak, že na stranách autobusu zbývá sotva patnáct, dvacet centimetrů (docela by mě zajímalo, jak to řidič vpředu řeší se zrcátky).

Během svého života jsem v podstatě nepoznala kinetózu.Tedy, na palubě lodi se mi to občas stává - jak říká náš známý skipper Aleš Kafka, na lodi je blbě všem, je to jen otázka výšky vln. Ale suchozenskou kinetózu zažívám výjimečně. Tohle je ovšem jedna z těch příležitostí. S chutí se v mikrobusu připoutám bezpečnostním pásem, ač to za normálních okolností v prostředcích hromadné dopravy moc nedělám. Honza, jako ostatně v každém dopravním prostředku, záhy po odjezdu z Barloventa v mikrobusu usne, takže si klikatice a sešupy užívá o poznání míň než já. V hrozivých klesáních vypadlý ze sedadla spokojeně visí v bezpečnostním pásu a labužnicky dřímá. Někdy mám pocit, že kdyby se shodou okolností ocitl na palubě kosmické lodi, zaspí i to. Záviděníhodné. Na druhou stranu ale také prospí, když se za oknem autobusu prvně objeví severní okraj hlavního lapalmského kráteru a na něm zazáří bílá kopule hvězdárny Roque do les Muchachos. 

Doprava na místo tímhle terénem zabere o poznání déle, než naznačuje jízdní řád, takže na zastávku La Zarza přijíždíme někdy kolem jedenácté. Tou dobou už se sluníčko přímo překonává, také se ale nedá přehlédnout, že jsme ve výšce asi 1000 m. n. m., čili vzduch je o poznání chladnější, než když jsme před třemi hodinami nastupovali v Santa Cruz, na úrovni moře. Moc se tedy nerozhlížíme, balíme se do mikin, bund a čepic a vyrážíme na túru. 

Ta vede nejdřív pěkně z kopce dolů, kaňonem řeky La Zarza, do které se mají ze skalnatých stěn řítit četné vodopády. Co se vodopádů týče, zatím nás La Palma moc neuspokojila, tak jsme zvědaví. Jakmile se ale dostaneme k říčce samotné, je nám jasné, že hydrologická situace není ideální: koryto je v podstatě suché, místy bahnité, zřídkavě s louží. První místo, kde je na mapě značen vodopád, pak jen potvrdí naše obavy: skála je sice vlhká, nicméně to, co padá dolů, jsou jen jednotlivé vodní kapky. Zcela stejnou podobu mají i dvě další místa, značená v mapě vodopádovou ikonkou, takže Honza, chtivý koupání pod vodopádem, jen vyčítavě postojí pod jedním kapkovým čůrkem a naznačí, že tohle se tedy jako vodopád rozhodně počítat nedá. Túra se tedy z vodopádové proměňuje v další procházku vavřínovým pralesem. Je to sice fajn, doma si člověk vavřínů moc neužije, ale něco mi říká, že teď nějakou dobu bez dalších vavřínů vydržím - snad kromě bobkových listů v kuchyni. Podobné zklamání pak představuje Oratorio San Miguel - cíl, ke kterému směřujeme. Možná tu kdysi jakási modlitebna stála, ale dnes jsou viditelné jen obvodové zdi. Takže tady taky žádný trhák. 

Zpět do kopce se pak vracíme přes vyhlídku Doňa Pola - a teprve tady dnešní túra trošku skóruje: Na vyhlídkové plošině jsou jednak piknikové stoly, kde si dáme něco malého k obědu. Na dohled pak rostou pomerančovníky - z jednoho Honza hbitě uloupí dva zralé pomeranče. A vyhlídky jsou odsud skutečně úžasné: jak na zelené rozeklané severní pobřeží ostrova, které se trochu posobé Skotsku, tak na ostrý okraj kráteru ve výšce skoro 2500 metrů s kupolemi observatoře a teleskopu. 

Cesta směrem vzhůru, zpět do La Zarza, nám nakonec ubíhá rychleji, než jsme čekali. Vede po solidní lesní skorosilnici se stabilním přijatelným sklonem, takže jsme u autobusové zastávky o poznání dříve, než autobus z konečné v Puntagordě vůbec vyrazí směrem k nám. Chceme zbývající čas využít k tomu že si projdeme archeopark situovaný přímo v La Zarza. Petroglyfy, které jsou na okolních skalách, prý pocházejí minimálně ze 16. století. Zavřené je ale nejen návštěvnické centrum, ale i celý areál, a i když bychom se žbrdlením v kovové bráně byli asi protáhli, riskovat to nechceme. Posedáváme tedy na zastávce autobusu, abychom ho náhodou neprošvihli - jezdí jen co dvě hodiny - a posedáváme dlouho, protože dorazí s minimálně dvacetiminutovým zpožděním.

A opět nás čeká kroucení po horských stezkách, vůči kterému Honza opět použije své speciální schopnosti a proptně usne. Probudí ho, až když s námi řidič přibrzdí těsně před Barloventem, na vyhlídce La Tosca. Jednak jsou odsud zase úžasné výhledy na pobřeží, a druhak v blízkosti vesničky La Tosca rostou mohutné letité dracény, na které se taky chceme kouknout. Moc se ale nezdržujeme, tradiční polední krásné počasí se blíží ke konci - však už je taky skoro půl čtvrté - obloha se začíná zatahovat a pravděpodobnost deště stoupá, takže křepkým krokem pochodujeme k centru Barloventa, abychom se tam usadili do jediného otevřeného baru a poručili si dvě barraquita. Jak už jsme několikrát ověřili, tahle kombinace kofeinu, alkoholu a cukru postaví člověka na nohy i po sebenáročnějším treku, takže poté ještě obhlídneme zbytek města (kromě vystavené lucerny z majáku z 19. století tu moc zajímavostí nemají) a posadíme se na autobus směrem domů, kam přijedeme chvíli před šestou. 

Honza, asi probraný likérovou kávou, má ještě zálusk na trochu nočního života, ale mně už se dnes moc ven nechce, takže večeříme z vlastních zdrojů a zamíříme - tedy aspoň já - dnes asi brzy do postele. Někdy je to cestování docela vyčerpávající.

×