Zase neprší

Dnešek byl opět tradiční v tom smyslu, že předpověď slibovala celodenní mírné pršení, ale byť byla obloha celý den spíše zatažená, nevypadla z ní ani kapička. Už delší dobu pozorujeme, že místní meteorologové jsou spíš pesimisti a jejich chmurné strašení deštěm nesmí brát člověk až tak moc vážně.

Nám to ale beztak může být jedno, protože dnešek máme naplánováno strávit prací. Hedvika opět střídá od rána jednu telekonferenci za druhou; abych ji nerušil (vyhnat ji nemůžu, má tak špatnou baterku v notebooku, že se musí zůstávat přilepená k zásuvce ve zdi), zkouším se se svým telefonem uklidit na balkón, ale hukot přílivu mě odtamtud brzy vyžene, takže se schovávám za postelí, kde mám alespoň trochu klidu. Možná byste řekli, že mít kancelář na tropickém ostrově je fajn, ale má to i svá úskalí, víme?

Na oběd si dáváme přestávku s vycházkou k thajskému stánku na příměstské pláži. Je to takový záhadný podnik - vždycky, když jsem kolem něj běžel po příbřežní promenádě, měl otevřeno a bylo u něj živo. Když jsme si k němu udělali výlet v pondělí, měl zabedněná okna tak důkladně, že mi Hedvika nechtěla věřit, že jsem si to celé nevymyslel.

Dneska jsem tedy neponechal nic náhodě a po zjištění, že je na těch jeden a půl kilometru na stánek vidět z našeho balkónu, jsem se vybavil triedrem a průběžně pozoroval cvrkot. Trpělivost se vyplatila - po čtvrt hodině pozorování jsem mohl s jistotou potvrdit, že stánek má okna otevřená a vevnitř se něco hemží. Neváhali jsme tedy ani minutu a vyrazili do útoku.

Aby se člověk ke stánku dostal, bylo potřeba dost natáhnout nohy - projít až na kraj města a pak ještě kolem celého přístavu. Cestou spřádáme plány, co budeme dělat, jestli mýtický stánek během našeho přesunu zase zavře.

Stánek měl naštěstí skutečně otevřeno, ale závěr celé akce byl trochu antiklimatický: Po všech těch peripetiích jsem doufal v nějaký rafinovaný kulinářský zážitek, který ospravedlňoval všechnu tu námahu, ale ouvej - avízované thajské kuchyně měli na lístku pomálu a i ceny byly na vixlajvantem potaženou boudu spíš nepřiměřené. Já jsem nakonec skončil u paelly s mořskými plody, která byla evidentně jen přihřátá z trouby a Hedvika s jakousi čínskou směsí průměrné chuti (podobnou, jen daleko lepší a o dost levnější dělají v restauraci jen nějakých padesát metrů od nás).

Připisujeme si to tedy jako životní zkušenost a aspoň se trochu projdeme po pláži. Původně jsem se chystal i na nějaké to koupání, ale popravdě chladné zamračené počasí a dost silný vítr mě k vodním hrátkám příliš neinspiruje. Nevadí, mám už splněno od předvčerejška.

Pak se zase pokorně vrátíme ke klávesnicím a zařezáváme a zařezáváme, až nás najednou hlad upozorní, že by mohl být čas na večeři. Dneska jsme naplánovali večeři venku; doufáme, že se nám tak podaří napravit dnešní nevalný oběd. Navíc se oba shodujeme, že nám je tak trochu divně a zima a večerní vycházka by nás mohla trochu rozhýbat.

Do předvybrané restaurace la Placeta to nemáme daleko - netrvá tedy ani deset minut a už usedáme k jednomu ze stolků a vybíráme z online menu (na stole vylepený QR kód, který míří na webové stránky s jídelním lístkem, je tu už prakticky standard). Při čekání na jídlo se snažím vydírat Hedviku, aby dnešní blog napsala ona - mě popisovat jídlo moc nebaví, takže bych to nejradši shrnul jen tím, že jsme měli nějaké sýry, olivy, víno a hamburger.

Jak je vidět, moc úspěšný jsem se svým vydíráním nebyl, tak aspoň dodám, že sýry byly grilované, kozí a se třemi různými omáčkami, víno bylo červené, ale bohužel nikoliv místní (to prodávají jen po lahvích), olivy byly dvou různých barev - přičemž ty zelené, v česneku naložené, byly skutečně vynikající; hamburger byl ucházející (až na kus nepříliš vábné rozvařené papriky, kterou do něj bůhvíproč nacpali místo rajčete) a celé to doplňovala rozpečená bageta prolitá máslem dle receptu "žlučníku, otřes se". A abych nezapomněl, jako předkrm jsme dostali plátek bruschetty s jakousi pomazánkou, kterou se nám nepodařilo přesně identifikovat, ale bylo v ní asi rozemletého něco z moře. Celé jsme si to moc užili a přitom to stálo jen o jedno euro víc, než dnešní obědový fail na terase zakryté igelitem. Jsou věci, které chápu jen těžko.

Výborná večeře nám spravila nejen chuťové buňky, ale i náladu, takže se cestou zpátky rozhodneme vzít to zkratkou přes jeden místní bar - protože dnešní rozpočet už stejně nikdo nezachrání, claro? Moje lokální speciální ručně vařené v lahvi kvašené pivo nestojí za moc, ale Hedvika se stává vítězem večera s se super banánovým koktejlem, báječně doplněným půlkou sušeného banánu v celku - ta fungovala jako lžička, míchátko, deštníček a zákusek v jednom.

No, a pak už byl konec a my šli domů.

Konec hlášení v kulinářském jazyce.

×