A zase do práce...
|
|
Hedvika, 6. 12. 2016
Do přístavu přijely dvě Costy,
chudých námořníků jsou obě zcela prosty,
na palubách maj' movitý německý hosty, hej!
- to bude v hospodách rej!
Aby bylo jasno, Costa Crociere je italské rejdařství, které provozuje spousty mamutích zaoceánských výletních lodí, a všechny se jmenují Costa a ještě něco. Jo, patřila mezi ně i Costa Concordia - ta, co před čtyřmi lety lízla při vyhlídkové plavbě Itálii trochu moc zblízka. Naše první Costa dorazila už v sedm ráno, jmenuje se Costa Fascinosa a přijela z Casablanky. Druhá, Costa Magica, přijela až odpoledne a měla to ještě dál, až z pevninského Španělska. To znamená, že cestující byli na volném moři celé dva dny. Ale asi není třeba se obávat, že by tam trpěli pod ranami bocmanovy devítiocasé kočky nebo překonávali kurděje. Pro zábavu tam mají kina, kasino, 4 bazény a lázně o šesti tisících čtverečních metrech. Honza tvrdí, že jediné, co budou mít pasažéři na Costách společného s raně novověkými námořníky, je sexuální vyprahlost. Docela by mě zajímalo, kam na tyhle informace chodí.
Námořní provoz za oknem bude pro nás pro dnešek jedna z mála, ne-li jediná zábava. Jednak totiž máme před sebou další pracovní den a druhak má Honza stále rýmičku. I když tvrdí, že už ustupuje. Což mu je nejspíš dost líto, takže na mě prská, kudy chodí, podstrkává mi na pití jím oslintané skleničky a ráno si “omylem” vyčistil zuby mým zubním kartáčkem, aby se viróza definitivně přestěhovala ke mně a ještě pár dní s námi zůstala.
Já jdu ráno prověřit, jak vážně berou tenerifani dnešní Den konstituce - a zdá se, že to není zas tak zlé. Otevřeno má nejen náš supermarket, ale i kavárny v okolí a třeba taky pekař. Nejcennějším úlovkem mého potravinového lovu je nepochybně tenerifské víno, které si otevřeme k obědu. Je, inu, překvapivé. Koho mohlo napadnout, že “fruity and sparkling” znamená “ovocňák s bublinama”, že? No, naštěstí máme v ledničce od Daniela ještě plechovku kompotovaných broskví, zkusíme materiál zpracovat jako sangrii. Honza i přes svoji rýmičku a s nasazením života zkouší různé kombinace a hustoty vínoovocného mixu a nakonec dospívá k názoru, že nejlepší je zvlášť si dát broskve a zvlášť vylévat víno ven z balkónu.
Po vinném experimentu se nám odpoledne pracuje o poznání veseleji. Tedy, hlavně mně. Každý zaměstnanec totiž čeká ve svém životě na nějaký specifický, netradiční úkol, při kterém budou moci využít svoje utajené dovednosti a prokázat svoji nepostradatelnost. No a mně se to asi stalo dneska - přišel mi totiž mail, že mám sehnat zimní stadion. Co všechno projektového manažera IT projektu nepotká, že? Teda, stadion ještě nemám, ale makám na tom!
A když jsem v nejlepším shánění, zaklepe nám na dveře Australan. Jmenuje se Anthony, bydlí v apartmánu pár pater pod námi, který taky pronajímá Daniel, a nefunguje mu klíč. To je nám opravdu líto - a co pro něj můžeme udělat? Anthony svírá v ruce Danielovo telefonní číslo a ptá se, jestli bychom mu nemohli zavolat. Eh, a Anthony už mu volat zkoušel? Mno, ještě ne… Nemá totiž signál. Mohl by se u nás připojit k wifi? Necháme Anthonyho připojit k wifi, pak ho necháme zavolat Danielovi a svěřit se mu se svým klíčovým problémem - a celou dobu přemýšlíme, jakou roli v téhle story vlastně hrajeme. Nač potřebuje Anthony k telefonátu internet? Jak se dostal do baráku, když ten poškozený klíč, co drží v ruce, je klíč od domu, nikoli od bytu? A co na to všechno Daniel? A co na to Jan Tleskač? Nakonec Anthony zavěsí telefon, srdečně se s námi rozloučí a my máme pocit, že někdo z nás se musel definitivně zbláznit. A vracíme se zpátky k zimnímu stadionu.
Ale jen na chvíli, protože se blíží čtvrtá - to je pražská pátá - my zavíráme kancelář a Honza vítězoslavně prohlašuje, že je mu lépe. Dokonce tak lépe, že by dnes už zvládl dojít do parku se mnou. To říká jen proto, že neví, jak daleko je park. A když to zjistí - je to dobrého půldruhého kilometru - ulehne v něm na lavičku a vypadá, že se nehodlá zvednout až do zítřejšího rána. Uzná, že přecenil síly a že se bude muset ještě nějaký den šetřit. Teď se ale musí dostat zpátky do postele, což je bohužel stejný půldruhý kilometr zase zpátky. Jdeme po příbřežní promenádě a Honza velmi nadšeně kvituje, jak se rozfoukal vítr - už se vidí, jak bude příští týden plachtit s bortíkem ve vodě. Já teda doufám, že to s tím máčením bortíků nebude tak hrozné - a hlavně doufám, že včas vychcípou ty bacily, co mám na zubním kartáčku, protože jinak si plachtění fakt moc neužiju.
A zatímco Honza doma zalézá pod deku, Costa Fascinosa za halasného troubení odráží od mola a míří do Brazílie. Tentokrát čeká pasažéry celých sedm dní na moři. To zas bude sexuální frustrace.
RSS