V tržnici a v Laguně
|
|
Hedvika, 7. 12. 2016
Včera večer jsme se s Honzou dohodli, že se dnes ráno zajdeme podívat do Mercado Municipal Nuestra Senora de Africa, tedy do městské tržnice. Tržnice má otevřeno už od šesté ranní, a aby její návštěva moc nenarušila náš pracovní harmonogram, je třeba vstát dost brzy. O to prý se Honza postará, protože prý tady kvůli těm mizerným světlům z přístavu a kvůli rýmičce stejně špatně spí, takže v šest bude vzhůru, vzbudí mě, v sedm sedíme v autobusu směrem na tržnici a v osm jsme doma i s nákupem. No tak to určitě…
Když jsem se probudila, bylo pár minut po sedmé a Honza měl půlnoc. Začala jsem kmitat kolem varné konvice a Honza, sotva proškrábl oko, mi obratem ruky vyčetl, proč jsem si, do háje, nenařídila budíka, když vím, že se ráno sama včas neprobudím. Tu právě uvařenou vodu jsem na něj nevylila jen proto, že jsem nechtěla zmáčet matraci.
Do autobusu se tedy po řádné snídani dostaneme až někdy po osmé, ale moc to nevadí, protože když o půl deváté vstupujeme hlavní branou do tržnice, mnohé stánky jsou ještě zavřené nebo sotva otevírají. Budova tržnice pochází z 19. století, i když nově byla otevřená až roku 1943, a drží se takového koloniálního stylu, lehce švihnutého maurským. Část je zastřešená, část pod otevřeným nebem, a sehnat se tu dá všechno ke snězení a vypití - maso, uzeniny, ryby, mořské plody, sýry, čerstvé těstoviny, pečivo, koření, čaje, káva, zelenina, ovoce, víno, no prostě na co si člověk vzpomene. My jsme tu udělali dva zásadní objevy. Prvním byla Panadería Alemana - německá pekárna. Nedá se nic dělat, ale Němci mají nejlepší pekaře na světě - a Španělka, která tenhle podnik provozuje, je se svými slunečnicovými chleby, louhovými preclíky a drobenkovými koláči o třídu výš než všichni tenerifští pekaři, které jsme zatím potkali. Druhým objevem bylo cortado - “řezaná” káva, tj. espresso připravované půl napůl s teplým mlékem. Ke slušnému cappuccinu nebo macchiatu to má samozřejmě daleko, ale ze všech tenerifských kávo-bahenních lázní je to asi to nejpitelnější.
Po kombinaci cortado - Apfelkuchen tedy míříme zpátky na autobus. Bohužel jsme fikaní, chceme dojít na jinou (bližší) zastávku, než kterou známe, a nějak nepočítáme s tím, že uličky v centru Santa Cruz jsou často jednosměrné - a tedy zastávka na jedné straně ulice ještě nemusí vůbec znamenat, že zastávka protisměrné linky bude na druhé straně téže ulice. Nakonec pátraní po zastávce vyústí v to, že se vracíme zpátky domů pěšky. Honzova rýmička zřejmě už definitivně ustupuje, protože procházení snáší o poznání lépe než včera. Navíc máme cestou šanci zahlédnout, jak v přístavu kotví Symphony - stometrová motorová jachta Bernarda Arnaulta, ředitele Moët - Hennessy - Louis Vuitton. Kdo ví, jestli na ní Bernard fakt jede, protože Symphony je normálně k dispozici na charter. Cenu půjčovného se nám nepovedlo najít, ale Honzu ta možnost vyloženě zaujala, protože pokud prý si má vybrat, jestli bude bazén, vířivku a venkovní kino sdílet na nějaké výletní lodi s pěti tisíci německých důchodců, nebo na Symphony s francouzským miliardářem, má v tom jasno.
Domů se tedy dostaneme až v době, kdy naši pražští kolegové v práci už skoro obědvají, a jdeme hbitě vyřizoval e-maily, které se nám během dopoledne nakupily. Během dne ještě informujeme Daniela, že se v apartmánu zdá být cítit odpad - těžko říct, jestli spíš z koupelny, nebo z kuchyně - a Daniel přislíbí se večer zastavit i s opravářem. Práci dnes opravdu moc nedáme, protože kolem půl čtvrté už se chystáme na další výpravu, a tou je La Laguna.
Město San Cristóbal de la Laguna je historické městečko registrované jako kulturní dědictví Unesco. Založeno bylo už v 15. století a jako jedno z opravdu mála (ze dvou?) měst na Tenerife má mít cosi jako historické jádro. Do La Laguny se jezdí tramvají. Santa Cruz má dvě tramvajové linky: tramvaj JEDNA a tramvaj DVA. My jedeme tramvají JEDNA, ta má sice jako cílovou stanici uvedeno La Trinidad, ale my dobře víme, že do žádného Trinidadu nejede, takže naskakujeme a jedem. Cesta trvá skoro čtyřicet minut - to je jako dvaadvacítkou z Pavláku až na Bílou Horu, když je na Újezdě trochu zácpa - ale tahle tramvaj u toho nastoupá přes 500 výškových metrů - a to je víc, než kdyby ta dvaadvacítka šplhala přes Petřín.
Z konečné tramvaje se vydáme do centra městečka a procházíme se po pěších zónách. Historické jádro La Laguny má pocházet z 16. - 18. století, ale těžko říct, jestli vůbec některé stojící domy tuhle dobu pamatují. Hezky to ilustruje příběh zdejší katedrály, která sice stojí na místě poustevny ze 16. století, ale její dnešní podoba je z poctivého betonu a datuje se 1915. Měšťanské domky v ulicích jsou na tom nejspíš podobně. Navíc je celá La Laguna postavena v modernictickém, racionalistickém stylu (čti: všechno je strašně hranaté) a ty maurské prvky, na které upozorňuje každý průvodce, je třeba pečlivě hledat. Nakonec se, zmoženi hranatou architekturou, svalíme na lavičce u kostela Sv. Agustína a Honza napůl usne. Jak se blíží večer, rýmička se znovu trochu ozývá a znovu bude potřeba zamířit domů, k čaji a do postele. Sílu ještě doplníme u jednoho cortada, když už jsme ho tak hezky objevili, a absolvujeme tramvajovou cestu zase zpátky.
Na pokoji na nás čeká nejen zaizolovaný odpad, ale i vzkaz od Daniela, že nám děkuje za včasnou informaci, a jako dárek od něj bílé tenerifské víno. Hned ho se španělskou sušenou šunkou a španělským sýrem vyzkoušíme - a kupodivu skóruje o mnoho tříd lépe než včerejší bublavý ovocňák. Uff… Další náročný den za námi a my připíjíme - jako již tradičně - hlavně na zdraví.
RSS